Recenze: 47 Róninů – Vizuálně opulentní podívaná s Keanu Reevesem spíše zklame

Relativně dlouho odkládaný projekt inspirovaný klasickým japonským příběhem o cti, hrdosti a pomstě dorazil do kin. Není špatný, ale nepřekvapilo nás, že finančně neuspěl.

Příběh o 47 róninech patří k japonskému národnímu bohatství, je označován za jeden z největších důkazů o cti samurajů a jejich kódu bushido a něco takového vysloveně volá po filmové adaptaci. Volání bylo vyslyšeno několikrát, naposledy společností Universal Pictures, které do hlavní role obsadila Keanu Reevese.

Universal se ale rozhodl, že děj bude notně obohacen o fantasy prvky, čímž by se asi měl stát film lákavější pro široké publikum a tak v 47 Róninech divák uvidí hromadu trikových scén, jejich účelem je zřejmě zatraktivnit poměrně strohý příběh o skupině samurajů, jejich pán byl zavražděn a oni se hodlají pomstít.

Film je v přípravách už od roku 2008, ale první klapka padla až v roce 2011, projekt se dočkal také přetáček a režie se ujal poměrně nezkušený režisér Carl Erik Rinsch, což byl od Universalu hodně riskantní krok, pokud si uvědomíme, že do filmu bylo investováno nějakých 175 milionů dolarů (tržby jsou zatím necelých 45 milionů dolarů, takže žádná sláva).

Hodně jsme se tak báli o výslednou kvalitu titulu, ale trailery nás docela uklidnily. Bylo nám více méně jasné, že půjde o fantasy podívanou, která bude sázet hlavně na obrazovou stránku a tak nějak jsme čekali, že 47 Róninů se zřejmě nezaplatí, ale něco nám napovídalo, že i tak možná půjde o poměrně zábavnou záležitost.

Efektní ale zdlouhavé

Už jsme prozradili, že je děj relativně strohý. Ústředním charakterem je Kai (Keanu Reeves), který to jako míšenec nemá v Japonsku osmnáctého století lehké. Ale ujme se ho kníže Asano (Min Tanaka) a jeho dcera Mika (KouShibasaki), do které se Kai samozřejmě zamiluje. Ovšem jejich lásce není přáno, protože Kai není čistokrevný Japonec a navíc kníže Asano zemře vinou svého konkurenta knížete Kira (Tadanobu Asano), který hodlá Miku pojmout za ženu.

Kai a skupina bývalých samurajů, nyní roninů v čele s Oishim (Hiroyuku Sanada) se rozhodne vydat se na cestu za pomstou, přestože jim to samotný šógun (Cary-Hiroyuki Tagawa) zakáže a navíc jim v cestě stojí mocná čarodějka (Rinko Kikuchi).

47 Róninů má docela dlouhou stopáž (119 minut) a jelikož příběh není kdovíjak složitý, je tu několik pasáží, které jsou zbytečně zdlouhavé a někdy až nudné a současně pár těch zajímavějších (útěk z loděnice) je příliš rychlých.

Tempo filmu velmi výrazně kolísá, dynamika dostává pořádně na holou. Střídají se tak okamžiky, kdy divák div nezívá s těmi, kdy jeho oči nestíhají sledovat vše, co se na scéně děje. Vůbec by nebylo špatné, kdyby akce byla lépe dávkována, protože jde o akční fantasy a samotných soubojů není na dvouhodinový film dostatek.

Akce je docela nápaditá, ať už ta, ve které se bojuje proti mytologickým monstrům, tak ta, kde jde o klasiku ve stylu katana proti kataně, ale dost často se objeví klasický nešvar žánru a to nepřehlednost. Někdy vůbec není snadné zachytit, co se na plátně děje.

Navíc střetům na efektnosti ubírá absence krve. Dokonce, i když je useknuta hlava, neobjeví se jí ani kapka a to působí poměrně zvláštně. Ne, že bychom toužili po hektolitrech „červené“, ale její úplná absence také není to pravé ořechové.

Plno postav a skoro žádnou blíže nepoznáme

Další bolístkou, kterou film trpí, je něco, s čím se potýkal například Hobit. Ve filmu se pohybuje hromada postav, ale jen zlomek z nich je divákovi blíže představen. Ano, je tu 47 róninů, takže je jasné, že všichni nemohou zazářit, ale více prostoru pro tři nebo čtyři (a stejně tak u záporáků, kdy i ti, kteří se dočkali vlastních plakátů, stráví na plátně jen pár vteřin)? To je docela málo. Ovšem, i u ústředních hrdinů nečekejte nějakou propracovanější psychologii, jsou zpracováni velmi povrchně, maximálně od nich můžete čekat něco jako „nemáme rádi Kaie, protože je míšenec,“ následováno „máme rádi Kaie, je to sice míšenec, ale také čestný a hrdý bojovník“. Scenáristé si mohli dát na propracování charakterů mnohem více záležet.  

Potenciál kvalitního mezinárodního obsazení tak nebyl pořádně využit a to je trestuhodné, protože je tu několik vynikajících herců, kteří by bez mrknutí oka zvládnuli postavy, které se umějí ohánět mečem, ale také dovedou dát najevo své niterné emoce.

Obsazení (byť plně nevyužité) a nádherné scenérie jsou tak jedinými nezpochybnitelnými klady, kterými 47 Róninů disponuje. Plus si pochvalu zaslouží nešťastně/šťastný konec.

Verdikt:

Fanoušci předlohy asi budou skřípat zuby, protože filmová verze není zrovna věrnou adaptací, ale pokud vám něco takového nevadí, pak byste se mohli u 47 Róninů slušně pobavit. Ale opravdu jen slušně, film je totiž místy zdlouhavý, postavy nejsou zrovna charakterově propracované a některé akční scény jsou nepřehledné. Pozitivy jsou sympatické obsazení, nádherné prostředí a slušné trikové scény. Výsledkem je velmi mírně nadprůměrné fantasy, u kterého se nezbavíte pocitu, že to mohlo být mnohem lepší.

Hodnocení: 6/10