Recenze: Ghost In The Shell - Povedla se adaptace kultovní anime klasiky?

Hned na úvod se přiznám, že nejsem nijak velký fanda ani mangy, ani anime. Oceňuji a obdivuji artformu a v rámci rozšíření obzorů si sem tam něco pustím, ale rozhodně se v nich nijak nevyznám. Trailery na nový film Ghost In The Shell režiséra Ruperta Sanderse (Sněhurka A Lovec) jsem tedy registroval čistě z pohledu "klasického" sci-fi nerda. A byly super. Scarlett Johanson poskládaná ze součástek, která nekompromisně nakopává zadky zločincům v neonově futuristckém městě? Co víc si přát? No ... pár věcí by se našlo.

Za všechno může Hanka

Příběh se odehrává v budoucnosti, kde je aktuálním módním trendem kybernetické vylepšování vlastních těl. Vypráví o dívce, která se jednoho dne jako vůbec první člověk probudí v kompletně syntetickém těle. Její organický mozek byl do robotického těla transplantován po tom, co její původní tělo nepřežilo havárii uprchlické lodi. Společnost, která experiment provedla, se jmenuje "Hanka" a velmi brzo se objasní, že lidem z Hanky jde o pokus sestrojit zbraň se schopnostmi robota a úsudkem člověka. Hlavní hrdince z toho po nějaké době aktivní služby začne být psychicky nedobře a příběh s jedním na několik kilometrů dopředu viditelným zvratem se začně roztáčet. ... no je to v podstatě Robocop, co si budeme nalhávat.

Multikulti hi-tech "jakože-Tokio"

Jesli se na filmu něco vážně povedlo, pak je to design. Design úplně všeho. Prostředí jako by bylo někde mezi městy z Blade Runnera, Pátého elementu, Minority Reportu a AI. Holografické reklamy působí majestátně, auta jsou postavená na modelech ikonických sporťáků z osmdesátých let, ulice jsou tmavé a špinavé, přeleštěné pozlátkem všudypřítomné korporátní identity. Každá budova má svůj jasný účel, který je na ní vidět. Místní bytový komplex, který hrdinka v jednu chvíli navštíví, opravdu působí jako obří "megapanelák", kterým by se v budoucnosti řešila přelidněnost. Původní anime se však mělo odehrávat v Tokiu budoucnosti. Zde se dá najít první známka "amerikanizace" materiálu. Všehno působí o poznání víc "mezinárodně". Což je logické a vlastně i žádoucí, ale ač jsem originál neměl tu čest vidět, umím si představit, že tohle bude první námitka jeho fanoušků. 

Weta si umí hrát

Co se však opravdu moc povedlo, je design a vzhled robotů a kyborgů všeho druhu. Od samotných prostetických vylepšení nádherně "cyberpunkově" integrovaných do organických těl, přes mechanické porcelánové Gejšy působící dojmem extrémně komplexního hodinového strojku, až po kompletně robotická těla vyrobená ze složitých struktur potažených plasty a silikonem. Zde bych se chtěl pozastavit a složit filmu jednu velkou poklonu. Ač je samozřejmě plný CGI, mnoho z modelů, které jsou vidět na plátně, nejen že ve Weta workshopu nadesignovali, ale i s velkými obtížemi na 3D tiskárnách vytiskli, zpracovali, smontovali a použili k natočení výsledných záběrů. Praktické efekty jsou dlouho opomíjené a aktuálním Hollywoodem pomalu znovu objevované umění, které na filmu prostě vidět je. Doporučuji videa od ex-MythBustera Adama Savage, který se k nim zajel na modely pro tento film podívat. (Jedno, druhé.) Nádhera. Už jen proto se Ghost In The Shell vyplatí i přes četné nedokonalosti, ke kterým se ještě dostanu, vidět.

