TOP 5 nejlepších filmů Dannyho Boylea

Jeden z nejprogresivnějších režisérů současnosti a držitel Oscara za Milionáře z chatrče Danny Boyle se vrátil ke své pravděpodobně nejkultovnější látce a už tento týden se můžeme na vlastní oči přesvědčit, jak se film T2 Trainspotting povedl. Očekávaná premiéra je také příležitostí ohlédnout se za dosavadní úspěšnou kariérou britského režiséra. Proto jsem sestavil žebříček pěti filmů, které od něj mám nejraději. Nutno říct, že je opravdu z čeho vybírat. Boyle netočí velkolepé blockbustery, často si vybírá komorní a nesnadno adaptovatelné látky, ve většině případů se přesto jedná o audiovizuálně jedinečné počiny, které jsou tematicky a žánrově pestré, ale divák v nich snadno rozpozná jedinečný autorský rukopis jejich režiséra. Tady je pětka filmů, kterými u mě Danny Boyle nejvíc zabodoval.

5) 28 dní poté – 2002

Jedinečný hybrid zombie survivalu, psychologického thrilleru a drsné společenské kritiky dodnes považuji za dost možná nejzajímavější příspěvek do subžánru zombie filmů, který ve 21. století vznikl. Audiovizuálně neskutečně pohlcující úvodní procházku vylidněným Londýnem záhy vystřídá psychické peklo, kterému jsou jednotlivé postavy vystaveny v nové společnosti bez pravidel a ve znamení nepřetržitého boje o přežití. Boyleovo nekompromisní hledání netradičních filmařských řešení plně podporuje nepředvídatelný scénář Alexe Garlanda (Ex Machina!) a strhující Cillian Murphy v hlavní roli. Pokud jste s tímhle nepříjemným, ale nesmírně působivým filmem dosud neměli tu čest, směle do toho!

4) Trainspotting – 1996

Asi nejznámější Boyleův film jsem nedávno viděl znovu a nemůžu se ubránit pocitu, že přeci jen už trochu zestárnul. Postupy, které byly hodně trendy v polovině 90. let, už dnes nepůsobí tak dobře a některé scény mi zkrátka přijdou tak přehrocené, až je to přes čáru. Pořád je to ale zatraceně svižná, zábavná a chvílemi mrazivá podívaná, která chytře promítá anarchistické smýšlení hlavních hrdinů do své hyperaktivní formy. Pro někoho může, zvláště když jej vidí dnes, Trainspotting vzhledem ke své pověsti jednoho z nejzásadnějších britských filmů být lehkým zklamáním, ale jeho výsadní postavení v Boyleově filmografii je nezpochybnitelné.

3) 127 hodin – 2010

Je až k neuvěření, jak dynamický a strhující film se dá natočit o muži s rukou uvězněnou pod velkým balvanem. 127 hodin nejdřív výtečně pracuje s divákovým tušením neblahé události, kdy doslova čekáme, až se něco pokazí a tak prožíváme každý hrdinův neopatrný pohyb. Pak nás Boyle a koncertující James Franco provedou fyzickým a psychickým peklem, které díky brilantní práci se zvukem, hudbou a střihem skutečně bolí. A nakonec si prožijeme katarzi, která oslavuje vůli k životu a schopnost člověka vydržet i ta nejhorší muka a vypětí. V kině pro mě šlo o mimořádně silný zážitek, který sice nemá tak vysokou opakovací hodnotu jako jiné režisérovy filmy, ale na to první zhlédnutí se nezapomíná.

2) Steve Jobs – 2015

Steve Jobs je pro mě jedním z nejlepších filmů poslední pětiletky, ve kterém se Danny Boyle nenechal zastínit dialogovou exhibicí Aarona Sorkina a udělal z až divadelně komorní podívané strhující tříaktovou jízdu, která jde striktně proti všem klasickým škatulkám životopisných filmů a nepřikrášleně představuje Stevea Jobse jako nesnesitelného génia, který svou snahou o dokonalost nechtěně ničí všechny lidi ve svém okolí. Vydatně mu v tom pomáhá fantastický Michael Fassbender, který, ač Jobsovi opravdu není podobný, na sebe strhává pozornost v každé scéně. Za poslední roky mě opravdu málokterý film pohltil natolik, abych přestal vnímat, že sedím v kině, a doslova hltal každé políčko plátna. Steve Jobs je jedním z nich.

1) Sunshine – 2007

Tvůrčí trojice Boyle (režie), Garland (scénář), Cillian Murphy (hlavní role) kvalitativně neskončila u 28 dní poté, ale dokázala se vyšvihnout ještě mnohem výš v jedné z nejlepších science fiction podívaných 21. století. Sunshine je filmem režijního vizionáře, který se dokáže plynule pohybovat mezi nejrůznějšími žánry, má dokonale zmáknuté vedení herců a přesně ví, jak má která scéna působit na diváky. A nestoudně geniálně toho využívá. Parta astronautů, kteří letí „nastartovat“ vyhasínající Slunce atomovkou? Zní to jako strašné béčko, ale Boyle z něj dokázal vyždímat bez nadsázky omamný umělecký zážitek, který mi vždycky spolehlivě dokáže vyvolat husí kůži. Který film Dannyho Boylea máte nejradši Vy?