Režisér Daniel Espinosa dává divákům pádný argument pro už úvodní „jednozáběrovou“ sekvencí, která se přelévá od postavy k postavě, parádně využívá prostředí vesmírné lodi s nulovou gravitací a stíhá nám komunikovat jak hierarchii posádky, tak ve stručnosti charakterizovat jednotlivé postavy. Atmosféricky ani technicky už sice Espinosa precizní začátek nepřekoná, nicméně i následná „vetřelcovská“ vybíjená má něco do sebe.
I béčková žánrovka umí překvapit
Je trochu úsměvné, že propagace filmu stojí především na hvězdných jménech ústředních představitelů. Ryan Reynolds, Jake Gyllenhaal a dnes asi už i Rebecca Ferguson jsou hvězdy a poslední dva jmenovaní navíc i výborní herci, ovšem o to v Životě opravdu nejde. Charaktery jsou všechny do jednoho zaměnitelné archetypy, na kterých není co hrát, a které jsou víc než cokoliv jiného určeny na porážku neznámým a agresivním organismem. Ten posádka objeví ve vzorcích z Marsu, které zkoumá. Nejdříve jsou spolu s celou Zemí nadšeni objevem mimozemského života. Organismus roste, učí se, přizpůsobuje. A nakonec začne být agresivní…
Životu je třeba přičíst k dobru fakt, že kašle na žánrové škatulky, hvězdný systém a podobné záležitosti, takže předvídat, koho „rosolovitý vetřelec z Marsu“ dostane jako dalšího, je zatraceně složité. Jednotlivé skony jsou navíc hlavně v první polovině filmu nápadité, akční sekvence chytře vymyšlené. Espinosovi se sice moc nedaří práce s atmosférou, žádné hutné napětí se mu z filmu vyždímat nepodaří, většinu filmu ale drží pevně v rukou a zvládá divákům nabízet dostatečné množství atrakcí, aby se nezačali nudit. Nulová originalita a mechaničnost, se kterou ústřední mimozemský zabiják likviduje posádku, si ale ve druhé půlce přeci jen začne vybírat svou daň. Troufám si tvrdit, že člověk snad ani nemusí mít pětkrát projetého onoho legendárního Scottova Vetřelce, aby postupem času odhadl všechny scenáristické kličky, které na něj film chystá. Příjemná nepředvídatelnost první poloviny je tak v té druhé vystřídána spíše povinným odškrtáváním béčkových položek, které ještě nevyhnutelně musejí přijít, aby se film jakž takž dokodrcal k závěru.
Hybrid mezi slasherem a sci-fi
Tomu rozhodně nechybí ambice a funguje, respektive je přesně tak znepokojivý, jak má být. Bohužel mu předchází rutinní vesmírné špásování, které hrozně chce být jako jakási Gravitace naruby (i s tou pointou), ovšem Espinosa není Cuarón a jeho rutinní gradování scény ji bohužel činí nemastnou, neslanou a navíc i krutě předvídatelnou. Přesto je konec po kamerově vychytaném začátku (hezké rámování) dalším velkým důvodem, proč dát Životu šanci.
Jde totiž o fajn film, který si možná měl ukousnout menší sousto ambicí a být jen a pouze atmosférickou vesmírnou vyvražďovačkou. Zatímco ve zmíněném Sunshine dokázal Boyle z béčkových základů ve druhé polovině filmu vyždímat filozofický masterpiece o osamění člověka v dalekém vesmíru a skloubení inteligentně se tvářící sci-fi s hloupoučkým slasherem díky úctě k poetickým kořenům režiséra lépe fungovalo i ve Scottově Prometheovi, Životu ta chytře se tvářící slupka vůbec nesluší. Nejsilnější je totiž skutečně v momentech, kdy jsou hloupé postavy konfrontovány se svou hloupostí a uvědomí si nevyhnutelnost svého údělu – být zabit monstrem, které je ve všech směrech převyšuje. Na této bázi fungují nejlepší scény filmu včetně závěru. Pokud k němu takto přistoupíte, pravděpodobně si film užijete podobně jako já, i když vám jej bude nepatrně kazit pár drobností, které jsem zmínil výše.
Verdikt
Slušný klon Vetřelce s několika lahodnými momenty a slabší druhou polovinou, kterou dost zachraňuje mrazivý závěr. Se žánrově lépe zacíleným scénářem mohlo jít o parádní vesmírný slasher, i tak se ale trochu bojím, že až se bude na konci roku bilancovat, tak zjistíme, že Ridleyho Scotta porazila v přímé konfrontaci vykrádačka jeho originálu. Trailer zde.
0 komentářů:
Okomentovat
Děkujeme za Váš názor.