Recenze: Normální autistický film – dokumentární zázrak roku?

Zkušený dokumentarista Miroslav Janek se pustil do „portrétu“ autismu. Vybral si pro něj pět odlišných zástupců, kteří trpí takzvaným Aspergerovým syndromem. A z daného tématu se mu podařilo vytvořit jeden z nejlepších nejen českých dokumentů posledních let. Proč?
„Možná, že já nejsem divný, ale vy ostatní jste moc normální.“

Výjimečnost Jankova filmu se velmi těžko popisuje člověku, který jej neviděl. To, že na mě film zapůsobil takovým způsobem, má velmi pravděpodobně za následek i konstelace okolností, za jakých jsem jej viděl. Asi neexistuje lepší místo, kde si podobný film vychutnat, než na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Plný sál, festivalová atmosféra, smích na správných místech, dojaté mlčení na jiných, potlesk trvající po celé závěrečné titulky… Výjimečné podmínky pro výjimečný film. Jankův dokument si rozhodně zaslouží návštěvu kina, podobné spoluprožívání viděného se zbytkem sálu jsem v kině snad ještě nikdy v životě nepocítil. Problémem samozřejmě je, že v normálním kině se těžko sejde tolik lidí, ještě ke všemu takto naladěných.

Ale dost dojmologie. Normální autistický film je silný především v citlivém střihu a bezvadném výběru svých protagonistů. Autisty představuje částečně s humorem, který je ale citlivý, nikomu se nevysmívá, nýbrž je samotné staví do pozice, kdy si ze sebe nebojí udělat trochu legraci. Zároveň má linie každého z nich trochu odlišný feeling. Od „hepnarovsky“ naštvané nepřizpůsobivé slečny, přes zamilováníhodnou holčičku milující víly a kouzelné poníky až po klavíristu citujícího Malého prince, Janek dokázal jednotlivé linie bezvadně propojovat, navazovat prostřednictvím obrazových i emocionálních asociací takovým způsobem, že jedna vždy krásně doplňuje tu druhou a výsledná skládanka má na diváka neskutečně silný dopad.

Každý se občas cítí trochu jiný

Nejvíc mě ale na Normálním autistickém filmu dostala jeho schopnost být i přes zaměření na velmi specifickou skupinu lidí schopný vypovídat obecná fakta o lidských pocitech a trápeních. Člověk nemusí být autistou, aby se někdy cítil nepochopený, naštvaný na celý svět, nezapadající do kolektivu svých vrstevníků. Podobnými věcmi si prošel snad každý člověk a jejich zachycení se Miroslavu Jankovi povedlo na výbornou. Právě kvůli velké míře empatie a možnosti alespoň trochu se s jeho hrdiny ztotožnit. Po Občanu Havlovi či Evangeliu podle Brabence jde o další jeho významný příspěvek ke stále silnější české dokumentární škole, která si již bez nadsázky může nárokovat přívlastek „světová“.

Nebudu nic zastírat, ostatně z předcházejícího textu je to nejspíš více než patrné – Normální autistický film mě nadchnul, několikrát dojal a pokud budu mít příležitost zajít si na něj ještě jednou do normálního kina, nebudu váhat ani vteřinu. Jde o jasný důkaz toho, že dokumentární filmy ve svých nejsilnějších chvílích dalece převyšují ty fikční v potenciálním dopadu na diváka. Reflexe žité skutečnosti má tu moc, že pokud ji filmař správně uchopí, divák z ní snad ani nemůže odejít nepohnut. Miroslavu Jankovi se to minimálně v mém případě povedlo naprosto dokonale.

Verdikt

Jeden z nejlepších (nejen) dokumentárních filmů posledních let. Nádherná reflexe autismu s přesahem do divákových vlastních zkušeností, která mě rozesmívala i dojímala v pravidelných intervalech a přitom zvládla být po celou svou stopáž konzistentní. Běžte do kina a na vlastní oči zakuste, co s vámi může udělat skvělý dokument.

Hodnocení: 10/10