Téma: Nejhorší filmové zvraty - Šokovat za každou cenu se někdy nevyplácí

Jen máloco pobaví tak jako dobrý zvrat, díky kterému člověk na film nahlíží z úplně jiného úhlu. Ne vždy se ale povede nabídnout překvapení, které potěší. Vlastně je mnohem častější situace, kdy scenáristé zvládnou díky jedinému momentu výrazně zkazit dojem z celého projektu. Podělíme se s vámi o zvraty, které zaskočily (a ne v dobrém slova smyslu) nás.

Rodinná pouta

Jedním z nejčastěji používaných a málokdy fungujících zvratů je "šokující" odhalení příbuzenských vztahů. Například v hororu Tajemství loňského léta 2: Rok poté (1998) divák zjistil, že kamarád hlavní hrdinky Julie (Jennifer Love Hewitt) Will Benson (Matthew Settle) je vlastně synem vraha z prvního dílu Bena (příjmení Benson odkazuje na jejich vztah - Ben´s son, jak promyšlené). Tak tohle je skvostný zvrat.

Radost jsme rozhodně neměli ani ve chvíli, kdy bylo ve Star Wars: Epizoda VI - Návrat Jediho (1983) odhaleno, že Leia (Carrie Fisher) a Luke (Mark Hamill) jsou vlastně sourozenci. Zatímco zvrat v Impérium vrací úder (1980), který se týkal Lukea a jeho vztahu k Darthu Vaderovi fungoval skvěle, tak informace o tom, že Leia a Luke jsou dvojčata měla v našem případě úplně opačný efekt. Zaprvé, celou dobu je mezi nimi budována jakási přitažlivost, dokonce si dají hubana a nakonec jsou to sourozenci? Hnus. Zadruhé, díky jejich rodinnému poutu Star Wars trošku zavánějí telenovelou.

Šmejd z vesmíru

Zakomponovat mimozemské entity do děje není často sranda. Pořádnou vlnu kritiku za to schytal Steven Spielberg, který si myslel, že je dobrý nápad vystavět scénář Indiana Jonese a Království křišťálové lebky (2008) právě na zápletce s návštěvníky z vesmíru. Spousta diváků z toho ale zrovna nadšená nebyla.

Mimozemšťané zkazili dojem i z docela působivého thrilleru Zloději paměti (2004). Tomu se vcelku slušně podařilo budovat atmosféru, sázel na jemné náznaky tajemna, ale pak se to zvrtlo. Dějová linka o tom, že se zoufalé matce ztratí syn během letecké nehody, ale okolí tomu nevěří, dokonce jí tvrdí, že žádné dítě neměla, zní zajímavě. Tedy, až do chvíle, než vyjde najevo, že jejího synka unesli návštěvníci z daleké předaleké galaxie, aby oťukli to, jak fungují vztahy mezi matkou a dítětem. Asi chtěli na domovské planetě založit rodinnou poradnu.

Shyamalane, Shyamalane

M. Night Shyamalan šokující a fungující zvraty zvládal, alespoň ve svých prvních filmech (Šestý smysl nebo Vyvolený jsou toho jasným důkazem), ale pak už začal až moc tlačit na pilu. Začněme třeba Znameními (2002). I v nich figurovali mimozemšťané, ale to není problém. Tím bylo odhalení, že útočníkům z vesmíru vadí voda. Pokud mají takový problém s H2O, tak proč letí na planetu, jejíž povrch je z více než 70 % tvořen vodou? Nezbývá než parafrázovat Stiflera (Seann William Scott) z Prci, prci, prcičky 3: Svatba (2003): "Tak to mě pos*r na moje holý záda." I tak ale byla Znamení relativně koukatelná.

Ovšem, pokud někoho zaskočil zvrat ve Znameních, tak ten z filmu Vesnice (2004) byl ještě horší. Podstatnou část stopáže je poctivě budováno napětí, které pramení z toho, že se kolem promenádují jakási tajemná monstra a nakonec vyjde najevo, že jsou to jen vesničtí stařešinové, kteří chtějí udržet v lati zdejší omladinu. A aby toho nebylo málo, tak je navíc odhaleno, že se vše odehrává v současnosti. Bezva způsob, jak zruinovat dobrý dojem z filmu.

