Recenze: Spojenci – Pitt, Cotillard a Zemeckis, mohlo tohle spojení dopadnout špatně?

Jsou Spojenci opravdu „jen“ bulvární senzací, která rozdělila Brada Pitta a Angelinu Jolie, nebo si zaslouží i označení dobrý film?

Moje krátká odpověď zní jednoznačně ANO. Ta delší, která vysvětluje i otázku proč, je trochu komplikovanější a bojím se, že musí zahrnout i trochu těch obávaných spoilerů. Takže pokud vám stačí jednoslovné doporučení, tak si ještě můžete srolovat na konec recenze, podívat se na číselné hodnocení a směle vyrazit do kina, protože Spojenci si velké plátno určitě zaslouží. Pro odvážlivce, kteří film buď už viděli, nebo dokolečka omílali trailer, takže zápletku už v podstatě dokáží rekonstruovat, je tu i zbytek mého textu.

Casablanca smíchaná s Hitchcockem

Robert Zemeckis byl vždy poctivým, trochu nostalgickým a velmi zdatným vypravěčem, takovou druhou, pro mě trochu progresivnější, verzí Stevena Spielberga. Když se člověk dívá na jejich poslední filmy, ta paralela je musí opět trknout. Když ještě ne v Letu, tak v Muži na laně obnovil Zemeckis svou náklonnost ke starosvětskému vyprávění, ve Spojencích pak natolik vytrvale napodobuje rukopis klasického Hollywoodu, až se z filmu rodí velmi zajímavý žánrový hybrid, který si z daného období bere těch inspiračních zdrojů možná až příliš.

Ale popořadě. Ve svém prvním aktu jsou Spojenci primárně velmi stylovou kombinaci válečného a špionážního filmu, který způsobem budování napětí dává vzpomenout na v podtitulku zmíněného Alfreda Hitchcocka. Brad Pitt hraje britského špiona Maxe Vatana, který během druhé světové války přilétá s tajnou identitou do Casablancy, kde se má setkat s francouzskou odbojářkou Marianne Beauséjour (Marion Cotillard). Společně mají strávit ve městě několik dní, zapadnout do společnosti místních obyvatel a poté provést atentát na německého vyslance.

Už zde se objevují dost možná nejzajímavější motivy, které pak prostupují celým filmem – hra, přetvářka a paranoia. Oba tajní agenti jsou výborní lháři, u kterých si nemůžete nikdy být jistí, co myslí vážně a co je součást jejich role. Stejně jako si nemůžou věřit postavy navzájem. Během čekání na atentát to mezi postavami (možná) zajiskří a po jeho vykonání se (možná) spontánně rozhodnou, že se skutečně vezmou. V té chvíli film přepne jak tematicky, tak žánrově. Stává se z něj regulérní paranoidní thriller říznutý špetkou melodramatu. Po svatbě a narození dcery se totiž Max, který už rok žije s Marianne spokojeným rodinným životem, dozvídá, že Marianne možná je a možná není německá dvojitá agentka, která si identitu francouzské hrdinky odboje jen přivlastnila po její smrti a nyní posílá do Německa důležité tajné zprávy, s kterými pracuje Max.

Na řadu tak přicházejí morální dilemata, vyšetřování na vlastní pěst a především spousta nedůvěry. Max nepodezírá jen manželku, ale i britské tajné služby, které na něj dost možná jen hrají hru kvůli otestování jeho loajality. A čeho si na filmu cením dost možná nejvíc – po celou svou stopáž se mu daří nechávat diváka v této nejistotě. Výborně vystavěný scénář Stevena Knighta nás vede do různých slepých uliček, nechává nás v nejistotě stejně jako hlavního hrdinu a i do závěrečné pasáže, kdy už je zdánlivě všechno důležité odhaleno, si schovává poslední trumfy a zvládá udržet napětí.

