Způsob, jakým studio Paramount spolu s Michaelem Bayem pracuje se sérií Transformers mi zhruba od poloviny druhého dílu není po chuti, ale je do velké míry fascinující. Jde totiž o ukázkový příklad neukázněného a nepromyšleného budování velkolepého fiktivního světa a krátkozrakou snahu vytvořit propracovanou mytologii jen na základě prozatímních úspěchů jednotlivých filmů.
Na základě úspěšného (a dodnes báječně fungujícího) rodinného sci-fi blockbusteru tak přichází do kin už pátý díl této frančízy, která při zpětném pohledu působí až neuvěřitelným způsobem nesourodě. Na jednu stranu tu máme trilogii, kterou pojí přítomnost Sama Witwickyho (Shia LaBeouf), jehož osudy se prolínají s věčnou válkou mezi hodnými Autoboty a zlými Deceptikony. A jelikož značka stojí a padá právě s konceptem aut/stíhaček/rádií, které se mění na obrovské roboty, nebyl problém po završení jedné trilogie plynule navázat na její vratké základy s úplně novými hrdiny. Čtvrtý díl s podtitulem Zánik nám tak představil nového hrdinu Cadea Yaegera (Mark Wahlberg) a můžeme tak jet nanovo. S novými i starými roboty, s občas se mihnoucími postavami z předchozích filmů a nespočtem atrakcí, které se pokoušejí zakrýt celkovou marnost a bezkoncepčnost smysl postrádajícího vyprávění.
Lze mluvit o ději při absenci smysluplného vyprávění?
Jen lineárně popsat, co všechno se v nových Transformers děje, by zabralo několik normostran a stejně by si pravděpodobně žádný čtenář nedokázal udělat ani přibližnou představu o tom, co ten film reálně obsahuje. Ono není vůbec snadné rekonstruovat jeho fabuli, i když jste jej viděli. Celé to začíná historickou řežbou evidentně čerpající z Gladiátora. Král Artuš a jeho rytíři kulatého stolu dostávají na prdel od Sasů a čekají na čaroděje Merlina, který je má svými kouzly zachránit. A zde přichází geniální (?) scénáristická klička – Merlin nebyl čaroděj, jen našel spadlou mimozemskou loď a na ní pár Transformerů. Ti mu (přestože je to evidentně alkoholem nasáklá troska) svěří tu nejmocnější zbraň v celém vesmíru, hůl, která ovládá obrovského draka, do kterého se Transformeři umějí složit. A právě o tu hůl během celého filmu jde. Asi. Možná.
Čekal jsem (a docela doufal), že velký prostor dostane potenciálně velmi atraktivní linie s cestou Optima Primea vesmírem na jeho planetu Cybertron. Ta je zde vyřešena během pěti minut, z Optima se stává Nemesis Prime a jede zničit Zemi. A pak, opět, asi na hodinu úplně zmizí z děje. Diváci tak sledují neustálé přemisťování postav z bodu A do bodu B, kde potkávají postavu, která je nasměruje do bodu C a tak dále a tak dále, což je samozřejmě princip, na kterém podobné filmy vždycky fungovaly a fungovat budou. Jenže zatímco třeba noví Piráti z Karibiku jsou takto vystavěni smysluplně a funkčně, Transformers kašlou na kauzalitu, informace se k postavám dostávají buď naprosto nahodile, nebo jako diváci dokonce vůbec nechápeme, proč postavy zrovna jdou tam, kam jdou a jak ví, co tam mají hledat. Z celého filmu má člověk dojem, že se musel razantně přestříhávat, protože jsou v něm rozházené úplně nesmyslné linie, stejně tak často chybí úplně elementární střípky informací, třeba jak se nějaká postava dostala tam, kde zrovna je, jak přišla k nějaké konkrétní proprietě atp. Mám ale pocit, že to není vystříhaným materiálem. To se prostě Michael Bay jen neobtěžuje s takovými podružnostmi jako smysluplná výstavba příběhu.
Kdo pozná víc vykradených motivů a svých oblíbených filmů?
