Recenze: Příchozí - skvělá a inteligentní sci-fi nebo recenzenty přeceňovaná nuda?

Příchozí začínají dělit publikum. Zatímco novináři spokojeně pomlaskávají, objevují se i názory, že Příchozí jsou nuda. Jak to vidíme my?


Kanadský režisér Denis Villeneuve prožívá neuvěřitelný kariérní vzestup. Ještě v roce 2013 poměrně neznámý festivalový režisér se během tří let vytasil s mrazivým thrillerem Zmizení, lynchovsky divným Nepřítelem a jedním z nejlepších filmů minulého roku Sicario: Nájemný vrah. Už příští rok se pak chopí očekávaného pokračování legendárního sci-fi Blade Runner. Žánr si ale už vyzkoušel v komornější podívané Příchozí, která se konečně dostává do kin. A po jejím zhlédnutí se u mě Blade Runner 2049 okamžitě dostává na špici těch nejočekávanějších filmů příštího roku.

Nejinteligentnější sci-fi od Nolanova Interstellaru?

Příchozí jsme anoncovali už jako jeden z deseti filmů podzimu 2016, které by mohly stát za to. Od té doby stihli sklidit mnoho nadšených reakcí na festivalu v Benátkách. Teď jdou konečně do široké distribuce a dokazují, že pověst o jednom z nejzajímavějších sci-fi filmů posledních let nelhala. Je však potřeba si ujasnit, na co vlastně do kina jdete. Villeneuve je totiž velmi specifický režisér s jasně vyhraněným stylem, kterého se drží napříč všemi žánry, do kterých se pustí. Jeho novinka není žádnou výjimkou, od začátku se tedy vypráví ve velmi pozvolném tempu. Prim hrají na první pohled nesouvisející záběry (z nichž má ale každý ve filmu své jasné místo!), náladotvorná hudba režisérova dvorního skladatele Jóhanna Jóhannssona a vypiplané kamerové obrazy a okolní ruchy. Zvuk má leckdy větší váhu a přímějším způsobem komunikuje divákům významy, než samotný obraz.
Hned na začátku osloví diváky vypravěč v podobě hlavní hrdinky Louise Banksové (Amy Adams). Sdělí nám hned několik informací, primárně pak tu, že Louise měla dceru, která v poměrně dospělém věku zemřela na rakovinu. Následuje střih a společně s hrdinkou se v působivé koláži dozvídáme o příletu dvanácti neznámých objektů na různá místa světa. Netrvá dlouho a Louise, která patří mezi nejlepší světové lingvisty, osloví armáda zosobněná v plukovníku Weberovi (Forest Whitaker). Je totiž potřeba s návštěvníky komunikovat a Louise, která již dříve pracovala na tajných projektech, se pro tento úkol jeví jako ideální kandidát.

Při cestě k tajemnému objektu se setkává s vědcem Ianem Donnellym, který je také přizván ke komunikaci s návštěvníky. Oběma hrdinům pak začíná „pracovní rutina“, při které každých osmnáct hodin vstupují do mimozemské lodi a snaží se jednak rozluštit tajemný jazyk příchozích, kteří komunikují v podivných symbolech, především ale zjistit, proč jsou vlastně tu a co po nás chtějí.
Před divákem se tak VELMI pozvolna rozevírá příběh o kontaktu s neznámou rasou a technologií. Více než polovinu filmu otázky výrazně převažují nad jakoukoliv uspokojivou odpovědí, hypotézy si musíme spolu s hrdiny tvořit sami a já dlouho dumal nad tím, proč jsou všichni z filmu takovým způsobem nadšení. Což je pro Villeneuvovi filmy typické. Nic nedává divákovi po lopatě, nechá jej unášet tajemnou atmosféru a pečlivě si buduje podhoubí pro následné pointy a silné katarze. Ty pak nepřicházejí jako blesk z čistého nebe, ale jsou brilantně podpořené předchozím děním. O to větší dopad pak na diváka má poslední třetina filmu, která mě bez jakékoliv nadsázky emocionálně naprosto rozložila. Filosofické otázky, které se zde nastolují, jsou opravdu velmi podobné dva roky starému Interstellaru od Christophera Nolana, člověk si během sledování vzpomene i na Kontakt Roberta Zemeckise, Blízká setkání třetího druhu a vůbec na mnoho dalších špiček science fiction žánru. Nejde přitom o žádné vykrádání motivů a témat, nýbrž jejich svojské uchopení dalším osobitým autorem, který do nich vnáší nový život a snaží se je divákům komunikovat veskrze novým způsobem.