Asijská chladnost na amerických tvářích

První a asi největší problém jsem měl s tou zvláštní "nejistotou", ve které se film ocitl při snaze přiblížit materiál průměrnému americkému divákovi. Nejvíce to bylo vidět na hereckých výkonech, včetně toho od Scarlett Johanson. Což je problém, protože právě ona má být hlavním lákadlem filmu. Scarlett umí hrát. Ovšem musí mít co a musí se to po ní chtít. Její výkon v Ghost In The Shell působil, jako by jí někdo promítl scény z původního anime a razantně trval na přesně stejných výrazech. Což se opět dá pochopit, kdyby se zbytek filmu držel předlohy stejně úzkostně. To se ale nedělo. Je známo, že je úplně vynechán jeden z hlavních motivů o umělé inteligenci. "Úvodní" scény z její minulosti, které by následně při zvratu vložily nějaké emoce za tu obligátně chladnou tvář, byly obdobně chladnými hlasy odvyprávěny namísto toho, aby je režisér nechal dramatizovat a natočit. Chemie mezi Scarlett a jejím sidekickem v podání Pilou Asbæka sice tak nějak fungovala, ale téměř celý zbytek osazenstva trpěl stejným neduhem. To musel být režisérský záměr, tohle se nestane náhodou.

Úplně nejvíc mi trnul v oku postarší japonsky mluvící guru velící hlavním hrdinům. Vážený japonský herec Takeši Kitano vypadal při svých dialozích, jako by při natáčení nestíhal letadlo a ve filmu vůbec nechtěl být. Jeho výkon léčily až akční scény, ve kterých nekompromisně drtil vrahy. Opět pochopitelné v kontextu odměřenější japonské kultury, ne však v "poameričtěné" verzi. Jediná opravdu světlá výjimka byl záporák v podání Michaella Pitta. Ten se jediný nebál (respektive spíš dostal povoleno) ukázat na obličeji nějakou emoční škálu. Navíc se na něm vyřádila i Weta a jeho koncepční design byl naprosto skvostný. Rozpovídal bych se víc, ale to už by byl spoiler.

Nenápadná kamera ... a zbytek.

Nevěřil bych, že to někdy řeknu. Vážně ne. Ale úplně upřímně mi chyběl Michael Bay. Respektivě ta jeho technicky vypiplaná pompéznost, se kterou si on a jeho kameramani hrají s kamerou a kompozicí záběrů. Tady se kamera sotva hýbala a téměř vůbec si nehrála s vrstvami a hloubkou ostrosti. To je v pořádku u indie filmů, nebo televizních produkcí, né však u adaptace epické legendární předlohy. Stejné se dá říci o nasvětlení scén. Nevýraznost u temných scén je pochopitelná, ale postavy nijak "nevystupovaly" z pozadí ani při těch světlejších. "Establishing" záběry sotva kdy trvaly déle než dvě sekundy, čož je na nastolení atmosféry málo. Stejně nedotažené byly i choreografie soubojů, kde to opět uvízlo někde mezi Japonskem a Amerikou. Chyběly tam ty milimetrově přesné pohyby viditelné v každém druhém K-Pop/J-Pop videu. ...a argument, že jde o americký film neberu. Baletka Alicia Vikander v Ex-Machině nebo nádherně koordinované souboje ve Vaughnově Kingsmanovi jsou důkaz, že přesná choreografie funguje i mimo Asii. Docela fajn byla hudba, ale pořádně jsem jí zaregistroval jen v úvodu, takže asi také nic, co by se dalo vypíchnout. Opět si šťouchnu, ale Bay má Jablonského. 

Závěr

Ghost In The Shell je nádherně nadesignovaná vizuální sci-fi orgie, která se snažila zjednodušit zdrojový materál do takové míry, že ve výsledku přestal fungovat úplně. Filozofická rovina příběhu je téměř pryč a ta emoční se nějak nechce dostavit. Je možné, že jde o povedený fan-service, který jsem jako neznalec původní předlohy nepochopil, ale množství dalších zejména řemeslných nedokonalostí mi v to nedovoluje věřit. Možná je to jen tím, že se v posledních letech objevilo hned několik hloubavých a dobře natočených sci-fi snímků, které mě zaujaly víc. ...ale na něco s takto slibnou premisou je skvělý koncepční design a zadek Scarlett Johanson prostě málo.

Hodnocení: 6/10