Společně s Milošem Formanem, Ivanem Passerem nebo Věrou Chytilovou patřil Jan Němec mezi režiséry, díky kterým se zformovala takzvaná československá nová filmová vlna. Jeho filmy Démanty noci či O slavnosti a hostech patří do zlatého fondu českého filmu, dodnes se o nich vyučuje na teoretických filmových školách. Po své emigraci se proslavil především jako experimentátor, který měl častokrát problémy shánět na své filmy finance a kvůli jejich nediváckosti se pohyboval spíše na okraji diváckého zájmu.
Nyní přichází do normální kinodistribuce jeho poslední film Vlk z královských Vinohrad, kolem kterého byl značný rozruch. Jan Němec svůj velmi autobiografický experiment sice dotočil, ovšem zemřel dříve, než jej stihnul dostříhat. Dokončili jej proto jeho spolupracovníci. Snímek pak vzbudil poměrně vášnivé reakce při své premiéře na festivalu v Karlových Varech. Část diváků jej odsoudila jako roztříštěný a nepříliš zdařilý experiment, jiní jej naopak vyzdvihovali jako výtečnou labutí píseň vždy specifického tvůrce.
Inscenovaný dokument, subjektivní autorská vize, portrét nadaného egoisty?
Pokud jste již sjeli dolů a podívali se na číselné hodnocení, je vám asi jasné, na kterou stranu jsem se přiklonil já. Němcův epitaf trvá jen lehce přes hodinu, utekl mi neuvěřitelně rychle a užíval jsem si prakticky každou jeho vteřinu. Vyložit v textové podobě proč a v čem jej považuji za výjimečný nejen v kontextu české tvorby už je složitější, ale v následujícím textu se o to pokusím.
Jan Němec po celou svou kariéru experimentoval s nejrůznějšími způsoby vyprávění příběhu, s kombinováním různých specifických způsobů snímání, s formou narativního filmu, čistého experimentu a dokumentu. Všechny tyhle vlivy se pak v různých podobách otiskly do jeho posledního snímku. Výsledkem je jen těžko uchopitelný a popsatelný autorský hybrid, který rozhodně nesedne každému. Což ovšem nikdy nebyl Němcův cíl a to, nakolik se vám bude Vlk z královských Vinohrad líbit, bude do velké míry odvislé od toho, zda víte, do čeho vlastně jdete. Pokud jste viděli některý z jeho koncepčně odvážných filmů jako třeba adaptaci Kafkovy Proměny, která je kompletně točena z pohledu hlavního hrdiny, nebo audiovizuální experiment Toyen, pak víte, že Němcovy filmy se velmi liší od běžné produkce.
To platí i pro Vlka z královských Vinohrad. Který se velmi těžko definuje jak po „příběhové“, tak po stylové stránce. Jde o film do značné míry autobiografický, ale pro lidi, kteří neznají životní osudy Jana Němce, zároveň hodně zavádějící. Často je u něj těžké rozlišit, co skutečně vychází z režisérova života, co má nějakým způsobem reflektovat dobové souvislosti a co je pouze humorná recese. Otázkou je, do jaké míry je to důležité, protože film tyto jednotlivé postupy prolíná takovým způsobem, že dohromady vytvářejí celek, který mě nejvíc fascinoval tím, že navzdory oné rozháranosti působí celistvým dojmem.
Vyprávění se odvíjí od problematického roku 1968 a tehdejšího ročníku festivalu v Cannes, kde byl Němec dle svých vlastních slov „připraven o Zlatou palmu těmi levicovými blázny“. V této rovině vyprávění hraje Němcovo alter ego Jiří Mádl. Jeho nadaného a značně egoistického umělce poté sledujeme v Československu, kde se partyzánsky podílí na reflexi tehdejšího příjezdu okupačních vojsk, přes jeho snahu o emigraci, život v cizině, až k jeho návratu do osvobozené domoviny. Do nově natočených záběrů (které získávají značně bizarní feeling způsobem, kterým prezentují konec šedesátých let záběry natočenými v dnešní době) Němec vkládá záběry dobové či sekvence ze svých vlastních filmů. To celé navíc rámuje vypravěč, rovněž Němcovo alter ego, tentokrát v podání Karla Rodena, jehož hlas nás provází celým filmem.
