TV RECENZE: Živí mrtví - Pátá řada je plná nejen zombíků, ale i filozofování

Je to dobře?

Živí mrtví jsou fenoménem. O tom už asi nikdo nepochybuje. Ostatně, závěrečný díl páté řady je rekordní, usedlo k němu 15,8 milionů diváků, což z něj dělá dosud nejsledovanější finále Živých mrtvých.

Není se čemu divit, projekt na motivy komiksu je bezesporu kvalitní podívanou. Pokud jde o vizuály, tak může bez mrknutí oka konkurovat filmovým blockbusterům, obsazení je také působivé a kromě toho už od počátku dávají Živí mrtví jasně vědět, že nejsou jen "zombie řezničinou".

Snaží se působit i jako jakási studie chování osob, které se musejí vypořádat s tím, že svět, jak ho znaly, skončil. A v podobných situacích vyplouvají na povrch charakterové stránky, o kterých mnozí netušili, že je mají.

Pokud jde o psychologii postav, tak na ni pátá řada klade snad ještě větší důraz než ty předchozí. Ale možná to místy trochu přehání.

Neberte mě špatně, určitě by mě mrzelo, kdyby Živí mrtví byli pouze oku lahodící záležitostí, ve které by hrdinové byli jen "ploché osobnosti" bez jakékoliv hloubky. Na druhou stranu, není třeba se tvářit, že je seriál hlavně a především sondou do lidské duše.

Pojďme si trochu zafilozofovat

Rozhodně nebudu zapírat, že pro mě důležitou roli hrají akční scény, ve kterých se masakrují hordy nemrtvých. Ty jsou pro mě kořením Živých mrtvých a tím pádem mi například epizoda, ve které drtivou většinu stopáže tvoří halucinace jedné z postav, přišla skoro až nudná a zbytečně natahovaná.

Hlavně proto, že pointa daného dílu nebyla pro dění extra důležitá. Další výtka směřuje k tomu, že se někdy scenáristé snaží něco naznačovat, dávají vám najevo, že za tím, co se děje, se skrývá mnohem více, ale prezentují to tak nešikovně, že se těžko odhaduje, co tím chtěl básník říct.

Jakkoliv zvláštně to může znít, tak někdy tvůrci až moc tlačí na pilu, pokud jde o filozofování a dumání nad smyslem života po zombie apokalypse. Proto tu také stěží najdete někoho, kdo je "normální". Většina přítomných má výrazné problémy, které se začnou obvykle projevovat v nejméně vhodnou chvíli.

Často jsme tak svědky toho, že se určitý jedinec chová výrazně iracionálně a je hodně těžké najít pro něj pochopení. Jistě, ocitli jsme se v situaci, ve které je těžké zachovat si zdravý rozum, ale bylo by osvěžující, kdyby se více lidí chovalo normálně a to déle než pět minut (díky bohu za Daryla).

Ovšem, dobře je, že scenáristé operují s myšlenkou, že živí lidé mohou být nebezpečnější než zombíci. A stejně tak je fajn, že můžeme být svědky vývoje těch, jejichž osudy sledujeme už pátým rokem a toho, jak se vlivem různých událostí mění. Ale někdy je jejich chování tak extrémní, že hodně rychle ztrácí těžce získané sympatie.

Občas by asi nebylo úplně špatné nedávat tolik najevo, že Živí mrtví nejsou jen prachsprostou zombie podívanou. Už jsme to dávno všichni pochopili a netřeba nám to neustále cpát před obličej.

Ohraná písnička

Problematické je, že se nám tu prohání spousta postav. Jejich počet v určitých momentech nabobtná (ale zase čas od času je hodně násilně redukován) a s ohledem na to, že pátá řada má jen 16 dílů (i když je to o poznání více, než kolik měla první a druhá), tak logicky nedostanou všichni dost prostoru. Jednoduše proto, že většinu stopáže vybraní jedinci bojují se svými démony, což je prokládáno akčními momenty. Mnoho postav tak sice vídáme docela často, ale obvykle jen pronesou pár slov nebo se mlčky promenádují na pozadí.

