Recenze: Osm hrozných - jak se podařil Tarantinovi jeho nejnovější film plný dlouhých dialogů a brutálního násilí?

Na Divokém západě od dob Tarantinova Djanga trošku přituhlo. Fouká tu ledový severák a po ledových pláních se od hor žene sněhová bouře, která na pár dní uzavře osmičku drsných individuí v dostavníkové stanici. A pokud si myslíte, že všechno proběhne v klidu a dotyční budou u krbu hrát šachy, tak máte pravdu... alespoň co se první hodiny filmu týče. Protože pak se rozpoutá westernové peklo a konce bouře se nedožijí všichni. Ve hře je nebezpečná kriminálnice v podání Jennifer Jason Leight, na kterou je vypsaná tučná odměna a Kurt Russell, který ji veze k soudu, se o tyhle peníze nenechá připravit.



Quentin Tarantino ušel od svých prvních filmů dlouhou cestu. Zatímco Pulp Fiction nikoho zásadně nekopírovalo a je naprosto svébytným filmem, počínaje Kill Billem a hlavně pak Hanebnými pancharty začal Tarantino mnohem víc odkazovat na své inspirační zdroje, citovat je a napodobovat. Zároveň dal naplno propuknout své manýře v dlouhých dialozích (nebo spíš monolozích), které jsou sice vždycky šťavnaté, ale málokdy dosahují kvalit Gaunerů, Pravdivé romance nebo Pulp Fiction. Takže jakkoli se mi Hanební pancharti líbili, nelíbili se mi ani zdaleka tolik jako Tucet špinavců, který jim byl inspirací. Podobně to bylo u Djanga. A tak, přestože jsem se jako fanoušek Tarantina na jeho další počin těšil - tím spíš, že jde o western s Morriconeho hudbou a odkazující mimo jiné na Corbucciho Velké ticho, jehož mrazivou atmosféru mám dodnes zarytou pod kůží, měl jsem zároveň obavy. Jak moc mě Tarantino bude svojí občasnou přehnanou užvaněností nudit?

Pulp Fiction: Kdo si taky mohl zahrát v nejkultovnější tarantinovce? Filmová historie promlouvá

Osm hrozných bude tak jako většina jeho snímků diváky dělit na dvě skupiny. Nadšené a zklamané. Zatímco jedni okamžitě zařadí Osm hrozných na svůj seznam nejlepších filmů poslední doby, jiní budou nechápavě kroutit hlavou. Co tedy čekat? Dvě věci. Velmi dlouhé dialogy a monology a extrémní násilí. Obojí ale funguje tak, jako už u Tarantina dlouho ne.

Osm hrozných nikam nespěchá

Připravte se na to, že po slibném začátku, kdy si Samuel L. Jackson stopne dostavník a vy si po delší době užíváte typické Tarantinovy dialogy, přijde ještě několik dlouhých scén, ve kterých postavy hodně mluví a v podstatě nic se neděje. Tarantino je naštěstí mistr dialogu, takže i když by občas potřeboval někoho, kdo by mu scénář proškrtal, není to nuda. Teprve někdy na 30 minutě (kdy ještě pořád nejsme v dostavníkové stanici), jsem si začal říkat, že už to přece jen začíná přehánět a že by to chtělo zařadit další rychlost. Naštěstí chvilku poté se tak stane (kolem 40. minuty)  a od okamžiku příjezdu do dostavníkové stanice už film nemá chybu.

Napětí se dá doslova krájet, za každou větou cítíte lež, zima leze za nehty a brzy začnou padat první mrtví k zemi. Druhá polovina je pak už naprosto famózní a musím říct, že od Pulp Fiction jsem se u Tarantina víc nebavil. Všechno co zaznělo, je zúročeno a ukazuje se, že nic není tak, jak se zdá. Smysl dostávají také úvodní dlouhé rozpravy postav z dostavníku, které sloužily k tomu, aby se dostatečně načrtly charaktery postav, jejich postoje a motivace. Ani tady stejně jako v posledních Tarantinových filmech sice nenajdete nic tak citovatelného jako v jeho prvotinách, ale nevadí. Tarantino překvapuje jinak a skvěle pracuje s předpokladem, že divák má tendenci postavám věřit a roztáčí vír zvratů, kde i zkušený divák těžko odhadne pořadí úmrtí jednotlivých postav.

Tím se dostáváme k druhé hlavní položce Tarantinova filmu, protože krve je tu skoro jako sněhu. A znovu pokud si myslíte,  že už vás po tolika letech Tarantino nepřekvapí, měli byste být raději ve střehu. S násilím se tu pracuje podobně jako v Kill Billovi, ještě mnohem víc mi to ale připomíná první filmy Petera Jacksona nebo třeba Ash vs Evil Dead. Krev tu doslova tryská, hlavy explodují a vy máte pocit, že z plátna lítají úlomky lebečních kostí. Gore festival jak má být.

