TOP 5 filmů Ridleyho Scotta

Ridley Scott patří spolu se Stevenem Spielbergem, Clintem Eastwoodem a dalšími k nesmrtelným režisérským legendám, které už od 70. let patří k hollywoodské elitě a stále točí nákladné a ambiciózní snímky. Vybrat jen pět těch opravdu nejlepších filmů z pěti dekád tvorby tak není jednoduchý úkol. Režisér s jedním z nejvyvinutějších vizuálních cítění se ovšem v polovině května opět vrátí k látce, která jej proslavila. Vetřelec: Covenant na mě sice z ukázek působí béčkově (což teď nemyslím jako pozitivum), u příležitosti jeho premiéry ale zkusím zavzpomínat na nejzářivější chvilky Ridleyho kariéry.

5) Dobrý ročník – 2006 

Jeden z nejvíc feel-good filmů všech dob. Po zhlédnutí Dobrého ročníku má člověk chuť jen na jedinou věc – okamžitě se sbalit, odjet do Provence a do konce života už jen pít dobré víno a milovat francouzské ženy. Mnohým by mohlo připadat, že kvůli zdánlivě nepříliš ambicióznímu filmu opomíjím zásadnější Scottovy filmy (alibisticky zde zmíním alespoň Černý jestřáb sestřelen a mnou velmi oblíbenou dekonstrukci Starého zákona EXODUS: Bohové a králové), Dobrý ročník je ale film, který stejně jako dobré víno zraje a ve výsledku vydrží v divákově duši mnohem déle než kdejaké zdánlivě hlubší snímky.

4) Gladiátor – 2000 

Že si Russell Crowe s Ridley Scottem rozumí, dokázal ale už o šest let dříve Gladiátor. Resuscitace historických velkofilmů proběhla v mimořádně nadupaném, divácky vděčném, ale přitom chytře vystavěném filmu, ve kterém Scott prodal své ohromné vizuální cítění, Crowe uplatnil naplno charisma a Gladiátor tak vyšlapal cestu historickým eposům následujících let, jakými byly například Trója nebo Alexander Veliký. Že se žádný z nich nedokázal vyrovnat jeho kasovnímu úspěchu a pravděpodobně ani kvalitám, to už je jiný příběh. Gladiátor byl jedním z nejvlivnějších filmů začátku tisíciletí a jako mimořádně kvalitní podívaná funguje dodnes.

3) Blade Runner – 1982 

Slavná filosofická science fiction podle předlohy Philipa K. Dicka se letos, stejně jako Vetřelec, dočká pokračování. Vzhledem k této příležitosti rozhodně plánuji podívat se na Blade Runner znovu, protože jsem s ním měl zatím čest jen jednou. Jelikož jsem se ale ke druhému zhlédnutí zatím nedostal, zůstává u mě tato klasika na bronzové pozici. Což ale, vzhledem ke Scottově nabité filmografii, rozhodně není žádná ostuda. Rick Deckard, lovec androidů, se zamilovává, pochybuje a filozofuje nad lidským údělem v pochmurných, vizuálně dechberoucích kulisách deštivého Los Angeles roku 2019 a zvládl se při tom zapsat do srdcí několika generací filmových fanoušků. Nemůžu se dočkat, až uvidím, jak se látky chopí Denis Villeneuve, ale snad ještě víc se těším, až tuhle klasiku uvidím podruhé. Cítím totiž, že ji ocením ještě mnohem víc.

2) Thelma a Louise – 1991 

V žádné jiné road movie od dob Bezstarostné jízdy se nepodařilo tak elegantně skloubit poetické s tragickým, uvolněné s tíživým, komediální s dojemným jako v tomto úprku dvou žen před policií a zároveň maskulinním útlakem, který je dohnal až do slepé uličky, ze které již není cesty zpět. Tahounem filmu je přes zdvojený název jednoznačně emancipovaná Louise Susan Sarandon, kterou zdatně podporuje nejen vyjukaná Geena Davis, ale především peleton charismatických herců ve vedlejších rolích (Michael Madsen, Harvey Keitel a další). Dovolím si tvrdit (a výše zmíněný Blade Runner snad promine), že Scott nikdy nenabídl silnější finále než v tomto filmu. Ten navíc nestojí tolik na promyšlených vizuálních strukturách jako jiné režisérovy snímky, takže dokáže mnohem elegantněji a nenápadněji stárnout. Přehnaně feministické teze filmu mě nijak neiritují, tohle je kus poctivé filmařiny, na kterou je radost pohledět.

1) Vetřelec – 1979 

Ve vesmíru možná váš křik nikdo neuslyší, doma v obýváku je to ale horší. Nedej bože pak v přítmí kinosálu. Že jsem Vetřelce poprvé neviděl nepřipraven v kině v době uvedení, mě nikdy nepřestane mrzet, protože reakce na něj by se tím automaticky několikanásobně zintenzivnila. Ten film je ale natolik chytře vystavěný, že každé z těch pěti zhlédnutí, které jsem v životě podstoupil, bylo něčím jiné a ozvláštňující. Vtahující atmosféra, která staví na zneklidňujících průjezdech interiéry kosmické lodi Nostromo, nenápadná geneze jedné z nejsilnějších ženských hrdinek ve filmové historii, struktura vyvražďovačky s mnoha překvapeními, kterou se stále snaží napodobit následovníci (naposledy Život), ale především ikonické ústřední monstrum, o jehož zrodu a představení jeho schopností vlastně celý film je. A pro mě osobně se stále jedná o vrchol vetřelčí ságy, byť Cameronovo převrácení konceptu je imponující a Fincherova vězeňská deprese zbytečně podceňovaná. Uvidíme, co Scott předvede v blížícím se Covenantovi. Zatím mě kdovíjak nepřesvědčil, ale ono zmiňované přítmí kinosálu stále může překvapit…

Který film od Ridleyho Scotta máte nejraději Vy?