Mimochodem, jedna "pomluva" koluje o Živých mrtvých už docela dlouho a to, že pokud je někdo mužská černošská postava, tak je jeho osud zpečetěný už předem. A opravdu na tom asi něco bude. Když má někdo tmavou barvu pleti a "pytlíka", tak je skoro jisté, že dlouho nepřežije. Rozhodně ne tak dlouho, jako většina bělochů.

Ale je pravda, že ani ti nejsou nezranitelní. Jak už víme, Živí mrtví se s nikým nemazlí a jen málokdo je v bezpečí. A tak i v páté řadě zemře pár oblíbených postav a často jde o momenty, které vás nenechají emocionálně chladnými.

Pátá řada má dvě hlavní dějové linie a jednu o něco méně výraznou, ale také důležitou. Ta je zasazena do nemocnice v Atlantě, kde se policistka Dawn Lerner (Christine Woods) horce těžce snaží udržet vše pod kontrolou. Jde o docela zajímavý námět, který dá šanci zazářit jedné z postav, která dosud nebyla až tak výrazná.

Ústřední příběhové zápletky se pak věnují cestě do Washingtonu, kde se má údajně nacházet celosvětové řešení problémů se zombíky a ve druhé části páté řady se pak ocitneme v malé, ale zdánlivě idylické komunitě, která chce do svých řad přijmout naše staré známe. Důvod je jednoduchý, doufají, že jim Rick (Andrew Lincoln) a ostatní pomohou přežít.

Asi tušíte, že to nebude tak růžové, jak se zdá. Už jsme několikrát zažili zápletku ve stylu "parta někam dorazí, zdá se to to být fajn, ale pak se to zvrtne." Je to docela ohrané, ale tvůrci přišli s určitou obměnou, takže problémem není to, že by obyvatelé malého městečka byli psychopati nebo kanibalové, ale jsou to prostě "bábobky."

Docela zajímavé je sledovat Ricka a několik dalších, jak je ovládá paranoia a jsou tak podezřívaví, že provádějí kroky, které by mohly ohrozit jejich budoucnost v mírumilovné komunitě.

Jejich nedůvěra je místy až otravná (ale je pochopitelná s ohledem na předchozí zkušenosti) a nakonec se ukáže, že zbytečná, protože skutečné nebezpečí se neskrývá v temných úmyslech zdejších obyvatel, ale v tom, že nejsou schopni dělat nezbytné kroky.

Finále trochu méně napínavé, než jsme zvyklí

O to působivější je finále, kde se situace rychle obrátí. I když zklamáním je, že vyslovení zloduši nedostanou to, co si zaslouží. Přece jen, nejsem určitě sám, kdo doufal, že někteří "hajzlíci" neskončí pěkně.

Závěrečná epizoda obsahuje několik zajímavých momentů, ale spíše než, aby fungovala jako uzavření děje páté řady, připravuje půdu pro tu šestou. Zametá cestičku pro několik nových linek, které mají slušný potenciál. Ani nutný závěrečný cliffhanger není typu "kruci, jak já to vydrží do další řady".

Ale není to zklamání. Možná nejsou nastoleny palčivé otázky, ale i mírné náznaky toho, co nás čeká, jsou dost lákavé, aby se člověk na šestou řadu těšil.

Verdikt:

Pátá řada Živých mrtvých se nás snaží přesvědčit o tom, že není jen obrazově řemeslně skvěle zvládnutou zombií akcí, ale také poctivým psychologickým dramatem s propracovanými postavami. A to je samozřejmě v pořádku. Jenže scenáristé někdy hodně tlačí na pilu a poskytují niterným pocitům určitých postav až příliš stopáže. Některé scény tak balancují na hraně nudy. Ta se ale naplno dostaví jen málokdy. Především díky tomu, že akčních scén je tu dostatek a hlavní dějové linie jsou zajímavé a ne tak ohrané, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Hodnocení: 8/10