Skvělý návrat k základům filmařiny

Tarantino natočil Osm hrozných jako 70 mm film. To znamená extrémně širokoúhlý. Vychutnáte si velké celky a kompozice jaké se dnes už málokdy vidí a tenhle návrat k poctivé filmařině je stejně osvěžující jako ten Abramsův v Síla se probouzí. Smysly jsou probuzeny, na druhou stranu Osm hrozných není se svými uzavřenými prostorami ideální film pro takový formát. Tarantino a jeho kameraman Robert Richardson sice nabídnou hromadu hezkých záběrů, ale v mých očích pořád zaostávají za Sergiem Leonem nebo třeba za Sicariem a Mostem špiónů, které patří k obrazové špičce roku 2015. V komponování obrazu a ve vyprávění obrazem má zkrátka Tarantino oproti italskému géniovi rezervy. Chyběly mi hlavně větší detaily, ale s postupným vývojem děje jsem si zvykl a uvědomil si, že tohle není Leone ani Tarantino kopírující Leoneho nebo Corbucciho. Tohle je esenciální Tarantino jaký už tu dlouho nebyl. Týpek, co chrlí slova a co slovy vypráví lépe než obrazem. Někdy to dokonce přehání, ale pořád je o level výš než konkurence. A v případě tohoto westernu je to ta nejlepší cesta, jakou se mohl maniak z videopůjčovny vydat.

Herci plivou krev

Samostatnou kapitolu tvoří u Tarantina už tradičně  skvělé obsazení. Klasičtí Tarantinovi herci v čele se skvělým Samuelem L. Jacksonem odvádějí vysoký standard, na který jsme u nich zvyklí (Kurt Russell je ale podle mě lepší ve svém letošním druhém westernu Bone Tomahawk, který vřele doporučuji), dvě jména na sebe ale kromě Jacksona tahají největší pozornost. Walton Goggins, který dlouhé roky hrál syčáky a grázlíky v seriálech i filmech, si koleduje o nominaci na Oscara a kdo by si ho podle mě zasloužil, to je naprosto skvělá Jennifer Jason Leigh, ze které buldočí primitivnost doslova čiší. Obličej jí s postupujícím dějem čím dál víc krvaví a v závěru vypadá jako byste jí na hlavu vylili kýbl prasečí krve, pořád ale svůj herecký výkon díky scénáři má kam gradovat - doslova až k zvířecímu plivání krve a nenávisti mezi větami. Pokud si i po letech budu z tohoto filmu něco výrazně pamatovat, bude to právě její výkon, kde není jediná chvilka zaváhání nebo nepřesvědčivosti.

Ennio Morricone: 8 nejlepších soundtracků mistra filmové hudby

A to je vlastně vše. Daly by se rozebírat některé detaily (postava vypravěče, flashbacky, překvapivě obsazený Channing Tatum, trochu nevýrazný a nevyužitý Morricone), ale nakonec zjistíte, že to jsou opravdu jen detaily, které jsou zajímavé hlavně pro odbornou veřejnost a k rozebírání u piva. Z posledních několika Tarantinových filmů, přestože měly skvělé okamžiky, jsem nebyl úplně na větvi. Dal bych jim s odstupem času hodně vysokých 8/10, ale určitě ne víc. Osm hrozných je ovšem navzdory jednomu zaváhání v tempu v úvodu strhující podívaná, která vás jen tak nepustí. Brzy se na pomalejší tempo naladíte a nakonec zjistíte, že ty tři hodiny vám utekly rychleji, než byste čekali a že každou minutu, kterou jste investovali v dlouhém úvodu jste dostali v dlouhém a nabušeném závěru několikanásobně zpátky.

Trailer: Osm hrozných - Tarantino nabízí: Co takhle strávit svátky s někým, koho nenávidíte?

Verdikt:

Tarantino je zpátky a kdo vydrží do pauzy, bude odměnen! Pomalejší tempo a delší dialogy plné černého humoru gradují přes nečekané zvraty v závěrečné, dostatečně dlouhé, krvavé a strhující finále. Skvělé herecké výkony v čele s Jennifer Jason Leigh, nádherná kamera a v dobrém slova smyslu oldschoolová filmařina podtrhují vydařený scénář, přičemž režijně je tu Tarantino sám sebou víc než v posledních letech. Jdu si setřít úlomky lebeční kosti z tváře a přes vyražené zuby cedím: Sakra! Jeden z nejlepších Tarantinových filmů vůbec.

Hodnocení 9/10

Související články: 
Quentin Tarantino plánuje konec kariéry! Kdy to bude?