Tomáš Poštulka: 10 nejlepších filmů roku 2016

Rok 2016 byl plný novinek, událostí i filmů. Filmů velkolepých i menších, hlasitých i tichých, intimních i rozmáchlých. Jak je nějakým logickým způsobem seřadit tak, aby výsledný žebříček skutečně odpovídal jejich kvalitě? Řekl bych, že je to nemožné. Už kvůli tomu, že žádný žebříček se nemůže trefit do vkusu všem.

Zároveň jsem spoustu filmů promeškal, některé jsem viděl téměř před rokem, takže je zkrátka nemám v tak živé paměti jako ty, které jsem zhlédnul před měsícem. Přesto jsem se těmi více než sedmdesáti filmy nějak prokousla a pokusil se sestavit svůj osobní žebříček nejlepších filmů právě končícího kalendářního roku. Jsem zvědav, nakolik se shodnu s těmi Vašimi. Jen pro informaci, beru v potaz pouze filmy, které měly oficiální českou distribuční premiéru během roku 2016.

10) Rogue One: Star Wars Story (r. Gareth Edwards)

Nostalgik ve mně jednoduše zaplesal, když jsem seděl v kině na příběhu o tom, jak skupinka odpadlíků a loserů cestuje napříč Galaxií a snaží se získat plány Hvězdy smrti. Tohle jsou konečně důstojné Star Wars pro novou generaci! Žádné infantilní ústupky fanouškům a dětem jako Lucasově nové trilogii, žádná přílišná zahleděnost do minulosti jako v případě loňské sedmičky. Špinavé a moderně natočené dobrodružství sledující současné trendy, které možná procházelo nějakými těmi přetáčkami, ale na výsledku to není poznat. Motivace postav fungují, v příběhu nejsou slepá místa a finální akt je jednoduše báječným sci-fi válečným peklem, které řadím k nejlepším velkofilmovým sekvencím posledních let. Recenze

9) Spotlight (r. Tom McCarthy)

Pro filmy o novinářích jsem měl odjakživa slabost, Spotlight je pak do hladka vyžehleným procedurálním thrillerem, jehož protagonistou není policista ani detektiv, nýbrž právě zvídavý reportér, který tvrdě pátrá po pravdě a materiálech na senzační článek. Vůbec se nedivím, že si film došel až pro hlavního Oscara, protože jde o po všech stránkách brilantní práci, která může vzhledem ke konkurenci vypadat krapet nevýrazně, o to silněji ale doznívá. Protože nestojí na prvoplánových atrakcích, ale starých dobrých pilířích, jakými jsou silný scénář, důsledná režijní práce a především skvostné herecké výkony. Mark Ruffalo tu doslova vládne a dovolím si tvrdit, že hlavně díky jeho zarputilému herectví má závěr filmu takovou sílu.

8) Anomalisa (r. Charlie Kaufman, Duke Johnson)

Další autorský počin geniálního scénáristy a už i režiséra Charlieho Kaufmana se od těch ostatních liší svou vizuální stránkou. Kaufman se totiž rozhodl zesílit účinek svého metaforického příběhu tím, že film natočil s loutkami. A funguje mu to báječně. Věčný příběh krize středního věku, příběh muže, jemuž život proplouvá mezi prsty skrze neustávající stereotyp, příběh o snaze najít v šedi rutiny paprsky originality. Může to znít tak trochu banálně, ale Anomalisa se všemi těmito tématy pracuje především ve druhém plánu, nic nedává svému divákovi zadarmo, ale když proniknete jejími vrstvami, najdete tam jeden z nejintimnějších filmových zážitků posledních let. Trailer

7) Ulice Cloverfield 10 (r. Dan Trachtenberg)

Jeden z černých koní letošního roku. Velmi volné pokračování dnes už legendárního Monstra je nejsilnější v momentu překvapení. To tentokrát spočívá především v komornosti celého konceptu, který neustále hrozí vybublat do žánrově pestrého pekla. Film bezvadně zvládá využívat uzavřeného prostředí, ve kterém se odehrává, zároveň na maximum těží svou minimalistickou hereckou sestavu (na démonického Johna Goodmana jen tak nezapomenete). Svým feelingem zároveň odkazuje k osmdesátkovým sci-fi a především thrillerům, nepůsobí ale jako nějaký anachronismus. Změnami žánrových nálad v přesně vymezených intervalech navíc zvládá držet diváckou pozornost na maximu během celé stopáže. Originální a překvapivá lahůdka. Recenze

6) Správní chlapi (r. Shane Black)

Rozhodně nejzábavnější film letoška (trailer) a opět tak trochu návrat do osmdesátých a částečně i devadesátých let, kdy se točily ty nejlepší kousky z žánru tzv. buddy-movie. A k těm největším peckám tenkrát psal scénáře právě Shane Black, který režíroval jejich brilantního následovníka v podobě Správných chlapů. Timing fórů, chemie mezi hlavními hrdiny, tuny hlášek, které si člověk přeříkává po odchodu z kina… Ten chlap to v sobě prostě má. Ryan Gosling zde naprosto kraluje, lehce buranský Crowe mu zdatně sekunduje a co je nejdůležitější – film ani na chvilku nezpomalí, neustále do diváka pere verbální i vizuální humory, ze svých nedostatků si dělá legraci (neustálé náhody) a vůbec jede na tak pohodové vlně, že jsem se u žádného letního hollywoodského filmu nebavil ani zdaleka tak dobře. Recenze