Kdože je ten vrah?

Jestliže chcete natočit fungující thriller, tak je nezbytných pár věcí - slušná atmosféra, talentovaní herci a samozřejmě dobrý záporák. A někteří filmaři, ve snaze vyrazit divákovi dech, přidávají ještě hodně laciné a zvláštní zvraty. Příkladem může být Noc s nabroušenou břitvou (2003). Jde o hodně drsnou krvavou podívanou o souboji dvou dívek s psychopatem, který se s tím rozhodně nepáře (nebo vlastně páře). Je to intenzivní a násilné, prostě to, co fanoušci slasherů vyžadují. Jenže, když je odhaleno, že oním vrahem je vlastně hlavní hrdinka, tak je dobrý dojem ve vteřině úplně v háji.

A podobným příkladem je i thriller Identita (2003). Film je sám o sobě zvládnutý více než dobře. Atmosféra je dusivá a napínavá, film se nese v duchu projektů od Hitchcocka, do karet mu hraje i špičkové obsazení. Komorní příběh o skupince lidí uvězněných v motelu, které někdo začne vraždit, má velký potenciál a využívá ho. Tedy až do momentu, kdy jsou vyloženy karty na stůl a zjistíme, že nikdo vlastně zabit nebyl, vše se odehrává v mysli psychicky nemocného člověka, jehož jedno "já" likviduje jeho ostatní osobnosti. Skvělé, takže nic nebylo reálné.

Něco se zvířátky

Asi bychom to neměli veřejně přiznávat, ale docela nás zaskočil i zvrat v oscarovém Pí a jeho život (2012). Nic proti metaforám a symbolice, ale když vyšlo najevo, že onen titulní Pí neprožíval příběh se zvířaty, ale šlo o lidi, nemile nás to překvapilo. Respektive, tvůrci publiku nabídli dvě verze příběhu a je na divákovi, aby se rozhodl, která je ta "pravá". A nám to spíše zkazilo celkový dojem, než abychom z toho měli radost.

Spousta lidí neocenila ani to, co se odehrálo v Planetě opic (2001) Tima Burtona. Tvůrci přišli s šokujícím zvratem po vzoru originálního filmu z roku 1968. V tom se na konci objevila Socha svobody a lidé v kině tak s otevřenou pusou zjistili, že opice vládnou Zemi. V Burtonově verzi hlavní hrdina cestoval zpět v čase, aby došel poznání, že naše planeta je také pod palcem opic. Ovšem, dozvíte se to například tak, že Lincolnův památník má obličej šimpanze. Tak to je moc ujeté i na Burtona.

Dost praštěný nám přišel i zlom v jinak povedeném animáku Rebelka (2012). Příběh princezny, která se rozhodne jít si vlastní cestou a nenechat se svazovat tradicemi, šlape jako hodinky, ale v momentě, kdy je její matka proměněna v medvěda a pozornost se stočí směrem k této dějová linii, už to tak slavné není. Tohle nás mohli tvůrci klidně ušetřit.

Trošku úcty a zásluh, Batmane

Je to odvážné tvrzení, protože Nolan je považován za režisérského velmistra a někteří na kritiku jeho práce nereagují dobře, ale Temný rytíř povstal (2013) prostě trpí pár nedostatky. A jedním z největších je to, jak se film vypořádal se záporákem jménem Bane (Tom Hardy). Nějaké dvě hodiny je prezentován jako ultimátní zloduchu, který dává Batmanovi (Christian Bale) zabrat jako nikdo jiný a v závěrečných minutách vyjde najevo, že je to jen loutka Mirandy Tate (Marion Cottilard), ze které se vyklube Talia al Ghul. Celou dobu se tak pozornost soustředí na Banea, je rozvíjen jeho příběh a v jednom okamžiku je z něj udělán skoro řadový zloduch, který je zakoukaný do své šéfové a všechny zásluhy jdou na triko právě jí. Ne, ne, takhle se s ikonickým záporákem z komiksů nezachází.

Berte v potaz, že toto jsou zvraty, které zaskočily nás, ale pokud vám přijdou v pořádku, chápeme to. O dějové kličky, které se nelíbily vám, se podělte v diskusi.