Recenze: Fantastická zvířata a kde je najít – Překvapil potterovský prequel?

Na Harry Potterovi jsem vyrůstal. Jak knížky, tak filmy mě zastihly v naprosto ideálním věku na to, abych je mohl celým srdcem prožívat, milovat postavy, plakat při jejich úmrtí, radovat se z jejich úspěchů… A jak knihu, tak rozpůlené filmové finále Relikvie smrti považuji za natolik důstojný finiš celé frančízy, že jsem při ohlášení prequelu na základě učebnice Fantastická zvířata a kde je najít zrovna neskákal nadšením. Jak to nakonec dopadlo?

Dojení známé značky, nebo nosný koncept?

Připadá mi, že minimálně jednou do roka poslední dobou chodí do kin nejrůznější pokusy navázat na ty vůbec nejúspěšnější značky z více či méně vzdálených dekád. Hobit dostal celou trilogii, Star Wars také načaly nový triptych, plus se hrnou do jednoho spin-offu za druhým. No a na první pohled jednoznačně z prstu vycucaný prequel Harry Pottera se podle nejnovějších informací dočká rovnou pěti filmů. Ruku na srdce, opravdu J. K. Rowlingová vymyslela tak bohatě rozvětvený příběh na to, aby utáhl pentalogii?

Inu, po prvním dílu je to stále docela těžké posoudit, protože jsem z něj na jedné straně v mnoha ohledech rozpačitý, na té druhé mi ale vlastně přinesl mnohem víc filmového potěšení a kouzelné atmosféry, než bych si po matné kampani a vytvořených předsudcích mohl dovolit doufat. David Yates totiž rozhodně nezapomněl, jak s magickým potterovským světem pracovat, stejně jako Rowlingová nezapomněla psát chytlavé příběhy zalidněné sympatickými postavami.
Na začátku nové série se mi líbí, že „zas-až-tak-moc“ nepůsobí jako začátek nové série. Má slušně vygradovaný a relativně uspokojivě uzavřený dějový oblouk, do kterého jsou docela nenásilně vměstnané jednak potterovské easter-eggy, především pak zárodky větších dějových linií, které se budou větvit v dalších pokračováních. Funguje to právě díky tomu, že hlavní pozornost je opravdu upřena na Mloka Scamandera (Eddie Redmayne) a jeho ztracený kufřík plný magických zvířat.

Magický svět opět ožívá v celé své kráse

S největším povděkem kvituji skutečnost, kterou jsem paradoxně nejvíce postrádal v ukázkách. Totiž fakt, že Yatesovi se povedlo do filmu vtisknout potterovskou atmosféru v celé její kráse. Až uveleben v pohodlí kinosálu jsem si uvědomil, jak moc mi ten svět kouzelníků, mudlů, skřetů a jiných podivných bytostí chyběl. Návrat do stejného světa, jen o několik desetiletí zpátky a do Ameriky místo Anglie, se pro mě překvapivě podařilo obalit přesně tou kouzelnou patinou, kterou si pamatuji z dob, kdy jsem hltal Yatesovy regulérní potterovky.

Přitom se všechna ta zvláštní povědomost odehrává čistě na rovině stylu a vyprávění. Žádné násilné roubování, žádné hlasité odkazy. Občas někdo zmíní Brumbála nebo jiné známé jméno, občas se po plátně projde povědomě vyhlížející potvůrka, zazní slavné zaklínadlo, ale to je asi tak vše. Příběh by se bez toho všeho vlastně obešel. V prvním plánu totiž opravdu sleduje Redmaynova hrdinu, který přijíždí do Ameriky za cílem vypustit jedno z jeho milovaných zvířat do přirozeného prostředí. Těsně po příjezdu si ale omylem prohodí kufřík se zvířaty s mudlou (v Americe nemágem) Kowalskim (Dan Fogler), kterému některá ze zvířat utečou. Spolu se snaživou zaměstnankyní ministerstva Tinou (Katherine Waterson) a její sestrou Queenie (Alison Sudol) se pak snaží ztracená zvířata chytit a zabránit tak odhalení čarodějnického světa.

Druhá linie je od té zmíněné výrazně odlišná, více naznačuje propojení tohoto filmu s jeho chystanými sequely a přináší do potterovského světa značně odlišnou atmosféru a témata. Problém je, že se ji nepovedlo úplně hladce propojit s humorným pobíháním Redmayna a jeho společníků. Colin Farrell tu jako vrchní zaměstnanec amerického ministerstva kouzel Graves pátrá po extrémně nadaném a také nebezpečném dítěti, které dělá nepořádek po celém New Yorku. V této linii se objevuje něco, co jsme v potterovském světě ještě neviděli. Rowlingová ve svých knihách vytvořila zvláštní bezčasí kouzelnického světa, ve kterém neexistují skutečně hluboké společenské a lidské problémy. Fantastická zvířata najednou do tohoto světa přinášejí problematiku politické situace první poloviny 20. století, politickou problematiku utajení kouzelníků před mudly a dokonce utlačování dětí a násilí na nich. Temnota, která z této linky čiší, se ale hodně tluče odlehčenými scénami, které zde převažují. Na scénáři Rowlingové je zkrátka vidět, že autorka by se chtěla zároveň posouvat dál, tvořit dospělejší látky, ale stále se nedokáže úplně oprostit od kořenů svých veleúspěšných potterovských knih.