5) Toni Erdmann (r. Maren Ade)

Letošní miláček kritiků. Pokud si chcete vsadit na jednu letošní oscarovou tutovku, pak to dejte na Toni Erdmanna v kategorii Nejlepší cizojazyčný film. Tahle skoro tříhodinová německá kláda je totiž naprosto ojedinělou podívanou, která se nepodobá ničemu, co jste v posledních letech viděli. Komedie, u jejích téměř hodinové expozice se v podstatě nezasmějete a jejíž závěr téměř jistě probrečíte. U málokterého filmu je hranice mezi vtipným a dojemným tak tenká, jako je tomu v případě Toni Erdmanna. Jak ale všichni víme, nejlepší klauni jsou ti smutní. A to tahle jedinečná podívaná splňuje znamenitě. Recenze

4) REVENANT Zmrtvýchvstání (r. Alejandro Gonzáles Iñárritu)

Loni u mě Iñárritu s oscarovým Birdmanem vystoupal na samotný vrchol, letos se musí spokojit s bramborovou medailí. Smutnit ale určitě nebude, REVENANT mu totiž vynesl druhého režijního Oscara v řadě. Rozhodně zaslouženě, netradiční survival-western se totiž zajímavým způsobem vymyká tradičním normám hollywoodského vyprávění, rozvolňuje je a pracuje s nimi v mnoha ohledech jinak, než jsme jako diváci zvyklí. Až „herzogovský“ feeling celého filmu umocňuje krutý naturalismus v zacházení s postavami, v mnoha scénách je naopak film až „malickovsky“ spirituální. Spojení těchto dvou světů do vypravěčsky uměřenějšího, přesto v mnoha směrech inovativního celku, mě v kině na začátku roku uhranula a nadšení neochablo doteď.

3) Humr (r. Yorgos Lanthimos)

Řecký specialista na bizáry Yorgos Lanthimos si tentokrát do své satiry na vztahy a extrémní společenské systémy přizval poměrně hvězdné herecké obsazení. Nenechte se ale zmást, Colin Farrell, Rachel Weisz nebo Ben Whishaw tady vystupují hodně proti svému hvězdnému obrazu. Jinak by to v této tak neosobně, až nesmírně ironicky odvyprávěné podívané asi ani nešlo. Humr v sobě spojuje satiru nesmírně černohumorně vtipnou i krutě sžíravou, což symbolizují i jeho dvě diametrálně odlišné poloviny. Nejde ale o to hodnotit, která z nich byla lepší, protože se krásně spojují v jeden celek, který jen těžko nechá někoho chladným. Já si tuhle naruby převrácenou utopii užil dosyta. Přišla mi jednak myšlenkově podnětná, vizuálně nápaditá a v neposlední řadě strašně zábavná. Což u podobných „artovek“ nebývá pravidlem.

2) Příchozí (r. Denis Villeneuve)

Lingvistická sci-fi? Před zhlédnutím Příchozích jsem si podobnou kombinaci taky nedokázal představit, famózní podívaná Denise Villeneuva mi ale otevřela oči. Stejně jako loni se Sicariem mi tento kanadský režisérský zázrak dokázal předvést jeden z mých oblíbených žánrů v úplně jiném světle než kdokoliv před ním. Protože Příchozí můžeme donekonečna srovnávat s Interstellarem (recenze), Blízkými setkáními nebo Kontaktem, ale nakonec nám stejně nezbude než rezignovat a konstatovat, že jsou stejně jedineční. Vědecký procedurál, zamyšlení o povaze jazyka a emocionální horská dráha v jednom filmu. Recenze

1) American Honey (r. Andrea Arnold)

Můj vítěz za rok 2016 je ušmudlaný, nenápadný, ale je taky možné, že za pár let se na něj z letoška bude vzpomínat nejvíc. American Honey je příběhem o hledání sebe sama mezi ztracenými existencemi, o cestě za dospělostí, která nemusí vést vždy těmi nejčistšími cestami. Portrét současné generace amerických mladých lidí, kteří si chtějí svůj americký sen žít jinak. S fantastickým soundtrackem, neskutečně živelnými hereckými výkony a stopáží, která se ze začátku zdá neúnosnou, aby se vám příběh hlavní hrdinky postupně zadřel pod kůži. A už nepustil. Andrea Arnold stvořila klenot, který dojde zaslouženého docenění až po letech. Ale tak to už s podobnými „generačními“ filmy bývá. Recenze

Čestné zmínky (co se nevešlo): Sully: Zázrak na řece Hudson; Vlk z Královských vinohrad; Hledá se Dory; Rodinný film; Snowden; Sázka na nejistotu

A jaké filmy v roce 2016 nejvíc dostaly Vás?