Recenze: Sedm statečných - legenda se vrací, stojí za to ji vidět?

Sedm statečných se vrací a vede je Denzel Washington. Je to dobrý western?


Malé městečko Rose Creek má problém. Padouch nevybíravých mravů, který se řídí heslem ,,Byla to země, ale potom jsem přišel já a je to jen prach," tu má doly a rozhodl se, že pozemky od nebohých vesničanů vykoupí - za cenu notně podstřelenou oproti té tržní. Jenže když na vás míří armáda zabijáků schopná vás bez mrknutí oka poslat k zemi kulkou do hlavy, těžko hledáte argumenty proti. Barholomew Boque dává vesničanům tři týdny na to, aby se rozhodli, v jedné věci se ale šeredně přepočítá. Vesničané si najímají skupinu sedmi pistolníků a schyluje se k přestřelce, jakou filmové plátno nevidělo od dob Peckinpahovy Divoké bandy.

Režisér Antoine Fuqua to nemá u filmových kritiků zrovna snadné. Mnohokrát ho pěkně spráskali. Osobně mám ale pro jeho filmy slabost. Dokáže natočit drsná dramata, má cit pro akci a tempo a svoje postavy nešetří, vždycky jim dá zabrat. To se ukazuje také u nové verze Sedmi statečných, kteří mají celou řadu menších chyb, ale také několik silných stránek. Takže pěkně postupně.

Původní verze Sedmi statečných v režii Johna Sturgese vznikla v roce 1960 - to už je skoro 60 let. Je to klasika a není divu. Je hvězdně obsazená, má vynikající scénář, v němž je každá jedna scéna silná a vypiplaná sama o sobě a navíc má i na dnešní dobu kvalitní akční scény. K tomu přidejte zajímavé postavy, vtip, několik legendárních hlášek i celých scén, které se dodnes citují a dokonce i schopnost dojmout. Nemluvě o tom, že hudební motiv z tohoto Sturgesova filmu patří k těm nejslavnějším westernovým melodiím vůbec. Laťka je vysoko a jediný důvod, proč by se člověk měl pouštět do remaku něčeho takového, by měl být pocit, že v něm něco může udělat jinak a svým způsobem lépe. Jenže taková motivace tady nebyla - a nebo byla, ale týkala se jen akčních scén.

Srovnání s originálem se nová verze nevyhne

Přestože na scénáři dělal Nic Pizzolatto, není tu v podstatě žádná scéna, která by se snažila být tak silná, aby aspirovala na titul kultovní. Ani v prvních Sedmi statečných to nebyla kdovíjaká velká psychologie, přesto tam byly postavy o něco plastičtější, prokreslenější, každá měla svůj motiv, který byl scenáristicky čistě dovyprávěný, měl oblouk a tečku. Pizzolatto a Fuqua místo toho spěchají. Vytvoření skupiny probíhá v podstatě strojově, ve vyšším tempu a bez logiky a nenabízí výrazné okamžiky. Přibrání ,,Stopaře", ,,Mexičana" a ,,Indiána" je pouhá povinná jízda bez nápadu. A když už se nápad nebo opravdu dobrá věta objeví, je to většinou citace původního filmu (,,Už mi nabízeli kde co, ale ještě jsem nepotkal člověka, který by mi nabízel všechno."). Čestnou výjimku tvoří ,,Hledám spravedlnost, ale spokojím se i s pomstou," což je asi nejlepší původní věta ve scénáři. A to je málo, obzvlášť když někdy ani citace neustojí srovnání s originálem - jako třeba souboj nože proti pistoli, který je uspěchaný, bez napětí a bez gradace, která z téhle Brittovy představovací scény udělala v původním filmu klasiku.

Postavy sedmi statečných jsou až na výjimky ploché, charakterizované hlavně vnějškově vzhledem. Možnost originálněji pracovat s tím, že vůdcem Sedmi statečných je černoch Chisolm (Denzel Washington) tu zůstává nevyužita, stejně jako třeba v komiksovém filmu se to bere jako normální - což tehdy ale rozhodně nebylo (navíc je úvodní scéna této postavy vykradená z Tarantinova Djanga).  U Asiata je tentýž problém jen naznačen, Indián se prostě objeví a fakt, že musel opustit kmen, se tu odbude jednou větou. Záporák sám o sobě vypadá po celou dobu zfetovaně, ale nikdy ho fetovat nevidíme a tak je to jen typická béčková choromyslná figurka - přitom právě tady bych čekal oproti původní verzi posun odpovídající stavu kinematografie v roce 2016. Jenže tenhle film reflektuje dobu svého vzniku především po technické stránce a v rasově pestrém castingu, se kterým ale pracuje naprosto rasisticky - redukuje ho čistě na barvy.

