Recenze: The Walking Dead s06e09: Viděli jsme Dvě věže v zombie verzi?

Hromada mrtvých na obou stranách - to bylo to hlavní, co jsme ve startu druhé poloviny šesté řady viděli. Ale znamená to zlepšení?

The Walking Dead mám opravdu rád. Je to momentálně jeden z nejdéle běžících dramatických akčních seriálů a stejně jako postavy, i my jsme si díky němu ledasčím prošli. Byly tu skvělé sezóny i naprosto katastrofální, ale kdo vydržel, toho to posílilo.

Aktuální šestá řada na podzim neměla zdaleka jen pozitivní ohlasy. Nabídla sice silné okamžiky a dokonce i celé epizody, ale měla i slabiny. The Walking Dead se dlouhodobě potýká s tím, že epizody, které se věnují jen části postav, jsou možná dílčím způsobem zajímavé, ale celkově seriál oslabují. Některé hrdiny totiž vidíme třeba jen jednou za tři týdny a to už z jejich příběhu dávno vypadneme. Proto mám raději epizody, kde se během každé rotuje mezi jednotlivými skupinkami. Díl má větší dynamiku a současně nikdo nesejde z očí ani z mysli. Šestá řada šla bohužel v mnoha epizodách první cestou.

Start jarní části se ale podařil a svedl všechny hrdiny zase na jedno místo, do jednoho času. Úvodní scéna byla jednoduše skvělá, perfektně zahraná od všech herců a správně gradovaná. A i když jsem se o Abrahama a Sashu bál, tak trošku jsem si přál, aby to odskákali, protože v tu chvíli by Walking Dead dostalo koule. Nedošlo k tomu. Vyústění sice bylo efektní, ale předznamenalo celý díl. Ten přinesl neuvěřitelná tři čtvrtě hodiny dlouhá zombie jatka, která patří k tomu nejakčnějšímu, co jsme ve Walking Dead viděli. A závěrečná rapid montáž ze záběrů na bojující hrdiny se bude citovat ještě dlouho. Po dlouhé době tedy epizoda od které jsem neodlepil oči a nesurfoval při ní na mobilu.

Hra na ohrožení, všichni jsou v bezpečí

Ale není to tak ideální, jak se na první pohled zdá. V bitvě  zemřely tři zdánlivě důležité postavy - Jessie a její synové - ale upřímně, komu na nich opravdu záleželo, kdo si pamatoval jejich jména a komu nebylo jasné, že to takhle dopadne? V ohrožení se ocitl také Glenn, ale opravdu někdo věřil tomu, že mu jde o život? The Walking Dead se už dlouho potýká se syndromem, kterému říkám Heroes syndrom. Příliš dlouho drží na živu postavy, které máme rádi a které jsou pilířem seriálu. Sice se nám jednou za čas pokusí naservírovat někoho, u koho se tváří, že je důležitý a měli bychom si k němu budovat vztah, ale všichni většinou tušíme, že je to jen více či méně šikovné mlžení.

Druhým problémem je pak docela časté nelogické chování postav (a tvorba scenáristů), které ubírá všemu na přesvědčivosti. Sice se to dá pokaždé omluvit tím, že postavy jsou pod extrémním tlakem, ale někdy se člověk vážně chytá za hlavu. A jak mám věřit tomu, že uprostřed šílené celonoční rubanice ve stylu  Dvou věží, do které se zapojila kupa do té doby neschopných poseroutek, nikdo nepřišel k jedinému kousnutí? To jako vážně?

Výsledkem je, že pocit ohrožení pomalu vyprchává - tím víc díky za úvodní scénu, kdy jsem ho po dlouhé době měl - bohužel nenaplněný. Walking Dead se tak čím dál víc (a trvá to už minimálně dva roky) mění na akční televizní hamburger. Dostanete svůj příděl napětí, hororu a akce, ale drama se vlastně nekoná. Citová zainteresovanost je čím dál menší, protože hlavní hrdinové jsou vlastně v bezpečí. A to je škoda.

Samozřejmě, všichni víme, že nad jednou z postav, se stahují mračna v podobě Negana a jeho baseballové pálky - a doufejme, že nezůstane jen u toho. Tvůrci slibují, že do toho trochu víc začnou šlapat, tak uvidíme. The Walking Dead i přes výtky devátou epizodou ukázalo, že má na to, aby se nám místo čistého průchodu diváckým žaludkem zarylo pod kůži.