Téma: Pět věcí, které ubližují filmovému světu

Nebudeme si nic nalhávat, filmový svět (stejně jako každé odvětví lidské činnost) není dokonalý a trpí mnoha nešvary. Některé se dají přehlédnout, ale některé už jsou tak výrazné, že nám lezou na nervy. Tahle pětice věcí štve nás.

Rebooty/restarty/remaky

Když se něco nepovede napoprvé, tak proč to nezkusit znovu? To je vcelku logický krok, proti kterému nic nemáme. Ovšem filmová studia mají k rebootům/restartům/remakům trošku jiný přístup. Ona se často zaměří i na kvalitní projekty a rozhodou se je vyslat do kin znovu v oprášeném kabátku. A co si budeme povídat, hlavní motivací není to, aby byl povedený film v modernější podobě představen nové generaci. Tvůrci mají mnohem zištnější důvod – vytřískat peníze ze známého jména. A tak je často v kinech k vidění nová verze skvělé záležitosti, která nemá ani zlomek „duše“ předlohy. Samozřejmě existují výjimky, ale těch je asi tolik, jako snesitelných písní Justina Biebera (dobře, povedených remaků je o trochu více). Smutné je, že filmaři už nemají ani tolik úcty, aby původní film nechali v klidu alespoň deset let. V poslední době vznikají remaky/rebooty/restarty klidně po pár letech od premiéry původního filmu. A to už je i na nás trochu moc. Možná by nebylo od věci zmínit i sequely. Čas od času se pokračování povede (Terminátor 2, Vetřelci, Temný rytíř), ale obvykle kvalit prvního dílu nedosahuje. Je pak velmi "radostné", když vzniká jeden díl za druhým (Saw, Paranormal Activity).

Uwe Boll

Každá generace má svého režisérského otloukánka. A jedním z těch nejznámějších je bývalý německý boxer Uwe Boll, který své oponenty rád zve do ringu, aby s ním poměřili síly. Tenhle hromotluk možná (určitě) není dobrý filmař, ale jedno se mu musí nechat, je protřelý. Podařilo se mu najít skulinku v německých zákonech a díky ní mohl natáčet prodělečné filmy, aniž by na tom tratil a to díky daňovým úlevám a podobným finančním kličkám. Mohl tak vesele natáčet jeden titul za druhým, lákat do nich vcelku zvučná herecká jména a smát se všem kritikům své práce. A nutno říct, že jich bylo opravdu dost, hlavně z řad milovníků videoher. Jejich adaptace (které už takhle nemají zrovna velké množství povedených zástupců) totiž byly Bollovým oblíbeným žánrem. Zprasil tak spoustu oblíbených her od Alone in the Dark až po BloodRayne. Ale zase abychom byli fér, tak párkrát se mu povedlo natočit i relativně koukatelnou podívanou jako bylo například fantasy Ve jménu krále. Naštěstí německá vláda pozměnila legislativu a Boll už si nemůže tak vyhazovat z kopýtka a pilně pracovat na naprostém pohřbení žánru filmových adaptací videoher. Sice může vypadat zvláštně, zmínit mezi problémy filmového světa konkrétní jméno, přece jen existuje nespočet ne zrovna šikovných filmařů, ale jen málokterý tak poznamenal celý žánr. 