Fuqua je rutinér a to má i své pozitivní stránky, při takové koncentraci talentů na plátně i za ním a při takové látce se ale mohl aspoň pokusit vytvořit něco, co by se mohlo poměřovat s nejvyššími metami v žánru. Jenže jako by tady ani taková snaha nebyla. Totéž se týká i hudby, jejíž základ zkomponoval ještě před svojí smrtí James Horner. Nabídne několik hezkých motivů a obzvlášť ten budující napětí před přestřelkami je zdařilý (ačkoli dost připomíná motiv z boxerské reality show Contender), ale že by nám tu vzniklo něco, co se nám zapíše do hudební paměti, to nehrozí.

Washington, Pratt a závěrečná bitva to zachraňují

Tím jsme si odbyli odborný pohled a teď to všechno můžeme hodit do koše, protože i když si jako fanoušek westernů umím představit mnohem výživnější a silnější western (a strašně bych chtěl vidět, co by s tímhle dokázal takový Christopher Nolan), nová verze má jednu svoji silnou stránku a tou je zábavnost. Je to filmový hamburger - ale pokud se na něj díváte čistě jako na hamburger, těžko mu mu něco vytýkat.

Fuqua se opírá o silný casting, který táhnou Denzel Washington a Chris Pratt. Oba jsou doslova jehio trumfy, protože se pohybují v poloze, kterou mají dokonale zvládnutou. Takže zatímco Washington je tu typický Muž v ohni mixnutý Equalizérem, Pratt si jede odlehčený Jurský svět a Strážce Galaxie. A funguje to výborně, obzvlášť Pratt si tuhle další roli šitou mu na tělo užívá, je vtipný a má na celkovém pozitivní vyznění filmu velký vliv. Jeho postava je navíc jedna z nejlépe napsaných a má většinu toho, co nemají ty ostatní - silné, efektní i vtipné scény a překvapivou tečku.

Za zmínku stojí i postava vdovy (Haley Benett), která si Sedm statečných najme a která je překvapivě výrazná. Dokonce tak, že si v jednu chvíli říkáte, jestli ona nebude jednou z těch Sedmi statečných - a to přesto, že z reklamní kampaně víte, že nebude. Možná je to další z promarněných šancí tohoto filmu, který není špatný, ale mohl být mnohem lepší.

Zbývá poslední věc a tou je samozřejmě akce. Tady je Fuqua doma a rozpoutává tu westernové Slzy slunce. Během filmu dojde na několik kratších přestřelek, všechno to ale směřuje k finální epické bitvě, ve které se sedm statečných postaví dvousethlavé armádě zabijáků a rozpoutá v ulicích Rose Creeku peklo. Fuqua vás tady absolutně vtáhne do akce a je v tom přesvědčivý. Nešetří ani sedm statečných, ani vesničany a to v téhle extrémně dlouhé bitvě hraje důležitou roli. Ponoříte se do ní, prožíváte ji a zapomenete na to, že je to celé naivní a nereálné. A když pak přeživší opouští městečko, aby zamířili do západu slunce, jen málokterý fanoušek westernů odchází ze sálu nespokojený - i navzdory výhradám, které ho o pár hodin později napadnou. Sergio Leone zůstává sice s přehledem nepokořen, ale srovnání s americkými westerny Clinta Eastwooda (Tulák z širých plání, Bledý jezdec, Psanec Josey Wales) Sedm statečných ustojí.

Verdikt:

Sedm statečných je klasický hollywoodský konzum, který by si zasloužil lepší scénář, zajímavější postavy i vztahy mezi nimi, lepšího padoucha i výraznější ústřední hudební motiv. Má ale vynikající akční scény v čele s finální dlouhou a skvělou bitvou, dokáže být vtipný a zábavný a Denzel Washington a Chris Pratt jsou v něm skvělí. Pokud máte rádi westerny (a vlastně ani nemusíte), určitě vyrazte do kina, protože nudit se nebudete.

Hodnocení: 7/10