Recenze: Orel Eddie - nejpohodovější film roku 2016?

Od prvních trailerů Orel Eddie vypadal jako jeden z těch sportovních filmů natočených podle osvědčené a prověřené šablony o outsiderovi, který se nevzdá a skrz humorné situace si najde cestu k divákům tak, že je v závěru svým odhodláním provede katarzí až k smíchu a pláči dohromady.

A překvapení se tentokrát nekoná, dostanete přesně to, co trailery slibovaly. V první řadě hromadu komických situací, ve kterých Taron Egerton padá zas a znova na čumák, ale vždy se zvedne, roztáhne svoje perutě a s forrestgumpovským bezelstným úsměvem a nadšením se pustí do zdolávání dalších překážek. Je to vtipné, je to dojemné a je to nakažlivé.

S postupujícím dějem Eddiemu samozřejmě fandíte čím dál víc, protože tenhle chlapík je tak čistá duše, že jinak to ani nejde. Když se pak jeho cesta spojí s cestou Bronsona Pearyho, bývalého skokana na lyžích, který propadl alkoholu, zničil si kariéru a možnost trénovat Eddieho je pro něj šancí na vykoupení, vstupuje do hry ještě jeden osvědčený prvek. Dvě naprosto rozdílné povahy k sobě postupně hledají cestu, až se z nich samozřejmě stanou přátelé na život a na smrt. A to není spoiler.

Orel Eddie není originální film a to je jediný důvod, proč mu nemůžu dát vyšší hodnocení. Ale vůbec to nevadí, protože si na nějakou originalitu ani nehraje. Všichni zúčastnění přesně ví, jaký film točí a je to na tom znát. A já si toho cením, protože málokdy se dnes vidí film, který by měl tak jasno v tom, o čem vypráví, pro koho a jak to chce dělat. Dexter Fletcher pod vedením Matthewa Vaughna zkrátka natočil řemeslně bezchybný produkt. Je to sice pořád jen hamburger, ale tak dobrý, že nejraději byste si dali ještě nášup. A troufám si tvrdit, že ani sám Vaughn by to nezvládl lépe (a kdybyste mi řekli, že to Vaughn natočil, budu tomu věřit a budu ho chválit, jak na co sáhne, to se mění ve zlato).

Scénář šlape od začátku do konce, ani jednou nezaváhá a doslova sype jednu vtipnou scénu za druhou už od úvodních titulků. A Dexter Fletcher pak s režijní jistotou tohle všechno rozehrává na plátně dál. Má to vizuální nápady a vlastní tvář, má to správné tempo a nebýt jedné scény, kde se mluví o souložení s Bo Derek, je to současně jeden z nejlepších rodinných sportovních filmů vůbec. Fletcherovi se dokonce podařilo vymačkat vizuální maximum i z jinak nepříliš strhujícího a jednotvárného skákání na lyžích. V podstatě každý Eddieho pokus je natočený trochu jinak, opakuje se pouze jeden druh čelního záběru.

Všechno pak korunují dvě největší hvězdy filmu - Taron Egerton a Hugh Jackman v hlavních rolích, kteří si své role užívají. Egertonovo hraní sice zavání místy až figurkařením, ale Orel Eddie je jednak komediální film a navíc Eddie Edwards komická a bizarní figurka byl. Egerton přitom nikdy nejde za hranu a dokáže z Eddieho udělat tragikomickou postavu, která má i duši. Výsledkem je tak díky nasazení všech zúčastněných film, který sice nepřináší nic nového, ale po řemeslné stránce je tak dokonalý, že připomíná švýcarské hodinky. Někomu možná bude tahle přesnost, s jakou dokáže pracovat s našimi pocity, vadit, ale já jsem si to střídání smíchu, napětí a dojetí užil jako už dlouho ne. Říká se, že filmaři se asi nemůže podařit nic lepšího, než když se jeho diváci smějí skrz pláč a pláčou skrz smích. A tohle je přesně ten případ.

Verdikt: 

Orel Eddie je tak předvídatelný film, jak jen může sportovní film o outsiderovi být. Dokáže být ale mimořádně vtipný, srdečný, lidský, dojemný, napínavý a pohodový tak, že pokud nejste filmový intelektuál, je těžké jeho kouzlu odolat. Srovnání s Forrestem Gumpem se ubránit nedá, stejně tak jako s Kokosy na sněhu. Nemyslím si, že by šlo o umělecký film, ale jsem si jistý, že natočit takhle fungující oddechovku je umění. Nudit se nebudete ani chvilku a hlavně budete z kina odcházet v dobré náladě, protože Orel Eddie si titul Nejpohodovější film letošního roku zaslouží plným právem. Rychle do kina, nebudete litovat.

Hodnocení: 8/10

Trailer zde.