RECENZE: Ex Machina - Režijní debut ve formě sci-fi snímku

Máme tu jen další film o umělé inteligenci, nebo něco víc?

V poslední době se se sci-fi filmy roztrhl pytel. Hollywoodští producenti pochopili, že diváka do kina táhnou příběhy, které nemá šanci sám zažít. Bohužel, jak už to v Hollywoodu bývá zvykem, většinou platí neotřesitelné pravidlo "go big or go home". Malých a komorních sci-fi je jak šafránu a těch dobrých ještě méně. Snímek Ex Machina od novopečeného režiséra, jinak scénáristy Alexe Garlanda (Dredd, Sunshine, kniha k Pláži) už od prvního traileru dával najevo, že se v něm nedají čekat epické přeplácané scény, nebo sebeúčelná akce. Dokázal i bez těchto prvků pobavit?

Jde se filosofovat

Hlavním hrdinou je programátor Caleb (Domhnall Gleeson - Harry Potter, Lásky Čas, SW 7), který ve firemní loterii vyhraje týdenní stáž u majitele firmy, Nathana (Oscar Isaac - Labyrint lží, Jízda nadoraz, SW 7). Přiletí za ním na odlehlé místo daleko od civilizace. Tam mu výstřední miliardář ukáže svůj poslední projekt, poloprůhlednou robotku Avu (Alicia Vikander - Anna Karenina, Hotel). Calebův úkol je stát se "lidskou součástí Turingova testu". ...toto je již v trailerech představený základ příběhu, se kterým se však pojí jak nejsilnější stránka filmu, tak jeho největší slabina. Příběh se totiž téměř exkluzivně zaměřuje na daný úkol. Každá logická nedokonalost je hned v další replice vyzdvižena, prodiskutována a vysvětlena. Garland přesně věděl o čem příběh píše, jak ho chce napsat a co jím chce říci. Turingův test se zde rozebírá hned z několika úhlů a čím jde příběh dál, tím více je různými argumenty a událostmi zpochybňován.

Kubrick by nebyl zhnusen

Další devizou Ex Machiny je perfektně zvládnutá atmosféra. Ze začátku je uvolněná, optimistická, ale postupně začne přituhovat. Před očima se rozvine komorně epická, až divadelně dramatizující zákulisní hra a vy do poslední chvíle nemáte tušení, kdo za ní stojí. Každá z postav má své důvody a způsoby k tomu, aby obelstila ty zbývající. Divák je záměrně zanechán v situaci, která ho nutí spekulovat nad každým detailem, který se na plátně objeví. Je obdivuhodné, s jakou lehkostí drží Garland diváka v napětí až do úplného konce. Když k tomu přidáte ten protivný pocit z lidsky vypadajících strojů, skvělé herecké výkony všech představitelů a značně klaustrofobní prostředí, máte dokonale mrazivou a "creepy" podívanou. Konec je překvapivý, logický a takovým velmi zvláštním způsobem intenzivní.

Pro někoho až moc minimalismu

Slabinou příběhu je fakt, že scénář fundamentálně počítá s filosofickými dopady definice Turingova testu a jeho případného vyřešení. Spoléhá na to, že divákovi v průběhu filmu dochází širší smysl toho, co se právě na plátně řeší. S domýšlenými následky pak počítá jako s jednou z nosných emocí příběhu. Díky tomu si režisér mohl odpustit jakékoliv akční scény, exploze, přestřelky, úderné hlášky, prostě a jednoduše veškerý "popcorn". Jako slabina se to projeví ve chvíli, kdy do kina přijde divák, který neví, jak významný je Turingův test pro vývoj potencionálně nebezpečné umělé inteligence. ...či rovnou divák, kterého nějaké filosofické rozměry jednoduše nezajímají. Příběh pak nemá co říci, dialogy jsou ukrutně nudné a kromě digitálně perfektně upravené Avy se díky absenci patosu není na co dívat. Jednoduše řečeno, není to blockbuster.

Sexy sklo a obličej

V podstatě každý záběr s Avou byl trikovým záběrem. Z hraného záběru na ní zůstal pouze obličej a několik málo částí těla. Zbytek byl nahrazen prvky, které kombinují "plastové" a skleněné části se svítivými součástkami uvnitř. Design Avy je založen na úžasných concept artech od komiksového kreslíře Marka "Jocka" Simpsona. Jejich převod do reálné podoby byl velmi úspěšný. Model působí přirozeně a ač bylo tělo herečky značně upravováno a nahrazováno, její výkon byl zachován. Postava krásně zapadá do okolí. Letošní Chappie (recenze) sice zapadal ještě o chloupek lépe, ale nutno podotknout, že tam šlo o celistvý, v jednom kuse renderovaný model. Zde šlo o složitou kompozici reálného materiálu a třírozměrných modelů, takže bych přecijen u Ex Machiny smekl klobouk ještě o něco níže. Zejména při scénách, kdy se Ava odráží a různě láme ve skle. Za zmínku stojí také skvělá kamera a decentně provokativní sound-design.

Příjemná hudba

O hudební stránku se postarali relativní nováčci Geoff Barrow a Ben Salisbury. Jedná se z větší části o elektronický soundtrack. Je dobře zvládnutý, má pěkný, zapamatovatelný motiv a velmi příjemně se poslouchal. Tajemné části si zachovávaly jistou rozumnou míru líbivosti, což je jedině dobře. Podbarvit takto mrazivý film nějakou disonantní šíleností by byla příliš jednoduchá a kýčovitá volba. Soundtrack se tedy také povedl.

Verdikt:

Ex Machina je typ sci-fi, který už se tolik netočí. Je to příjemné, inteligentní a komorní drama o několika osobách, které po divákovi vyžaduje jistou míru geekovství a otevřenosti k metafyzice a filosofii. V mnoha ohledech připomíná předloňský snímek Ona. Není to blockbuster a obávám se, že tomu budou odpovídat i tržby. I tak bych si ale moc přál, aby se takových filmů točilo víc.

Hodnocení: 9/10