Recenze: La La Land - nejlepší muzikál od dob Moulin Rouge?

Každá generace má svůj muzikál. Od West Side Story přes Vlasy, Hříšný tanec, Moulin Rouge až po La La Land.


Mia a Sebastian jsou jedni z mnoha mladých lidí, kteří přišli do Hollywoodu zhmotnit své sny a zjistili, že konkurence je tam větší, než se jim zdálky zdálo. Každodenní zápolení s realitou jim bere síly a nic není tak růžové, jak se zdálo, přesto to oba zkouší zas a znovu, protože se svých snů nehodlají vzdát. Musí kvůli tomu hrát na klavír songy, které nenávidí, musí obsluhovat lidi, ke kterým vzhlíží a na jejichž místě by rádi byli - a někde mezi tím na sebe narazí. A zamilují se.

La La Land do toho od prvního okamžiku skáče naplno a rovnýma nohama našlápnutou písní Antoher Day of Sun. A už tam se do značné míry rozhodne, jestli vám bude sedět nebo ne. Velká choreografická muzikálová scéna je esencí většiny toho, co na tomhle filmu tak úžasně funguje. Režisér a scenárista Damien Chazelle (Whiplash) dokonale míchá staré s novým. Respektuje staré kousky i s jejich okouzlující naivitou, kdy je možné zpívat a tančit klidně uprostřed dálnice, a nechává do toho pronikat současné prvky a jazzové postupy. Velkou exteriérovou  davovou scénu po chvíli vystřídá typicky studiová číslo odkazující k poetice starých muzikálů - ale natočené z velké části na jeden zátah, bez střihu. Načež zase o něco později následuje snová scéna, při které postavy vystoupají mezi hvězdy.  A jakkoli to vše zdánlivě k sobe nepasuje, opak je pravdou. Výsledek je jedním slovem okouzlující, drží pevně při sobě a má jasnou vnitřní logiku.

Upřímně řečeno, už dlouho jsem v kině neměl z filmu pocit tak nakažlivé radosti a okouzlení možnostmi filmu jako právě u La La Landu. Chazelle si dělá co chce a užívá si to stejně jako jeho herci a hudební skladatel Justin Hurwitz, není to ale chaos nebo nezřízené obžerství. Naopak, La la land je velmi promyšlený - střídmý a komorní tam, kde má být, stejně jako hollywoodsky pompézní. A je malý zázrak, že jakkoli je vycizelovaný a propracovaný, zachovává si snílkovskou spontánnost, upřímnost, čistotu a radost ze hry. Jako byste smíchali Moulin Rouge, filmy Woodyho Allena a Amélii z Montmarteru. Tady si zkrátka všechno sedlo, doplňuje se a umocňuje.

Syntéza starého a nového se projevuje všude - nejen v hudbě, která míchá jazz s orchestrálními postupy; nejen v příběhu, který se odkloní od lovestory a překlopí se k partnerskému dramatu, ale i ve vizuálním pojetí. Všichni řídí stará auta a nosí retro oblečení, ale do toho v rukách třímají nejnovější mobily, takže jste zas a znovu vytrhování z konkrétního časového období - respektive La La Land si v tomto směru zcela záměrně vytváří svůj vlastní časoprostor (a nebo bezčasí?), svůj vlastní svět. Protože jeho příběh je  - tak, jak to má u muzikálů a vlastně u každého dobře vyprávěného filmu nebo divadelní hry být - nadčasový. Vypráví se tu sice o dvou snílcích v Los Angeles (žádné jiné výrazné ani vedlejší postavy tu nejsou), ale jim podobných, kteří potřebují tvořit, není jen plný Hollywood, ale celý svět. Vlastně jsme to tím či oním způsobem všichni.

Duši tomu všemu dodává skvělá a nakažlivá Hurwitzova hudba, která umí být bláznivě radostná, plná odhodlání i smutku, muzikálové rozmáchlá (Another Day of Sun) s velkými melodiemi i křehká a komorní jako v oceňované skladbě City of Stars. Chytrá a přitom chytlavá a hravá.

A celé to pak pod Chazellovým vedením táhnou na bedrech Ryan Gosling a Emma Stone, kterým to spolu na plátně prostě sekne. Goslingův pěvecký výkon je spíš průměrný, jenže právě proto funguje. Jakkoli je La La Land místy načančaný, ve finále je velmi komorní a civilní. A ve 21. století toužícím po autentičnosti (čehož důsledkem je úspěch např. youtuberů), je  právě tohle společně s vyústěním celého příběhu důvod, proč nejde jen o opakování úspěšné retroformulky, ale sebevědomý tanec svojí vlastní, ryze současnou cestou.

Ještě o stupeň výš než Gosling je pak pro mne Emma Stone, která je doslova můzou celého filmu. Dojemná, vtipná, milá, rozkošná, smutná, spontánní a absolutně přesvědčivá a přirozená do nejmenších nuancí, jako by ani nehrála, ale tenhle muzikál prostě žila  - je to ona, kdo zrcadlí celou škálu emocí, které Chazelle a Hurwitz divákovi tak šikovně a chytře servírují. Když se v jedné castingové scéně na povel rozbrečí, zatímco o něco později se dokáže rošťácky a zamilovaně smát, pochopíte, že ta holka má obrovský talent a je tu důvod, proč z davu zrzek v současném Hollywoodu uspěla právě ona.

Samozřejmě, dokázal bych najít i věci, které mi neseděly. Především - po rozpeckovaném úvodu se zhruba v polovině film začne lámat do dramatu, písniček ubude a pokud na začátku máte pocit, že by z tohoto byl naprosto skvělý broadwayský muzikál, pak ke konci začnete mít pocit, že si s tím přece jen budou muset divadelníci pohrát a přetvořit ho k obrazu svému, možná i nějakou tu píseň nebo dvě dopsat. Na druhou stranu, právě ve svém závěru je La La Land ryze filmový a využívá možností filmové zkratky, takže bych neměnil a beru ho takový jako je - jako příběh dvou snílků, dvou lidských bytostí, toužících po úspěchu, ocenění, penězích ale taky po lásce a porozumění, který dokáže pobavit, dojmout, rozplakat, rozesmát, nadchnout a dokonce i nakopnout. V tomto smyslu je přes všechnu svoji nezávislost v tom nejlepším slova smyslu typickým a dokonalým produktem hollywoodské továrny na sny.

Verdikt 

Měl jsem po veškeré té chvále zpoza druhé strany oceánu strach, že budu maličko zklamaný jako u jiných několika velmi oceňovaných filmů loňského roku, ale zbytečně. Ryan Gosling a Emma Stone jsou přesvědčiví a k sežrání, hudba Justina Hurwitze je hravá, čistá, romantická a neuvěřitelně nakažlivá a pozitivní a Damien Chazell to všechno brilantně režíruje a stmeluje. Tohle je důkaz, že zábava se dá dělat chytře a srdcem, že spojením důvěrně známého může vzniknout něco nového a svěžího. Jak dlouho jsme tu takový film neměli? Nenechte si ho ujít.

Hodnocení: 9/10