Závěsná lana

Tak tohle je něco, z čeho nám opravdu vstávají chlupy na zádech (a že je to nepříjemné, s ohledem na to, kolik jich tam máme). Závěsná lana, která se používají jako jištění během akčních scén, jsou něčím, co ve filmovém světě existuje dlouhou dobu. Specialisté na jejich používaní jsou už desítky let Asiaté. A ti s nimi umějí relativně dobře pracovat (viz Tygr a drak, Hrdina nebo Klan létajících dýk). Ale zatímco naši přátelé z východu zvládají natočit akční scény, ve kterých postavy poletují s elegancí, američtí kolegové tímto umem nevládnou (až na výjimky jako je například Matrix). Ve snaze hrát na efekt se z bojových momentů stávají komické frašky, kdy hrdinové provádějí kousky, které naprosto popírají fyzikální zákony. Je sice hezké, že postavy předvádějí akrobatické kousky, u kterých by si polámali většinu kostí v těle i olympijští sportovní gymnasté, ale je do očí bijící, pokud hrdinové provádějí pětinásobná salta a vydrží ve vzduchu tak dlouho, že by si tam klidně mohli dát kafe a svačinu. To není efektní, to je prostě nechtěně vtipné.

Přehnané platy

Natočit film není často laciná záležitost. Je nutné zaplatit desítky až stovky členů štábu, zajistit kulisy, trikové efekty, marketing a samozřejmě také herce. A jejich práce rozhodně není snadná. Není to procházka růžovým sadem. Natáčení často předchází intenzivní příprava (ať už fyzická nebo třeba měsíce dlouhé studium různých podkladů), herec je také na dlouhou dobu odloučen od rodiny a podobně. Zaslouží si tak slušnou odměnu. Jenže padesát i více milionů dolarů za roli, to už je trošku přepálené. Není asi úplně v pořádku, že třetina (a někdy i větší podíl) rozpočtu filmu padne na plat jednoho člověka. Kdyby byli herci skromnější, bezesporu by tolik projektů nemělo problémy se dostat do černých čísel. A některé celebrity jsou si vědomy toho, že už to začíná být trochu šílené a samy tvrdí, že jsou mzdy přehnané. To tvrdí například i Judi Dench (představitelka M z Bondovek).

Zkostnatělost filmových distributorů

Možná je to jen fáma, ale říká se, že filmovému světu vládne partička postarších pánů. A mohlo by na tom něco být, protože filmoví distributoři se už roky brání revolučnímu skoku v distribuci filmů. Stále se soustředí na fyzická média, i když je nad slunce jasné, že tudy cesta nevede. Studia neustále naříkají, že díky pirátství ztratila tolik a tolik miliard dolarů, ale že by přišla s efektivní obranou, to ne. Tedy, pokud není účinnou defenzivní taktikou čas od času zažalovat o X milionů nějakého čerstvě dospělého ubožáka, který nechal sdílet pár podřadných titulů. A při pohledu na to, jaká je intenzita stahování filmů z internetu, je jasné, že podobné odstrašující případy prostě nefungují. My věříme, že mnohem lepší by bylo pořádně se zamyslet nad systémem distribuce a přijít s takovou cenovou politikou, která by vedla k tomu, že by si většina lidí řekla: „Na co to budu někde tahat na torrentech, když to můžu mít komfortně a v super kvalitě za pár kaček?“ V USA je situace lepší, díky společnostem jako je Netflix, ale u nás to pořád není žádná sláva. Internetové videopůjčovny jsou docela k smíchu. Často je nabídka titulů omezená, případně ceny nejsou zrovna přívětivé nebo dokonce obojí. V hudebním průmyslu je situace už trošku jiná. Kromě toho, že se dá drtivá většina mainstreamových songů stáhnout (na pořád) za přijatelnou cenu, tak hromada umělců pochopila, že hlavním zdrojem jejich výdělků jsou koncerty. Takže své singly/alba nabízí za slušné částky a například takové U2 své poslední CD dalo k dispozici úplně zdarma. Filmový svět má kina, která jen tak něco nenahradí (několikametrové plátno, dunící repráky na všech stranách a hromada dětí, které rozhazující popcorn, to si domů jen tak nepořídíte), ze kterých plyne podstatná část zisku, takže by studia určitě nepoložilo na lopatky, kdyby například nabídla za milé měsíční předplatné pro digitální distribuci nebo zlevnila ceny za sledování jednotlivých filmů.

Jakými palčivými problémy podle vás trpí filmový svět?