Recenze: The Beatles: Eight Days a Week – The Touring Years – Nádherná vzpomínka na koncertní období Beatles

Úspěšný režisér Ron Howard natočil očekávané Inferno, kterého se dočkáme už za pár týdnů. Ještě před tím ale jde do kin jeho dokument s předlouhým názvem The Beatles: Eight Days a Week – The Touring Years. Stojí za to jej vidět?

Jak tomu často, obzvláště pak u hudebních, dokumentů bývá, odpověď bude u každého závislá na jeho vztahu k Beatles. Pochybuji ale o tom, že pokud někdo legendární Brouky vyloženě nemusí, půjde do kina na téměř dvouhodinový dokument o jejich koncertních turné. Proto si už na začátku recenze dovolím trochu fanouškovské výkřik – je to bomba! Což tvrdím nejen kvůli tomu, že mám Beatles rád, ale především jde o výborně natočený a nastříhaný dokument, u kterého si člověk přeje, aby nikdy neskončil.

Dokumentární film, který vás naplní optimismem

Film se soustředí především na období mezi lety 1962 a 1966, kdy probíhala ta nejšílenější beatlemánie. V těchto letech čtveřice John Lennon, Paul McCartney, George Harrison a Ringo Starr objížděla během svých šílených turné doslova celý svět, musela se vyrovnávat se všetečnými novináři, obrovskou slávou a zároveň nahrávat jeden singl za druhým a co půl roku vydávat nové album. Dokument sestává jak ze záznamů některých koncertů (ano, dočkáme se mnoha písniček), tak z dosud neuveřejněných materiálů přímo z nahrávacích studií, které jsou asi těmi nejlepšími částmi filmu. Poslouchat čtyři sympatické a vtipné mladé muže, jak se smějí a hádají nad svými texty je jednoduše zábava, navíc člověk do mnoha písní dostane širší vhled a kontext (Lennonovo „volání o pomoc“ v Help je skoro až mrazivé). V některých částech jsem si vzpomněl na taktéž vynikající dokument o Kurtu Cobainovi Montage of Heck z produkce HBO.

Ron Howard a jeho spolupracovníci se údajně prohrabávali hodinami exkluzivních materiálů, ze kterých postupně skládali mozaiku těch nejintenzivnějších dob slávy kapely Beatles. A na výsledku člověk tu píli, poctivou selekci materiálu a snahu o dynamický a precizně vystavěný dokument skutečně cítí. Přestože se zejména ve druhé polovině začnou objevovat temnější náznaky a problémy, se kterými se členové kapely musely vypořádat (Lennonovo slavné „Jsme větší než Ježíš!“, frustrace z koncertů, touha posouvat se k jiným věcem), dokument zkrátka mapuje tu optimističtější dobu existence kapely. Což kvituji s povděkem, protože jsem z kina dlouho neodcházel tak dobře naladěný, žádný rozpad, žádný atentát na Lennona a podobné věci, ale poctivé zakončení legendárním „rooftop“ koncertem s Don’t let me down. To už se mi pomalu draly slzy do očí a bez nadsázky bych v tom kině seděl klidně ještě další hodiny a hodiny a brodil se dalšími studiovými nahrávkami, jednotlivými interview a mluvícími hlavami. Těch je tu minimum, a když už se objeví, mluví k věci a jsou zajímavě vybrané.

Žijící členy Beatles McCartneyho a Starra doplňují archivní zpovědi Lennona a Harrisona, kromě toho se dočkáme i Whoopi Goldberg, Sigourney Weaver nebo režiséra Richarda Curtise. Protože vztah k Beatles měl v 60. letech skutečně každý, minimálně v kapitalistických zemích. Jsem strašně rád, že jsem tento dokument stihnul vidět v kině a doporučuji všem, aby udělali totéž, pokud k tomu ještě budou mít příležitost. Pokud máte Beatles rádi, budete unešení a dojatí jako já, pokud tolik ne, stejně si myslím, že si užijete zajímavě natočený dokumentární film, který toho docela dost vypovídá nejen o ústřední kapele, ale i o situaci v 60. letech a univerzálně i o problematice slávy a šílenství okolo ní.

Verdikt

Falešnou objektivitu stranou, když vás nějaký film skoro rozpláče, naplní dobrou náladou na několik dalších dní a donutí vás toužit po tom, aby nikdy neskončil, není co řešit. A je úplně jedno, že jde o film dokumentární, Ron Howard s The Beatles dokázal, že i v tomto specifickém odvětví kinematografie může člověk vytvořit nezapomenutelné dílo.

Hodnocení: 10/10