Recenze: Strážci Galaxie Vol. 2 – je to stejná jízda jako minule?

První Strážce Galaxie mám upřímně rád. Partička vesmírných outsiderů za zvuků našlapaného soundtracku před třemi lety prozářila letní filmovou sezónu svým neortodoxním vtipem a ochotou nebýt jen řadovou marvelovkou, ale trochu se od univerza odpoutat a rozjet mnohem širší vesmír. Do slova a do písmene. Moc jsem si přál, aby mi druhý díl přinesl další odlehčenou jízdu v obdobném duchu, což v některých ohledech plní, v jiných ale (bohužel podle očekávání) za jedničkou zoufale kulhá. Na následujících řádcích se pokusím shrnout, v čem spočívají klady i zápory letošního letního startu.

Druzí Strážci Galaxie jsou po Avengers: Age of Ultron a Captain America: Občanská válka dalším palčivým důkazem toho, jak se Marvel nevyhnutelně stává obětí svého ohromného úspěchu a samotné filmy tím trpí. Tady už nejde o starý známý syndrom sequelidity, kdy každý další díl známé frančízy musí ve všech ohledech překonat ten předchozí. Marvel posunul jakousi „filmovou serialitu“ na úplně nový level a po patnácti filmech má najednou tolik postav, které mají za sebou tolik bojů o záchranu New Yorku/Země/Asgardu/Galaxie, až už najednou není kam stoupat. Nebo respektive je, ale to už mluvíme o výšinách, které jsou buď divácky neusledovatelné nebo natolik absurdní, že už ani nejsou moc zábavné. Což je přesně syndrom, který Strážci Galaxie Vol. 2 předvádějí zatím nejpalčivěji.

Atrakce, které požírají samy sebe

Na tomto místě se obvykle sluší a patří zmínit příběh, kterého je zde ale pomálu. Jistě, máme tu Ega (Kurt Russell), náhle se objevivšího otce Star-Lorda (Chris Pratt), sesterskou nevraživost Gamory (Zoe Saldana) a Nebuly (Karen Gillan), Rocketovu krizi drsňácké identity, do toho se plete Yondu a jeho plenitelská mytologie a národ povýšených zlatých potvor, které vede Elizabeth Debicki, a kteří se objeví vždy, když se to tvůrcům hodí. Aby bylo na plátně trochu víc digitálních atrakcí, které dění na plátně učiní ještě nepřehlednějším. Tohle všechno ale, fandové prominou, jsou jen epizodky, ze kterých nosný celovečerní film prostě neposkládáte. Už vůbec pak ne celovečerní film, který má trvat přes 130 minut.

Zatímco jednička dokázala při vší své rozjívenosti odvyprávět sice schematický, ale smysluplně vystavěný příběh, druhý díl trpí předlouhou expozicí (skutečně trvá hodně dlouho, než divák zjistí, o co se teda tentokrát vlastně hraje) a epizodickou strukturou vyplývající z rozdělení postav. Zatímco poslední Star Trek si s tímto dokázal rafinovaně hrát a struktura vyprávění tím netrpěla, druzí Strážci postrádají citlivý střihový timing a přesně načasované střídání jednotlivých linií. Ty se kvůli tomu nedaří bezešvě skládat dohromady a místo celistvého příběhu sledujeme nepříjemně separovaná dobrodružství s fajn postavami, která nepostrádají nápaditost a v mnoha případech zvládnou upřímně bavit, ale většina z nich opět trpí faktem, že se tady jede až příliš přes míru. Všechny ty zábavné scény jsou totiž zábavné pár minut, pak se ale vyčerpají a tvůrci jakoby si toho nevšímali a jedou v nich dál. Důsledek? Dobrá nadpoloviční většina scén ve filmu je zbytečně natažená a vytrácí se z nich vtip a švih, tedy největší devizy prvního filmu. Důsledkem je v lepším případě divácká otupělost, v tom horším se sklouzává až k trapnosti.

Nejde přitom o to, že by James Gunn na režijní sesli ztratil nápaditost a šikovnou režijní ruku. Jen prostě neustál tu proklatou potřebu překonat jedničku, na kterou dojel i Joss Whedon v rámci Avengers. Spousta retro hudebních vypalovaček, stylové slow-motion nástupy postav na scénu, relativizace hrdinských statusů ve prospěch určitého fuckování zodpovědnosti, dobře padnoucí hlášky v nepravděpodobných situacích, to všechno se na plátnech kin vrací, ale najednou je toho moc, popřípadě to Gunn práskne do naprosto nevhodného okamžiku. Co mě pak mrzí snad nejvíc je paradox toho, že i když se film horem spodem snaží otevírat minulost postav a prohlubovat vztahy nejen v týmu, ale i v jeho okolí, celá ta sympatická partička je najednou mnohem jednorozměrnější a tak nějak „na jedno použití“ než v prvním filmu. Baby Groot je malý a má mentalitu dítěte, Drax díky svému nechápání ironie vše upřímně glosuje, Rocket je nasraný a vlastně neví proč atp. Vývoj nevidím ani u jedné postavy, do cíle všichni doběhnou plus mínus stejní jako na začátku.

