Recenze: Fuocoammare: Požár na moři – v hlavní roli uprchlíci

Nebývá úplně zvykem, aby dokumentární film vyhrál hlavní cenu na některém z velkých filmových festivalů. Letos se to povedlo režisérovi Gianfrancovi Rossimu, který se svým filmem Fuocoammare získal Zlatého medvěda na Berlinale. Stojí ale jeho film za vidění?

Aktuální téma uprchlické krize a osobitý autorský přístup k němu byly jistě silné důvody, proč porota Požár na moři upřednostnila. Já měl příležitost vidět film na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě i s diskuzí se střihačem snímku Jacopem Quadrim. Jak na mě zapůsobil?

Lampedusa jako místo střetu protikladů

Film je rozdělený na dvě v podstatě separátní linie, které mají pojítko pouze v místu, na kterém se odehrávají (dělí je jen několik kilometrů), a v postavě lékaře, který vystupuje v obou z nich, ale v každé má samozřejmě jinou úlohu. Jedna „dějová“ linie se týká krutého příběhu uprchlíků, kteří se v nelidských podmínkách plaví na Lampedusu, aby odtamtud vyrazili začít nový život. To se ale povede jen tomu málu, které cestu přežijí. Do toho zároveň sledujeme drobné životní patálie malého kluka a jeho rodiny, kteří na ostrově žijí.

Právě s rozkolísanou obsahovou stránkou jsem měl u Požáru na moři největší problém. I díky diskuzi, která po filmu následovala, jsem sice jakýms takýms způsobem pochopil, co daným uchopením tématu básník asi chtěl říct, ale po dobu sledování jsem se s formou „vyprávění“ absolutně nedokázal sžít. Jedna věc je chtít ukázat krutý kontrast života na Lampeduse, druhá podat jej vyváženým způsobem tak, aby výsledek zapůsobil na diváka tak, jak tvůrci zamýšleli. Fuocoammare se mi po několika minutách vycizelovaných záběrů, kdy jsem si říkal, že možná skutečně sleduji dokument roku, rozpadl na neurčité fragmenty, z nichž jsem měl obrovský problém vydestilovat nějaké jasné poselství.

Nepopírám, některé sekvence jsou zatraceně silné. Stejně tak občas funguje humorné proložení depresivního tématu sekvencemi typu „chlapec jí špagety a hrozně u toho srká“. Tady se ale nabízí otázka, nakolik je podobné pracování s kontrasty ještě v pořádku a nakolik podrývá snahu režiséra Rosiho komunikovat svým divákům závažné skutečnosti žité reality na Lampeduse.

Krása na úkor objektivity?

Co se Požáru na moři musí uznat, je jeho precizně vypiplaná formální stránka. Na dokumentární film se jedná skutečně o mimořádně natočení snímek, který se prací s kamerou, statickými záběry a brilantními kompozicemi klidně může ucházet o kamerového Oscara. I v tomto bodě ale můžeme diskutovat o jakési vykonstruovanosti, která pro mě z tohoto filmu čiší. Což do velké míry potvrdil i střihač Jacopo Quadri. Režisér Rosi podle jeho slov hodně ovlivňoval podobu záběrů tak, aby zvýšil dramatičnost, případně estetickou působivost svého filmu.

Tím se už dostáváme do velmi problematické oblasti jakési „objektivity“ dokumentárního filmu. Pokud s tímhle termínem vůbec můžeme pracovat. Dělá mi problém uvěřit filmu Fuocoammare jeho snahu ukázat divákům něco skutečného, něco, co se opravdu děje, když na mě z devadesáti procent jeho stopáže čiší pracně stavěný konstrukt. V žádném případě netvrdím, že film postrádá výpovědní hodnotu, samotné téma je dostatečně silné a je dobře, že tvůrci vytvořili dílo, které o něm bezesporu rozpoutá plamennou debatu. U mě nicméně snímek naráží v tom, co pro jiného může být jeho největší síla – v přehnané preciznosti a uhlazenosti, která přebíjí téma.

Verdikt

Film, který úspěšně působí rozruch, což je dobře. Je výrazný, má silné téma i zpracování. Pokud na vás ale dokumentární film nepůsobí upřímně, je něco špatně. To je pro mě přesně případ Fuocoammare. Co se na něm jiným lidem líbí, to mě irituje. Možná je to tím, že jsem od vítěze Berlinale čekal víc, spíš mám ale od dokumentů odlišné požadavky, než jaké dokáže plnit tento film.

Hodnocení: 5/10