Styl jde ruku v ruce s obsahem

O technické stránce filmu jsem něco málo napsal už výše, nicméně jde o tak výraznou složku, která činí z Příchozích onu fascinující podívanou, kterou ve výsledku jsou, že si zaslouží větší rozvedení. Snímek údajně stál nějakých 50 milionů dolarů, což znamená, že opravdu nejde o žádnou velkoprodukci ve stylu Nolana. Jedná se spíš o opravdu „hardcore“ sci-fi, při které si člověk vzpomene na sci-fi povídky A. C. Clarka a podobné autory. Tomu odpovídá i forma filmu, žádné velkolepé trikové scény, ale striktně vědecké prostředí plné ochranných obleků, technickými pojmy nasycených dialogů a vědců do úmoru pracujících na svěřeném úkolu. Globální charakter celé události je evokován prostřednictvím komunikačních obrazovek, na kterých se světové mocnosti snaží domluvit na vhodném postupu. Villeneuve vše předvádí v šedivých barvách, které jsou občas narušovány pouze hřejivě vyhlížejícími flashbacky Louise.

Je důležité si ale komorní stylizaci filmu neplést s nějakou formální jednoduchostí. Režisér filmu opět vtisknul výraznou vizuální stránku, audiovizuálně je film přes uměřenost velmi působivý. Stačí si za příklad vzít virtuózně zrežírovanou scénu příletu k objektu. Dunivá Jóhannssonova hudba, fascinující statický záběr na mimozemskou „loď“ zasazenou v širé krajině, přes kterou se valí mlha. Parádní navození atmosféry, které režisér zbrkle neutne, ale nechá diváka, aby se kochal a vnořil se do záběru.

„One-woman show“

Podobně uměřené jako zbytek filmu je i herecké obsazení, ze kterého výrazně vyčnívá především Amy Adams. Skrze její postavu celý příběh vnímáme, její životní příběh je pro nás vodítkem k pochopení poselství celého snímku. A Adamsová film neskutečným způsobem táhne dopředu. Každou emoci s přehledem uhraje, každé její střetnutí s „příchozími“ je jiné a dává filmu nové významy. Tady cítím velký potenciál minimálně na oscarovou nominaci, možná i na něco víc.
Označit ale zbytek hereckého osazenstva za nějaké její přihrávače by ale bylo zásadním nepochopením konceptu. Zbylé postavy jsou nezbytné pro genezi příběhu hlavní hrdinky a podle toho i hrají. Střídmý a sympatický herecký projev Jeremy Rennera, dominantní vystupování Foresta Whitakera i nezbytný vědecký pragmatik v podání Michaela Stuhlbarga, všichni zmínění hrají přesně tak, jak po nich scénář požaduje a jsou ve svých jasně vymezených rolích vynikající.
Příchozí jsou zkrátka fascinující, byť divácky ne úplně vstřícnou podívanou, která má všechny předpoklady pro to stát se novou žánrovou klasikou. A Denis Villeneuve se díky ní definitivně řadí nejen mezi nejzajímavější současné tvůrce (tam už pro mě byl i předtím), ale mezi ty nejosobitější autory 21. století.

Verdikt

Jeden z nejlepších minimálně amerických filmů letošního roku, který není úplně snadné napoprvé vstřebat (proto si jej ostatně dám v kině nejspíš ještě jednou), protože se nejedná o úplně divácky komfortní snímek. Kvůli fascinujícím pointám a působivé audiovizuální stránce ale rozhodně patří na velká plátna. Tak upalujte do kina, srovnatelně zajímavou podívanou momentálně mezi konkurencí nenajdete!

Hodnocení: 9/10