Recenze: T2 Trainspotting – Povedl se Danny Boyleovi návrat ke kultovním hrdinům?

Nepatřím k lidem, kteří by původní Trainspotting nějak výrazně adorovali. Je to zábavný a dynamický film, jehož hrdinové jsou ale docela parchanti a skloubení odlehčeného tónu vyprávění s hnusnými věci, které se ve filmu dějí, mi přijde značně problematické. Nicméně Dannyho Boylea pokládám za jednoho z nejprogresivnějších současných filmařů a cokoliv točí, chci vidět. Což platí i pro T2 Trainspotting. Vytvořil Boyle další kult, nebo jen těží už dávno vytěženou látku?

Původní film jsem si asi týden před zhlédnutím dvojky zopakoval, což byl jednoznačně dobrý tah. Zaprvé jsem se ujistil v tom, že pro mě nikdy nebude takovým kultem jako pro většinu veřejnosti, což přispělo k tomu, že jsem se na dvojku poměrně snadno adaptoval a přistupoval jsem k ní zcela otevřeně a bez předsudků oddaného fanouška. Zadruhé je T2 pokračováním, které neskutečným způsobem stojí na jedničce. Ne že by z ní jen příběhově vycházel, on chytře variuje její témata, velmi často k ní otevřeně odkazuje konkrétními scénami a jejich kompozicí a dokonce nejednou používá přímo záběry z původního filmu. Pokračování se vším všudy, které bez znalosti předchozího dílu absolutně nemůže fungovat. Přesto je dvojka v mnoha ohledech jiná, svá a v některých momentech a pointách svého předchůdce v mých očích dokonce překonává.

Zaseknuté postavy, zaseknutý příběh, zaseknutá společnost

Expozice může působit lehce zmateně, protože Boyle do diváků od začátku pere svůj agresivní režijní styl a navíc příběh startuje segmentací vyprávění do čtyř úhlů pohledu ústředních postav. Renton se po letech vrací do Skotska, Spud je pořád feťák a životní troska, Sick Boy přesedlal z heroinu na kokain a přivydělává si vydíráním, no a Begbie je nevyhnutelně ve vězení. Cesty jednotlivých hrdinů se ale začnou poměrně brzy nevyhnutelně prolínat, divák překoná tu propast let, která dělí tyhle lidi o těch, které jsme poznali před dvaceti lety, a film dostane spád, který si relativně úspěšně drží až do konce.

Velmi důležité pro to, aby se vám film dostal pod kůži, je uvědomit si, v jakém stavu se každý jednotlivý hrdina nachází a jakou kvůli tomu musí cítit prázdnotu. Bouřlivá devadesátá léta jsou pryč, mládí a příležitosti utekly s nimi a postavy ve středním věku už se vlastně nemají kam posouvat, přestože je před nimi nevyhnutelně ještě pěkná řádka let. Film se s nimi neustále otáčí do minulosti a tuhle zacyklenost a prázdnotu neustále tematizuje. Díky tomu jsem si v T2 našel víc vrstev a podnětů než v jedničce, protože dnešní společnost ještě mnohem víc tíhne k té pasivní odevzdanosti, která byla v anarchistické společnosti mladých lidí 90. let hudbou budoucnosti. Tehdy se ještě šlo alespoň bouřit a vymezovat proti establishmentu pomocí návykových látek, dnes se už nenosí ani to a vymezovat se není vůči čemu. Variace na Rentonův slavný monolog „Choose life“ tady má ve svém manýrismu a touze po návratu ještě větší sílu než dřív.

Progresivní nostalgie?

Největší paradox T2 vidím v kontrastu jeho progresivní formy a toho, o čem vypráví. Je totiž hrozně zvláštní sledovat tak dynamicky odtočený film s typicky „boyleovským“ hyperaktivním střihem, originálním záběrováním a nadupaným hudebním doprovodem (který je ale taky zvláštně archaický a variující původní film), který je přitom natolik nostalgický a zahleděný do minulosti. Protože tady nikdo nevzhlíží k budoucnosti (až na Bulharku Veronicu, která se nostalgicky naladěným hrdinům v podstatě vysmívá), všichni se dívají nazpátek. Renton se snaží částečně napravit křivdy, kterých se dopustil, Begbie se Sick Boyem se mu chtějí pomstít, Spud se dokonce stává „autorem“ Trainspottingu, když sepisuje své feťácké paměti. To vše je ale natočeno těmi nejmodernějšími filmařskými technikami, každý záběr je dokonale vysoustružený a promyšlený, Boyle divákům servíruje vymazlené podhledy, rakurzy a jízdy, které bylo jistě neuvěřitelně náročné realizovat.

A právě v této „progresivní nostalgii“ vidím největší sílu tohoto filmu. Sílu, díky které by mohl stárnout důstojněji než původní Trainspotting. Ten byl definiční jízdou devadesátých let, ke které nemám moc důvod se vracet. Tady je mnohem víc témat, která jsou univerzální a mají šanci zapůsobit na nové filmové nadšence třeba za třicet let, kdy už forma filmu dávno zešedne a nebude na ní nic výjimečného. Navíc jde opět o film nesmírně vtipný, není zde nouze o výborně vypointované dialogy i celé scény (bar 1690 vládne), herci opět dokonale zapadli do svých legendárních rolí a chemie mezi nimi je jedinečná.

Samozřejmě se ještě nabízí otázka, jestli trocha nostalgie dostatečně ospravedlňuje vznik pokračování takového kultu, jakým Trainspotting bezesporu je. Odpověď na ni se bude lišit podle mnoha faktorů, jakými jsou vztah k původnímu filmu, přijetí určité kulturní zacyklenosti, kterou film tematizuje, nebo jen momentální nálada při sledování. Já jsem rád, že druhý Trainspotting vznikl. Dokázal chytře navázat na odkaz původního filmu, ze kterého hodně těží, ale zároveň se nebojí přidat do hry nové proměnné a zahrát to celé znovu s trochu jinými kartami. Boyle si svůj povinný návrat splnil velmi dobře, upřímně jsem ale už teď moc zvědavý, s čím originálním vyrukuje příště. Protože návraty jsou fajn, ale čerstvé nápady vždy potěší víc, než prověřená jistota.

Verdikt

Fajnový návrat jednoho kultu a další důkaz toho, že Danny Boyle je jedním z nejvytříbenějších současných filmařů. Ve výsledku taky mnohem smutnější a plnější filmový zážitek, než bych od Trainspottingu kdy očekával. Do určité míry jde o velmi důležitý film, který pravděpodobně nedosáhne takového věhlasu jako jeho předchůdce, ale ve většině ohledů se mu dokáže vyrovnat. V některých jej pak dokonce přesahuje.

Hodnocení: 8/10