RECENZE: Godzilla - Američtí tvůrci se znovu pokoušejí oživit uřvané japonské monstrum

První film s Godzillou v americké produkci (i když to není úplně přesné, byla použita hromada záběrů z japonského originálu a přidány některé nové scény) nazvaný Godzilla, King of Monsters! se objevil v roce 1956 a druhý známější pokus si vzal na starost režisér Roland Emmerich a nedopadlo to úplně nejlépe. Nebudeme tvrdit, že jsme se u filmu docela slušně nepobavili, ale nešlo o úplně důstojnou poctu japonským originálům. Tentokrát na Godzillu dohlédl nepříliš zkušený Gareth Edwards, který překvapil povedenou sci-fi Zakázaná zóna. Zvládl to lépe než král destrukce Emmerich?


Upřímně, i když tím možná pobouříme některé diváky, kteří na novou Godzillu nedají dopustit, tak nemůžeme rázně prohlásit, že by nám aktuální podoba přišla o deset levelů lepší než ta Emmerichova. Je to asi "rouhačské" tvrzení, ale přestože můžeme potvrdit, že z filmařského hlediska je nová Godzilla zvládnuta lépe, tak pokud se zamyslíme nad tím, jak jsme se u obou projektů pobavili, tak bychom lhali, kdybychom tvrdili, že nová Godzilla je mnohonásobně lepším zážitkem.

Určitě je jiná, než Emmerichova. Ten z Godzilly udělal nevázanou popcornovou jízdu v americkém stylu. Prostě a jednoduše typický blockbuster plný akce, okořeněný o špetku humoru, na který za pár hodin po zhlédnutí zapomenete.

Edwardsova Godzilla je diametrálně odlišná. V první řadě je mnohem vážnější. Humor je přítomný, pokud si to dobře vybavujeme, v jedné jediné scéně. Film také začíná velmi pozvolna a prvních pár desítek minut se nejedná ani tak o "monster biják" jako spíše o rodinné drama. A to výtečně zahrané rodinné drama.

Není divu s ohledem na působivé obsazení, v čele s Bryanem Crastonem, Aaronem Taylorem-Johnsonem, Elizabeth Olsen (mimochodem, Aaron a Elizabeth uvidíme jako Quicksilvera a Scarlet Witch v Avengers: Age of Ultron), Sally Hawkins, Kenem Watanabem nebo Juliette Binoche.

V úvodní části filmu hrají lidé prim, a pokud jde o Godzillu, tak se objevuje jen v náznacích. A to je samozřejmě očekávatelný, ale dobrý krok. Ono také vyvalit na diváka ústřední monstrum v celé jeho kráse v prvních minutách není úplně nejlepší.

Rozhodně nemáme nic proti tomu, že film se nejprve tak intenzivně věnuje lidským postavám, točí se kolem ztráty milované osoby a zabývá se tím, jak něco podobného poznamená jejího partnera a syna. I katastrofické/monster projekty potřebují nějakou podobnou zápletku. Navíc by byla škoda nevyužít tak kvalitní herce.

Postupem času se ale samozřejmě pozornost směřuje na Godzillu a další nestvůry. Opět nečekejte, že vám budou předvedeny od hlavy až k patě. Tvůrci se zuby nehty chtějí něčemu podobnému vyhnout. Monstra tak spatříte jen ve tmě, v dýmu, na televizní obrazovce nebo jen jejich části, případně možná celé, ale jen na zlomek okamžiku.

Neviděná monstra

Divák tak zákonitě očekává, že hlavním důvodem je to, že se nám ve finále dostane efektního a epického souboje, kterému padne za oběť půlka města. A k podobnému měření sil dojde, ale ani tentokrát nám není naservírována "monster rvačka", tak abychom si ji užili v plné parádě. Znovu je to v noci a opět se spoustou kouře.

To, že jsme z předchozích střetů Godzilly a jejich odvěkých rivalů viděli jen zlomky, jsme chápali jako daň za to, že si v závěrečných chvílích užijeme strhující podívanou, která nám vyrazí dech. Ale možná, že dění bylo strhující, ale my jsme byli o spoustu z něj ochuzeni. Cítili jsme se trochu podvedeně.

V závěru už není potřeba pracovat jen s pouhými náznaky, díky nimž je budována tajemná atmosféra (která po většinu stopáže funguje právě díky "neviděnému" nebezpečí, jehož plná síla není dlouho odhalena). I když tak Godzilla nechce vypadat, tak je to prostě hlavně a především blockbuster, u kterého je vizuální poutavost veledůležitým aspektem.