Struktura filmu je tedy poměrně složitá, režisér ale komponuje jednotlivé prostředky vyprávění natolik zručně, že se v nich divák v žádném momentě neztrácí. Podobně rozmanitý pak film je i ve své stylové rovině.
Český autorský film par excellance
Němec ve svém posledním filmu zvládl být i v devětasedmdesáti letech progresivnější a dravější než devadesát procent současných českých režisérů dohromady. Rychlé střihy a asociativní montáže střídá klasická metoda záběr protizáběr (fantastická scéna výslechu), do toho režisér vkládá zmíněné dobové záběry, u kterých se nebojí zcela odříznout zvukovou stopu, následně nás překvapí poměrně dlouhou sekvencí snímanou tzv. „rybím okem“, tedy širokoúhlým objektivem. Všechny typy snímání mají svůj jasný význam v dramaturgickém pojetí scény, ať už se má budovat jakési napětí, nebo pomocí rychlého sledu záběrů vzbudit v divákovi určitou emoci, asociaci.
A před divákem se díky všem těmto formálním postupům otevírá ve své stylové vyhraněnosti překvapivě univerzální portrét umělce. Umělce značně egoistického, který se opravdu možná až příliš rád poslouchá a někdy se mu stane, že při svém zahledění se do sebe ztrácí kontakt s divákem, ale to se talentovaným a možná trochu arogantním lidem prostě občas stane. Bez těchto vlastností by pravděpodobně nevytvořili věci, na které mohou být hrdí, a my bychom přišli o jedinečná umělecká díla.
Tuhle ješitnou sebestřednost výtečně ztělesňují jak Mádl, tak Roden. Prvního jmenovaného považuji za jednu z nejzajímavějších osobností současného českého filmu, která se nebojí často vyplouvat s mainstreamu, spolupracovat se zajímavými tvůrci a zároveň něco samostatně tvořit. Toho druhého, stálici nejen české filmové scény, si sice užijeme spíše ve zvukové stopě než v obraze, ale jen svým hlasem dokáže strhnout a poutat na sebe pozornost. Jeho vypravěč nás mate, zkresluje události nebo je naopak spoluvytváří a představuje další z prvků tohoto filmu, které jej činí jedinečným, někoho nadchnou a jiného znechutí.
Stejně jako celý Vlk z královských Vinohrad. O kterém bych rozhodně neřekl, že jde jen o pseudointelektuální artové cvičení, které si užije jen pár zasvěcených. Neváhal bych jej doporučit komukoliv, kdo je otevřený jiným formám vyprávění, kdo se nebojí trochu si s filmem zaexperimentovat, kdo oceňuje režiséry-autory, kteří se vymykají běžným škatulkám a hledají ve své tvorbě méně vyšlapané cestičky. Poslední film Jana Němce představuje nejen v rámci českého filmu výjimečný počin, který stojí za vidění už jen jako důkaz, že i v naší zemi stále vznikají jedinečné projekty. Pokud budete mít příležitost jej vidět, dejte mu šanci, alespoň si na něj utvoříte vlastní názor.
Verdikt
Fascinující roztříštěné zrcadlo, které je takřka nemožné jasně zaškatulkovat. Mnoha divákům nesedne, někteří z něj mohou být snad i znechucení, pro některé půjde o egoistický výkřik do tmy, jiní neproniknou do specifické struktury filmu. Ale doufám, že se najdou i tací, kteří jím budou podobně nadšeni jako já. Jan Němec se rozloučil těžko uchopitelným filmovým tvarem, který ve mně den po zhlédnutí ještě stále rezonuje. Což se mi u nového filmu už dlouho nestalo.
Příspěvky
Další stoprocentní česká sračka, na kterou se nedá dívat bez nepřetržitého zvracení a průjmu...
OdpovědětVymazat