Yates k látce sedne jako ulitý

Tuto koncepční rozevlátost částečně urovnává David Yates na režijní stoličce. Vzhledem k tomu, že natočil celou polovinu filmů z původní potterovské série, si přesně uvědomuje, v čem spočívají silné i slabé stránky celé látky, má ji osahanou a dokáže ji divákům prodat správným způsobem. Což je na Fantastických zvířatech od začátku vidět. Po jeho letním průšvihu s Legendou o Tarzanovi jsem měl malinko obavy, jestli se dokáže vrátit do formy, se kterou sebevědomě točil jedny z nejlepších potterovských filmů, ale právě jeho předešlé zkušenosti jsou jedním z hlavních důvodů, proč tento film od prvních minut dýchá dobře známou atmosférou, přestože těch pojítek s původní sérií zde zase tak moc není.

Původní hudební motiv využitý snad jen v jedné scéně, občasná zmínka o některé známější tváři potterovského světa, ale Yates přesto dokázal filmu vtisknout ksicht, který bude každému fanouškovi Harry Pottera důvěrně známý. Ve chvíli, kdy se nechá divák pohltit touto atmosférou, bude k filmu shovívavější, protože podobně jako u Hobita jde především o návrat do dobře známého světa, který tu pár let nebyl a chyběl nám. Na mě tento způsob podání zapůsobil tak napůl, protože i když jsem občas cítil v zádech příjemné mrazení z kouzelnického návratu, nedokázal jsem se kompletně přenést přes určité dějové vakuum, které se ve snímku vznáší.

Prázdnota a jakási bezradnost v tom, co vlastně chce film vyprávět (a ze které vyplývá i výše zmíněný nesoulad mezi dvěma příběhovými liniemi), není pro film, který chce být velkou filmovou událostí, úplně nejlepší vizitkou. Pro srovnání, marvelovský Doctor Strange, se kterým potterovský prequel soupeří o pozici největšího podzimního hitu, je dějově neuvěřitelné (možná až moc) nahuštěnou záležitostí. Rozvolněnější narativ Fantastických zvířat by nebyl na škodu pouze v případě, kdy by před námi otevíral úplně nový svět, který bychom s radostí poznávali. Jenže ten potterovský přeci už dávno známe. Přesun v čase a prostoru je určitou inovací, která mi ale nepřijde dostačující. Příkladem scény, ve které daný koncept výborně funguje, je první návštěva Scamanderova kouzelného kufříku. Tam na diváka krásně sedne pocit úžasu z toho, co na plátně vidí (zvláště na tom obřím v IMAXu). To je ale jediná scéna, kdy se film snaží o podobné okouzlení, jinak spíše plyne po povinných příběhových zastávkách tak, aby zároveň zasadil semínka pro další pokračování a přitom fungoval jako samostatný příběh.

Což se překvapivě podařilo, byť onen zmíněný příběh je velmi mělký. Což je trochu znepokojivé vzhledem k faktu, že nás čekají ještě další čtyři díly. Některá témata, která nastolil už tento film, jsou rozhodně zajímavá a na jejich rozpracování se těším. Nicméně by to pro příště chtělo jednotnější feeling pro celý film. Pokud chceme být temní a dospělejší, nevkládejme do filmu zbytečná odlehčení. Pokud chceme být rodinní a přítulní, netvařme se v určitých scénách tak strašně vážně. Ve výsledku se mi Fantastická zvířata a kde je najít líbila víc, než jsem čekal. Což ale rozhodně neznamená, že by šlo o nějaký výjimečný film, na kterém se nemělo ještě mnohem víc pracovat. Hodnocení tedy berte spíš s rezervou, jako opatrné doporučení, které je relativní vzhledem k tomu, jaký máte vztah k Potterovi, očekávání vzhledem k tomuto filmu a do jaké míry přijmete určitou dějovou rozevlátost.

Verdikt

Není to úplně tak, že pokud máte rádi Harry Pottera, budete nadšení i z Fantastických zvířat. Ty mají bohužel problémy, se kterými se klasická potterovská série potýkat nemusela (příběhová nevyhraněnost, lehké vaření z vody, nepříliš zajímavá hlavní postava). Pokud ale k látce máte vztah, čeká vás s největší pravděpodobností příjemný filmový zážitek, který jednak překvapivě funguje jako jasně vymezený příběhový celek, navíc pak zvládá i lákat na svá pokračování. Což je víc, než jsem od něj já čekal.

Hodnocení: 7/10