Recenze: Místo u moře – Casey Affleck ve výjimečném filmu, který mu přinesl Oscara

Kenneth Lonergan není z režisérů, kteří tvoří jeden film ročně. Od jeho debutu Na mě se můžeš spolehnout z roku 2000 uplynula už dekáda a půl a jeho nový snímek Místo u moře je přesto jeho teprve třetím režijním počinem. Je ale natolik kvalitní a dobře vymyšlený, že člověku během sledování neběží hlavou, že by ten chlap měl točit častěji, ale že je jen dobře, že si na svých filmech dává pořádně záležet.

Lonergan si Místo u moře napsal i zrežíroval a na film je autorská soustředěnost zatraceně znát. Není to snadná záležitost na sledování, hodně spoléhá na postupné vtahování diváka do děje a na to, že si jej každý člověk náležitě procítí a prožije s postavami. Navíc jeho stopáž sahá skoro ke dvěma a půl hodinám, přitom jde de facto o komorní indie, která stojí především na precizně vystavěném scénáři a hereckých výkonech ústředních představitelů. Že to ustál se ctí, o tom svědčí i šestice oscarových nominací, z nichž si Místo u moře zaslouží do puntíku každou.

Vyprávění, které vám nedá nic zadarmo

Hlavně zpočátku není do filmu jednoduché proniknout. Záběry na evidentně zlomeného hlavního hrdinu Leeho (Casey Affleck) se bez jakéhokoliv varování střídají s útržky jeho šťastnější minulosti, nerozumíme (ani nemůžeme) jeho současnému chování a jsme tak odsouzeni k tápavé observaci útržků jeho života. Jednotlivé střípky do sebe začnou postupně zapadat ve chvíli, kdy se Lee dozvídá o smrti svého staršího bratra (Kyle Chandler), je donucen opustit své zaměstnání v Bostonu a vydat se do své rodné vesnice Manchester by the Sea, aby vyřídil všechny náležitosti a postaral se o svého synovce Patricka (Lucas Hedges). Později se dozvídá, že jej bratr ve své poslední vůli ustanovil Patrickovým opatrovníkem a správcem jeho pozůstalosti.

Během jedné brilantně natočené střihové montáži, ve které se propojí minulost s přítomností, se dozvídáme o události, která poznamenala hrdinův život. Najednou je pro nás pochopitelné jeho chování, důvody, proč nechce přijmout zodpovědnost, která je před něj z ničeho nic postavena, proč si o něm ostatní obyvatelé šuškají za jeho zády a jak pro něj muselo být těžké vrátit se do místa svého narození. Ještě stále nevidíme kompletní obrázek, ale najednou je jasné, že Lonergan vše drží pevně v otěžích a má diváka přesně tam, kde jej chtěl mít. Obklopeného bezútěšnou atmosférou místa poznamenaného dávnou tragédií, která je sice teď už jen odleskem minulosti, ale pro Leeho nikdy nemůže zmizet.

Genius loci rybářské vesnice s jejím sychravým počasím a nezapomínajícími obyvateli by mohl z filmu snadno vytvořit instantní, na Oscary zaměřenou depresivní podívanou, Kenneth Lonergan se ale v osobních tragédiích hrdinů zbytečně nevyžívá. Dává jim sice působivě vyniknout tak, aby měly na diváka náležitý dopad, zároveň se je ale nebojí odlehčit vkusně použitým humorem, interakce mezi postavami má daleko k nějaké křečovité póze, ale díky civilně napsaným dialogům působí uvěřitelně. Zkrátka máte pocit, že takhle se mezi sebou v podobných situacích baví skuteční lidé. Tím Místo u moře získává zvláštně poetickou atmosféru, která paradoxně nejsilněji působí ve zcela obyčejných situacích a eskaluje v závěru, který je neskonale dojemný, přestože o divákův soucit nijak nežadoní a postavy se slzám ze všech sil brání.

S kvalitním scénářem a přesnými herci dokážete zázraky

To vše by samozřejmě bylo nemožné zrealizovat bez toho, aby postavy byly uvěřitelně napsané a hrané herci, kteří do nich padnou jako ulití. Casey Affleck si se svým Leem jde bez nadsázky pro Oscara (Zlatý Glóbus už si dopřál). Jeho hrdina vám nikdy nebude úplně sympatický, ale Affleck se pro tyhle role trochu slizkých, trochu slabých mužů s dětskou tváří a vnitřními traumaty a dilematy doslova narodil. Jeho interakce s dvacetiletým talentem Lucasem Hedgesem patří ke skromným vrcholům filmu. Hedges svého Patricka, navenek sebevědomého a dospěláckého, uvnitř raněného a nejistého, vystihnul dokonale v celém jeho pestrém emočním spektru. Tihle dva a jejich vztah jsou středobodem celého filmu a přestože si člověk občas říká, že některé linie by si zasloužily ještě důkladnější rozpracování, ještě více prostoru (Michelle Williams je i na malém prostoru výborná, nicméně režisér ji mohl vytěžit víc; Lee a jeho interakce se starými známými z vesnice; Patrick a jeho „vztahy“), nakonec je soustředěnost filmu spíš ku prospěchu věci. Je to jako v životě, tam je taky spousta slepých uliček a věcí, které měly být dořečeny, ale nikdy nebudou. I proto jsem měl pocit, že navzdory košaté stopáži mohlo Místo u moře trvat klidně o dvě hodiny déle a nic by se nezměnilo na jeho vyznění ani kvalitách.

Překvapila mě i suverenita Lonerganovy režie, sebevědomí a důvěra v diváka, se kterými splétá časově nechronologickou mozaiku životních osudů jedné rodiny, vkusné použití vážné hudby a zpomalovaček v psychologicky složitých momentech, jisté vedení herců. Místo u moře ve mně vyvolalo neodbytnou chuť sehnat si jeho dva předchozí filmy, již zmíněný debut s Laurou Linney a Markem Ruffalem i dvou a půl hodinovou Margaret (režijní sestřih má dokonce přes tři hodiny!). Protože jestli i z nich vyzařuje stejná autorská jistota, tak si rozhodně zaslouží větší pozornost, než jaké se jim dostalo. Příští Lonerganův projekt každopádně již budu vyhlížet s velkým očekáváním. Podobných mistrů v točení malých velkých filmů totiž není nikdy dost.

Verdikt

Precizně vystavěný snímek, který má obrovské srdce, jen je nedává okatě na odiv. Nejspíš zasáhne každého diváka trochu jinak, stejně tak se na něm každému bude líbit něco jiného, jako celek ale bezpochyby představuje jeden z nejpůsobivějších filmových zážitků roku, kterému bych nějakou tu sošku určitě přál. Casey Affleck a takřka dokonalý scénář jsou nejjistějšími kandidáty.

Hodnocení: 9/10