Recenze: Stranger Things - návrat do 80. let v nejlepším seriálu léta 2016?

Vítejte v 80. letech. A připravte se na to, že tahle výprava do temných lesů vám zkomplikuje život.


Pokud patříte mezi ty, kterým se vztah k filmu formoval během osmdesátých let (tak jako mně), měli byste vědět, že seriál Stranger Things vás naprosto dostane a ukradne vám pár hodin života. Odtrhnout se od něj je téměř nemožné a  všechno, co jste si plánovali, nejspíš odsunete jen abyste zjistili, jak to všechno dopadne. Trailer zde.

Příběh, který napsali a z větší části natočili bratři Dufferové (dělali na Městečku Pines) je přitom vcelku jednoduchý a nenabízí nic zásadně originálního nebo převratného. Osmidílná série Netflixu Stranger Things se odehrává v roce 1983, kdy během jedné temné noci zmizí  v malém městečku Hawkins v Indianě chlapec a tím se nastartuje kolotoč fantastických událostí, ve kterých hrají důležitou roli elektřina, telekineze, tajné pokusy a další ingredience, za které by se nemusela stydět žádná z epizod Akt X, především ale žádná z knih Stephena Kinga a žádný z filmů Stevena Spielberga.

To, co je na tom všem okouzlující a strhující, je fakt, jak dobře tvůrci vypráví a jak se ve Stranger Things bez účasti obou slavných jmen podařilo vytvořit příběh, který naprosto přesně zapadá do jejich poetiky - nebo by možná bylo přesnější říkat, že z ní vychází. Stranger Things jsou totiž důkazem toho, že osmdesátá léta dozrála společně s jejich diváky a stala se kulturním backgroundem, který tvůrce zcela přirozeně inspiruje na jejich cestě za vyprávěním příběhů.

Začíná to už logem seriálu připomínajícím loga paperbacků Kingových románů. A pokračuje to vším, co k 80. létům neodmyslitelně ve filmech patřilo - jsou tu kluci jezdící na kolech po městečku, vládní organizace a především dospělí, kteří se marně dostávají do světa dětí. Chvílemi to připomíná Goonies, chvílemi E.T. mimozemšťana, chvílemi Poltergeist a k tomu všemu navíc zní hudba jako od Johna Carpentera. Iluze návratu do 80. let je dokonalá.

Jen to by ale nestačilo, což ostatně ukazuje první epizoda, která není špatná, ale v zásadě se soustředí hlavně na onen nostalgický návrat do dětství, na rekonstrukci 80. let. Už od druhé epizody ale Stranger Things nabírají spád a jasně ukazují, že umí stát na vlastních nohách. Ne, tady se jen nekopíruje, neodkazuje ani neparoduje, to jsou jen bonbónky na kvalitně upečeném dortu, který vám sice nenabídne žádné velké překvapení, ale v každém soustu je z něj cítit pečlivost, láska a um jeho tvůrců.

Málokdy narazíte na tak scenáristicky i režijně řemeslně kvalitně odvyprávěný příběh, kdy se daří inteligentně a nápaditě rozvíjet nahozené motivy, dotahovat je do důsledků a s tím vším nechat růst postavy. A právě ty tohle fantasticky laděné drama táhnou kupředu a herci jim dávají dalších sto procent. Nebavíme se přitom jen o výborných dětských výkonech v čele s Millie Bobby Brown jako Jedenáctou.

Velký comeback tu má Winona Ryder, jejíž postava zdrcené, zoufalé, psychický labilní ale současně velmi odhodlané ženy je asi tím nejvýraznějším v celém seriálu. A pro Stranger Things také nejtypičtějším, protože takto psychicky rozebranou matku byste v dobrodružně fantastických filmech osmdesátých letech hledali jen těžko - tohle je produkt současné televizní tvorby. Krok s ní drží i David Harbour coby poněkud jetý a ospalý šerif, z něhož se díl za dílem stává hrdina. Psychologický vývoj dospělých ve Spielbergových filmech nikdy nebyl tak výrazný a plnotučný, jako je tomu tady.

Když si k tomu přidáte důslednou stylizaci, tak tu v podstatě není slabé místo - snad s výjimkou digitálního monstra, které se občas objeví (navíc možná až příliš brzy) a které může někomu vadit už jen z podstaty věci jako zbytečně doslovná hororová proprieta v příběhu, který si jinak nádherně hraje s náznaky, atmosférou a tajemstvím.

Výsledek je každopádně mimořádně působivý ať už se bavíme o obalu nebo o obsahu. Je to zamilovaný dopis 80. létům, ale napsaný ve 21. století. Je to vzpomínka posunutá o divácké zkušenosti posledních třiceti let. Mohla by to být jen čistá nostalgie a pro řadu z nás by to asi fungovalo i tak, ale i pokud jste mladší, nemusíte mít obavy. Bratři Dufferové jako by přesně věděli, že jen ze samotného ohlížení by nás všechny mohlo bolet za krkem a tak vytvořili přesně vybalancovaný mix, který přes své kořeny v minulosti uhání sebejistě kupředu - a který bude těžké ještě někdy překonat - i kdyby se o to pokoušeli sami autoři s druhou sérií.

Verdikt:

Ten nejúžasnější televizní návrat do dětství, jaký jste si kdy mohli přát. Něco, co J. J. Abrams v Super 8 jen nadhodil, ale teprve tady to dostáváme naplno. Strhující, tajemný, pořádně napínavý, místy správně odlehčený a jindy až drásavě bolestný příběh z dob, kdy vypravěči byli králi šoubyznysu a nesloužili speciálním efektům, ale efekty jim. Dojemně nostalgické v detailech, ale zcela současné a napínavé jako celek. Těžko říct, jestli Stranger Things něco říkají o době, ve které se odehrávají, ale určitě není náhoda, že se na obrazovky dostaly v roce 2016. Revoluce se sice nekoná, ale i návrat k poctivému vyprávění je vlastně tak trochu zázrak.

Hodnocení 9/10