Jestliže jsou v pozdější fázi právě obří kreatury "hlavními hrdiny", tak je třeba, aby udržely pozornost a alespoň párkrát nabídnuly obrazově dechberoucí podívanou, protože nemají příliš jiných možností jak zapůsobit. Přece jen, na rozdíl od lidských postav, Godzilla a spol. asi neoslní svými hereckými etudami a divák nebude nadšeně sledovat to, jak se v jejich mimice a očích odráží jejich nejniternější emoce.

Destrukce několika míst je povedená, ale je pravidlem, že ani tu si pořádně neužijeme, protože záběry na hroutící se budovy jsou hodně rychle utnuty.

O děj tu nejde

Jak jste asi vyčetli mezi řádky, tak s přibývajícími minutami ustupují lidské postavy do pozadí. Scénář rezignuje na výraznější vývoj jejich příběhových linií i charakterů. Dokonce i zápletka, kdy jeden z hrdinů vyráží zachránit svou rodinu, je "osekána" na nutné minimum.

Samozřejmě jsme se nevyhnuli troše heroismu a patriotismu, ale zástupci druhu Homo Sapiens Sapiens se v podstatě jen přesouvají z místa na místo a rozhodně to nejsou oni, kteří "zachrání den". Termín "druhé housle" je tu na místě.

To není přímo kritika, ale možná by nebylo úplně špatné trošku lépe rozpracovat osudy některých postav. Pokud se tedy zpočátku věnuje tolik pozornosti právě lidským hrdinům a za pár desítek minut už jsou jen "křovím", působí to dost nedovařeně.

Scénář se také občas pokouší nadhodit nějakou filozofičtěji orientovanou otázku, například o nabubřelosti lidí a síle přírody, ale opět se zůstává jen na povrchu. My nemáme nic proti tomu, když mají blockbustery ne zrovna komplexní děj, ale v případě Godzilly nám přišel plochý až moc.

I když zase určitě se nedá scenáristům upřít, že jsou odvážní. Naprosto se vyhýbat humoru a nadhledu a přitom prezentovat momenty, ve kterých gigantická monstra požírají atomové bomby, to chce "koule".

Uši si užijí

Společně s hereckým obsazením je hudba nejvýraznějším aspektem. Ta umně balancuje mezi heroickými a velmi výraznými motivy a minimalistickými melodiemi. A umí překvapit. V momentě, kdy spíše čekáte výrazné hudební podbarvení (například během soubojů) naopak zazní jednoduchá a nerušivá muzika, která ale nakonec funguje lépe, než kdyby v kinosále z repráků vyřvával symfonický orchestr. Zmínit musíme seskok z letadla, který byl jedním z vrcholů filmu a vděčí za to i "skromnému" zvukovému doprovodu. Hudba hodně pomáhá atmosféře, která, jak už jsme zmínili, obvykle funguje velmi dobře.

Verdikt:

Rádi bychom prohlásili, že nás Emmerichova Godzilla pobavila méně, než ta Edwardsova. Ale to bychom lhali. Aktuální filmové dobrodružství japonského monstra je z objektivního úhlu pohledu výrazně řemeslně lépe zvládnuté a atmosféricky o několik tříd výše. Také je věrnější asijskému originálu. Ale že bychom z kina odcházeli mnohem lépe pobaveni než v případě projektu z roku 1998, to ne. Emmerichův blockbuster tak trošku plival na předlohu, ale na nic si hrál, byla to bezduchá "amerikazovaná" monster podívaná. Nová Godzilla se tváří, že je mnohem více, takže se zuby nehty brání pozlátkům jako je záplava epických momentů a dějové zápletky s lidskými hrdiny plné klišé. Jenže, místo nich toho zase nenabízí tolik, abychom byli plně spokojeni. Příběh je přímočarý a místy nezáživný, psychologii postav je věnována pozornost jen zpočátku, poté jsou lidští hrdinové odsunuti na druhou kolej a zastřené záběry na monstra jsou sice fajn, ale alespoň ve finále by to chtělo ukázat Godzillu v plné kráse na více než pár vteřin. Atmosféra, hudba a herecké výkony potěší, ale ani tak nás Godzilla úplně nepřesvědčila.

Hodnocení: 6/10