Film napínavý jako kšandy

Což je ostatně slovo, které Spojence nejlépe vystihuje. Zemeckis totiž rytmicky dokonale vyvážil zdánlivě klidné pasáže, ve kterých se postavy jen tak oťukávají, s nervy drásajícími sekvencemi, které brilantně pracují s rozložením informací mezi postavami. Hned několikrát režisér vystřihne brilantní moment, ve kterém určitá postava ví víc, než ty ostatní, divák to ví s ní a jen čeká, co nastane. A právě tohle čekání může být stejně tak divácky vděčné, jako otravné, podle schopnosti režiséra vytěžit z něj napětí. Což se Zemeckisovi daří dokonale.

Přestože jde o dobový film, který se navíc rozprostírá na slušné časové ploše, jsou Spojenci poměrně komorní. Nikoliv výpravou, která je vypiplaná do posledních detailů (byť často jistě úřadovalo zelené plátno), ale způsobem, jakým scénář posouvá děj. Sledujeme vlastně jen dvě postavy, o které tu běží, nejsou tu žádné velké davové nebo spektakulární válečné scény (dobře, sem tam nějaký ten nálet), pracuje se především s dialogem a mizanscénou, která důkladně rozestavuje obě hlavní postavy do záběrů, které diváka mají buď vést na falešnou stopu, nebo mu naopak objasňovat určité okolnosti. Hlavně druhá polovina, která se odehrává v dobové Anglii, už nemá opulentnost a retro stylovou exotiku části v Casablance, přesto se jí daří držet divákovu pozornost jinými prostředky.

Třeba hereckými výkony. Postavy špionů, kteří jsou neustále nuceni k přetvářce, byli pro oba hlavní představitele velkou hereckou výzvou. Lépe ji ustála Marion Cotillard, která „udržuje emoce reálné, proto je tak dobrá“. Na tváři jí kromě červené rtěnky a svůdného výrazu nevyčtete nic a po mdlém výkonu, který předvedla v Assassin’s Creed, si důsledně napravuje pověst. Na Brada Pitta už byla role, ve které hraje, že hraje, možná trochu moc meta, ale nemůžu tak úplně souhlasit s názory, že v ní působí otráveně a znuděně. Protože právě v této úspornosti výrazu a neochotě okatě projevovat emoce, jsem viděl podstatu jeho postavy, takže mi ten odtažitý výraz do filmu docela sednul.

Spojenci se obecně moc nevyžívají v emocích, což je vzhledem k jejich tématu logické. Postavy, které strávily valnou většinu života v předstírání emocí, si se skutečnými úplně neví rady. Film neobsahuje žádná velká gesta, žádné tuny načančaného patosu, v tomhle ohledu je spíš úsporný, čímž se odlišuje od zmíněných inspiračních zdrojů z klasického Hollywoodu. Těží z nich především jednotlivé stylové a žánrové postupy, nikoliv vyznění. Patos se malinko vkrade do posledních minut filmu, ale vzhledem k jinak velmi decentnímu průběhu děje mi vlastně ani tolik nevadil. Zemeckis umí tlačit na pilu ještě mnohem víc. Jinak jsou ale Spojenci dalším krásným důkazem, že jeho návrat k hraným filmům byl skvělou volbou. Místo podivně vypadajících animáků (byť Beowulf je pro mě stále super) nám předkládá už třetí plnokrevný filmový zážitek, který dává vzpomenout na jeho nejlepší léta, je možná trochu starosvětský, ale podle mého názoru dokáže suverénně uspokojit i moderního diváka.

Verdikt

Žánrová směska s dvěma velmi odlišnými polovinami, které ale pojí stejné motivy, které jsou v obou brilantně zpracovány. Zemeckis natočil možná trochu chladný, ale precizní film, který dokáže diváka napnout jako za poslední roky máloco. Když se umí budovat napětí a atmosféra, je radost se na to koukat.

Hodnocení: 8/10