Když Ben Affleck, tehdy všeobecně považovaný za nepříliš kvalitního herce, natočil v roce 2007 špinavou bostonskou kriminálku Gone, Baby, Gone, působilo to v celém filmovém světě jako zjevení. Film získal několik ocenění, dodnes představuje jeden z nejlepších žánrových počinů 21. století a Benovi se náhle otevřely dveře ke kariéře úspěšného režiséra. A nutno říct, že o ni velmi důsledně pečoval. Jeho druhý film Město jednak potvrdil jeho žánrové zaměření, dále si udržel poměrně vysoké kvality a navíc vydělal v Americe téměř sto milionů dolarů. Nejhvězdnější chvíle pak přišla v roce 2012, kdy natočil Argo. Hladká, hollywoodsky dojímavá podívaná se líbila skoro všem a zúročila to jak v tržbách, tak u kritiků, když si došla pro tři Oscary včetně toho za nejlepší film.
Už tady ale mohou hnidopichové, jako jsem já, hledat určité náznaky napovídající, že ne všechno, na co Affleck sáhne, mění se ve zlato. Jednak lze poukázat na poměrně bizarní skutečnost, že Argo sice vyhrálo nejdůležitější kategorii, ale jméno Bena Afflecka chybělo byť jen mezi nominacemi jak na hereckou, tak na režijní cenu. Což se moc často nestává. Důležitější je ale fakt, že když se zamyslíme nad kvalitami jeho jednotlivých filmů, můžeme z ní vysledovat, že mají poměrně razantní sestupnou tendenci. Tam, kde bylo Gone, Baby, Gone odvážně ambivalentní kriminálkou plnou zajímavých podtextů a nelehkých morálních dilemat, tam je Argo v podstatě průměrnou hollywoodskou limonádou bez přidané hodnoty, která možná je líbivá na první pohled, na ten druhý toho už ale moc nenabízí.
Nyní se Affleck po čtyřech letech vrací k režii, tentokrát v retro gangsterce Pod rouškou noci. Stejně jako v Městu a Argu si opět zároveň zahrál hlavní roli, termín uvedení naznačuje, že by se opět rád ucházel o nějakou tu sošku. Má jeho nový film na to, aby mu tentokrát vynesl i režisérskou nominaci, nebo Ben definitivně upadnul do vod průměru?
Snaha o klasickou gangsterku vychází tak napůl
Affleckovi rozhodně nemůžeme upřít ambice. Ve dvou hodinách se pokouší odvyprávět poměrně komplexní přerod jednoho v jádru dobráckého zlodějíčka Joea v mafiánského bosse ovládajícího celý rumový obchod na východním pobřeží (trailer). Navíc v horizontu několika let. Vydatně si při tom vypomáhá voiceovery hlavního hrdiny, které bez problémů přemosťují třeba několik let a potenciálně zajímavých a příběhově důležitých situací. Režisér tak v podstatě vytváří obdobu klasické, dějem nabité gangsterské podívané, jaké známe z dob klasického Hollywoodu. Odpovídá tomu ikonografie, problematický hlavní hrdina i tematizace národnostních menšin, která se tentokrát nezastavuje i klasických italských či irských kořenů hlavních hrdinů, ale zaujímá postoj i ke kubánské komunitě a například jejich problémy s Ku-Klux Klanem.
Právě oním vršením jednoho tématu na druhé se ale film ne úplně šťastně větví na několik dějových linií, z nichž žádná není pořádně rozvedená. A co je hlavní – pod jejich nánosem se ztrácí ta hlavní. V půlce filmu se divák přistihne, že si sice docela užívá stylovou podívanou na plátně, ale vlastně už si nepamatuje, co ke všem těm situacím vedlo. Jaká je hrdinova motivace. Tu přitom velmi hezky představuje úvodní expozice, která zahrnuje představení všech podstatných hráčů na bostonském mafiánském poli, jednu osudovou lásku, zradu a výtečnou automobilovou honičku. Pak se ale již zmíněným voiceoverem přesuneme o několik let dopředu a začne v podstatě nový příběh, který je obhájen hrdinovou touhou po pomstě. Ta se ale s postupem času tak trochu vytrácí a celý příběh se pod tíhou vrstvených motivů tak trochu prohýbá, až hroutí.
