Recenze: Café society – Našel Woody Allen v retru z Hollywoodu ztracenou jiskru?

Miluju filmy Woodyho Allena. Už několik let jej považuji za svého nejoblíbenějšího filmového režiséra. A rozhodně bych netvrdil, že pro kousky, které od něj stojí za to, je třeba zapátrat daleko v minulém století. Stačí si vzpomenout na okouzlující Půlnoc v Paříži, prosluněnou Vicky Cristinu Barcelonu nebo naopak zachmuřený Match Point. Je ale pravda, že bych v posledních letech uvítal, kdyby Woody narušil své předsevzetí poslat do kin každý rok jeden film, protože ta kvantita opravdu někdy je na úkor kvality. Loňský Iracionální muž byl vrcholem tvůrčího tápání, když v něm Allen do celovečerní podoby natáhnul chatrný námět, který by vystačil maximálně na slušnou půlhodinovou povídku.

Letos přichází s filmem Café society, který se v trailerech chlubil líbivou retro stylizací a opět nesmírně lákavým hereckým obsazením. Bohužel, do velké míry opět dojíždí na neduhy, se kterými se potýká vícero pozdních allenovek.

Líbivé retro o ničem

Woodyho koncepty z poslední doby totiž spojuje jeden výrazný problém – byly by z nich fajn příspěvky do povídkového filmu, ale jako celovečeráky tápou. S Café society to není jinak. Allen sice ve filmu rozjel hned několik tematických i dějových rovin, ovšem všechny do jedné strašně trpí věcí, které se říká předvídatelnost. Naprostá většina očekávání, která si během filmu vytvoříte, dojde naplnění, Café society zkrátka ničím nepřekvapuje.

Klasický allenovský prototyp upovídaného neurotického mladíka přijíždí z New Yorku do Hollywoodu, aby se prosadil ve firmě svého strýce (Steve Carrell), který je úspěšný filmový agent. Potkává dívku, do které se zamiluje, ale ona je zadaná. Poté sledujeme různé peripetie, které se povětšinou točí právě kolem vztahu ústřední dvojice, kterou hrají Jesse Eisenberg a Kristen Stewart. Do toho se plete několik dalších linií, kdy mezi hlavním dějem sledujeme tak-trochu gangsterské aktivity bratra hlavního hrdiny (Corey Stoll) a soužití jejich sestry s marxisticky smýšlejícím manželem.

Všechny tyhle postavy jsou typově perfektně obsazené, bohužel však zoufale ploché a svým jednáním až překvapivě nesympatické. Mozaiky vztahů se podivně prolínají, postavy dělají divná a nevěrohodná rozhodnutí. Největší problém v tomto směru představuje budování ústředního vztahu mezi Eisenbergem a Stewartovou, jejichž interakce prostě nejsou dostatečně dobře napsané na to, abychom zejména ve druhé polovině filmu věřili jejich jednání.

Pozadí příběhu je zajímavější, než příběh samotný

Trochu mě mrzí, že si Woody víc nepohrál s atraktivním prostředím klasického Hollywoodu. Je fajn, když postavy v dialozích narážejí na legendy tehdejšího filmového průmyslu, jakými byly Ginger Rogers, Howard Hawks nebo Bette Davis. Nedočkáme se ale ani nějaké zajímavé pocty kinematografii, už vůbec pak ne rafinované satiře studiového systému, se kterou se letos výborně popasovali bratři Coenové ve filmu Ave, Caesar!. Všechny narážky se odehrávají jen na té povrchové rovině a nic pořádného z nich nevyplyne. Stejně tak bych si dokázal představit lepší propracování a zapojení Stollovy gangsterské linky, která ve svých důsledcích vlastně taky nikam moc nevede. Přitom by se z ní dala vytvořit fajnová černohumorná stylovka, na které mohl Allen svůj nový film postavit. Změna žánru by mu možná po tvůrčí stránce pomohla.

Co se ovšem Café society rozhodně nedá upřít je fakt, že se na to celé předvídatelné šolichání moc hezky dívá. Retro stylizace je pastvou pro oči, Allen si docela rafinovaně hraje s ikonografickými i významovými rozdíly mezi New Yorkem a Los Angeles, ke krásně nasvíceným scénám hraje jazzová hudba a člověku je ve společnosti těch jednorozměrných figurek vlastně fajn. A každé mužské srdce jistě zaplesá nad způsobem, jakým Allen dokáže nasvítit své mladé ženské hrdinky tak, že (zejména Blake Lively) vypadají doslova jako bohyně.

O to víc mě ale po zhlédnutí mrzelo, že to přeci jen nebylo trochu víc než docela fajn pokoukání. Stačilo trochu oživit unylou zápletku, uchopit téma z jiné stránky, dát dobře vybraným hercům životnější charaktery… Pak se Café society mohlo s přehledem zařadit k těm nejlepším allenovkám nového milénia. V této podobě však zapadá do šedivé kategorie s nápisem „fajn průměr“.

Verdikt

Allenovský standard, bohužel ne úplně v dobrém slova smyslu. Woodyho nový film jen těžko někoho vyloženě znechutí, na to má příliš dobré herce a hezky se na něj dívá. Stejně tak z něj ale málokdo bude odcházet nadšený, protože je… no, docela o ničem.

Hodnocení: 6/10