Kašlat na osudovost, chceme se bavit!

Což ale, abych jen nekritizoval, je dost pravděpodobně záměr. Strážci Galaxie totiž přes kupu velmi křehkých rodinných vztahů, které řeší, nemají jiné ambice než přinést explozivní vesmírné dobrodružství. Nejsou Logan, neřeší problematické sociální otázky, nerevidují komiksový žánr, chtějí primárně bavit svou cílovou skupinu, která je nesmírně široká a je nejspíš dost těžké se všem zavděčit. Ono je třeba zmínit, že navzdory nesmyslně dlouhé stopáži ten film (snad až na finále) zvládá tu zábavu jakýms takýms způsobem přinášet. Úvodní Grootova variace na Star-Lordovo křepčení v jeskyni si skvěle hraje s měřítkem akce, snaha Rocketa a Yondu dostat se z vězení připomene to nejlepší z jedničky. Mrzí mě, že tyhle momenty se ztrácejí pod nánosem zbytečně megalomanských akcí, z nichž nejvíc bije do očí finále. Snaha postihnout akce všech hrdinů ubírá na síle a na množství skutečně působivým eye-candy momentům, navíc se zde úplně ztratila individualizovaná specifičnost jednotlivých postav, která mě bavila v jedničce. Neřešil bych, že jsou všichni z logiky značky nezranitelní, ale při tempu šíleností, které se z plátna valí, najednou všichni působí zaměnitelně a nemáme možnost vidět žádné limity oblíbených hrdinů. Je to klišé, ale říká se tomu vítězství kvantity nad kvalitou a Strážci Galaxie Vol. 2 tímto faktorem nesmírně trpí.

Nemám moc pochybnosti o tom, že tenhle tým celosvětově zafunguje i v této trademarky přehlcené podobě. I já, unaven atrakcemi a absencí pořádného příběhu, jsem se velkou část stopáže bavil jen tím, že se vracím do světa, který mě tři roky zpátky tak moc bavil. V tom je síla značky, se kterou Marvel umí pracovat v souladu s trendy a požadavky publika. V přístupu studia se ale zároveň ukrývá jedno velké a výše zmíněné ALE. Tyto filmy už opravdu nejde zajímavým způsobem posouvat dál, čehož jsou Strážci Galaxie Vol. 2 dokonalým důkazem. Pokračování ovšem budou vznikat dál. Nevyhnutelně. Přijdou crossovery s Avengers (což by mohlo Strážce vítaným způsobem uzemnit), regulérní trojka (která možná nabídne nějaký ten děj), bojím se spin-offů a podobných věcí (těch postav je moc už i tady). Mluvit o přesycenosti komiksovými filmy je dnes hrozně in, přitom i v rámci Marvelu stále vznikají filmy, které baví a překvapují (Doctor Strange). Je třeba se však na tu současnou komiksovou produkci střízlivě podívat a uvědomit si, že nejlépe hodnocené a potenciálně nejprogresivnější filmy podle komiksů jsou ty, které celý fenomén dekonstruují a poukazují na jeho limity a jistou vyčerpanost. Tak tomu do určité míry bylo u Temného rytíře, Watchmen to mají zakódované už v Moorově předloze. Deadpool komiksy parodoval a utahoval si z nich, Logan se zase od svých kořenů distancoval a hledal inspiraci v jiných vlivech. A ve všech případech šlo o dobré až geniální filmy, na které se většina zbylého komiksového peletonu dívá z velké dálky.

Strážci Galaxie Vol. 2 doplácejí na svou enormní popularitu, což je paradox, kterému budou marvelovské filmy čelit čím dál častěji. Mé číselné hodnocení v tomto případě odráží rostoucí rozčarování ze směru, kterým se tvůrci vydali, rezignujíc při tom na netradičnější řešení, která by si zrovna tato látka zasloužila. V žádném případě tu nelámu hůl nad Marvelem jako takovým, pořád je to plus mínus neselhávající mašina na zábavné a úspěšné filmy, které si udržují řemeslný standard a je fascinující, že žádný z těch patnácti nákladných a žánrově různorodých projektů nelze odsoudit jako vyloženě nepovedený. Když se ale člověk nad způsobem, jakým jsou druzí Strážci Galaxie vystavění a jak vratké základy ten film drží pohromadě, trochu zamyslí, jen těžko může být s výsledkem vyloženě spokojený.

Verdikt

Barevné, hlučné a zdánlivě nezastavitelné vršení atrakcí, které nepříjemně šumí do ztracena a postrádá skutečně nosnou červenou nit, která by tomu stále relativně zábavnému blbnutí dala smysl jak v rámci jednoho celovečeráku, tak celého universa. Nezdá se mi, že bych za tři roky od jedničky zestárnul natolik, abych si nebyl schopen užít drzou komiksovou space operu, spíš mi vadí přebujelost a prázdnota, kterou nedokáže zaplnit sebevíc hlášek ani sebesympatičtější tým postav.

Hodnocení: 5/10