Stylovka bez pořádných postav
Přitom minimálně z technické stránky filmu je cítit, že potenciál na parádní dobovou žánrovku tu byl obrovský. Ikonograficky všechno perfektně sedí, styloví lidé se prohánějí ve stylových hadrech po stylových kulisách, krásné měkké svícení k filmu padne jako ulité a kamera se často doslova mazlí s na gangsterku poměrně netypickými lokacemi rozrůstající se Floridy z dob prohibice. Kdykoliv se tak na plátně odehrává nějaká akce, je všechno v nejlepším pořádku. Jenže… Těch přestřelek, honiček, montáží s vyřizováním mafiánských účtů tady není zdaleka tolik, jako dialogů. Nejenže se mnoho z těchto věcí přeskočí tím proklatým voiceoverem, ale postavy se velmi často dostávají do série dialogových spletenců, které posouvají děj určitým směrem.
Aby něco podobného v gangsterce fungovalo (jakože může, koukněte na Tenkrát v Americe, které trvá čtyři hodiny a akční scény tam v podstatě nejsou!), potřebujete opravdu vytříbený scénář a perfektně padnoucí herce. Pod roušk
ou noci bohužel nemá ani jedno. Co se scénáře týče, už od Města jsme mohli vysledovat, že Ben je hrozný kýčař. Což se žel bohu promítá do jednoho dialogu za druhým a s postupující stopáží se to jen zhoršuje. Pokud by ovšem ty klišovité dialogy pronášeli uvěřitelní herci, dalo by se to přežít. Tady Affleck udělal největší chybu v tom, že svěřil hlavní roli sám sobě. Jeho herecký projev je pro mě v pořádku ve chvíli, když jej vede výborný a soudný režisér ve svém projektu a dovede jej přesně obsadit (zdravím Finchera a Zmizelou). Jako gangster ve svém vlastním filmu je ale v obrovské části stopáže prostě k smíchu. Člověk mu nevěří drsňácké pohledy, auru respektu, kterou si kolem sebe vytváří, ale ani zamilované pohledy, které si vyměňuje se Zoe Saldanou.
Zbytek hereckého obsazení na tom není o moc lépe, čímž neříkám, že by daní herci byli špatní, nebo se do svých rolí nehodili. Například z postavy policejního náčelníka (Chris Cooper) se dala vytěžit parádní vedlejší linie, která navíc měla celý film korunovat. Výsledkem je ale podivná a nevěrohodná postava, jejíž přerod nastane během několika nesouvislých záběrů, které jsou navíc podivně napasovány do kontextu scén, kde působí dost nepatřičně.
Affleck nikdy nebyl mistrem ve vedení herců, jeho největší síla byla ve schopnosti vytvořit atmosféru. Což se mu do značné míry daří i tady. Pod rouškou noci je ale přesně tím typem filmu, který si při sledování docela užíváte, ale přitom vám hlavou neustále běží nápady na to, jak by to celé mohlo být ještě lepší. Kdyby Ben Affleck do hlavní role raději obsadil svého bratra Caseyho, kdyby trochu proškrtal scénář a na úkor klišovitých dialogů tam nacpal dynamičtější scény, kdyby vyhodil některé dějové linie a zdůraznil a rozvedl jiné… V tom filmu byl obrovský potenciál, který se tvůrcům povedlo naplnit tak z poloviny. Stále jde o stylovou podívanou, se kterou v kině neprohloupíte. Rozhodně se ale nepovedlo vytvořit novou žánrovou klasiku a na nějaké oscarové dostihy tentokrát může Affleck s největší pravděpodobností zapomenout.
V článku je chyba, nejedná se o Affleckovu třetí režii, ale už čtvrtou.
OdpovědětVymazat