Už u druhého dílu jsem se často přistihl, jak přemýšlím, co mi která část filmu připomíná, kde už jsem to viděl. Pětka v tomto směru zachází ještě dál, což souvisí samozřejmě se snahou naroubovat Transformery na celé lidské dějiny. Už jsem zmínil Gladiátora ze začátku, král Artuš nepotřebuje komentář, máme tu představovačku Deceptikonů ve stylu Sebevražedného oddílu, mimozemské artefakty rozmístěné na různých koutech planety jako v Příchozích, scénu z druhé světové ve stylu nových Zemeckisových Spojenců, umisťování Transformerů do uzavřeného ghetta připomene District 9. Nemluvě o tom, že Bay už v několikátém filmu za sebou okatě vykrádá sám sebe, leckdy i v celých sekvencích. Tohle matlání motivů jednoho přes druhý může mnoho diváků až urážet, mnoho diváků se tím může bavit, je každopádně třeba Bayovi uznat, že přeplácanost jeho filmu je do velké míry aktivizující a nebýt toho, že na diváka během dvou a půl hodiny vysype tolik věcí, až mu z toho třeští hlava, pravděpodobně to mohlo být primárně zábavné. Tím se dostávám k tomu největšímu problému, který s posledními dvěma (možná třemi) díly Transformers mám – délka.
Upřímně – ty filmy zkrátka nedávají smysl. Kašlou na ty nejelementárnější pravidla filmového vyprávění, bezostyšně vykrádají všechno, co je napadne, a primárně jim jde o to nějakým způsobem se dopracovat k jednotlivým atrakcím a především závěrečné monstrózní destrukci. A pětka trpí stejným průšvihem, který pohřbil už čtvrtý díl – první dvě hodiny filmu jsou natolik ubíjející pekelnou a zoufale neúspěšnou snahou něco vyprávět, že si pak divák ani neužije to akční inferno, na které se celou tu dobu těšil. A to je třeba říci, že kvalita a přehlednost akce, její audiovizuální podání a velkorysost tentokrát za předchozím dílem o řád zaostává. Půlhodinové řádění s dinoboty v Zániku ten film sice od krachu nezachránilo, ale jako samostatné dílko bych si to finále klidně pustil. Tentokrát se závěrečná akce odvíjí od slibně rozjetého duelu mezi Bumblebeem a Optimem, který je ovšem zbrkle ukončený a pak už Bay nedokáže přinášet to, v čem byl vždycky nejsilnější – vypulírované detaily a individuální konflikty uprostřed megalomanské akce. V Posledním rytíři tohle všechno zaniká v nezvládnutém měřítku a kvůli nezvládnutým tahům s jednotlivými postavami se ztrácí i Bayův proslulý smysl pro přehlednost.
Ve výsledku si tak člověk říká, že i kdyby přistoupil na fakt, že jde o jednu velkou a nejzákladnějšími neduhy prošpikovanou kinematografii nesmírně hloupých atrakcí, pořád je tu problém přepálené stopáže, nechuť se na podobný bordel dívat znovu a vědomí, že to pravděpodobně do roka až dvou přijde do kin znovu ve stejné podobě. Právě tahle neochota se sérií konstruktivně pracovat a stále postupující větší a větší rezignace na natočení alespoň trochu smysluplného filmu mi přijde nejsmutnější. Protože jakkoliv je první díl Transformers stále především tupou, patosem protknutou, infantilní a do značné míry sexistickou podívanou, dodnes funguje především proto, že jde o dobře dovyprávěnou hollywoodskou zábavu ve spielbergovském stylu, která staví na sympatické hlavní postavě v soukolí událostí, které ji přesahují. Dvojka ve stejném stylu už je zbytečně přepálená, s trojkou pak přišel definitivní úpadek, který se letos završil Posledním rytířem. Jsem vlastně rád, že jsem ten film viděl, i když mi u něj málem praskla hlava. Něco podobného se totiž opravdu v kinech nevidí každý den a baví mě jen si představovat, jaké kreativní dramaturgické porady předcházely některým scénám, jak probíhala práce na „scénáři“ a kdo vlastně tuhle definitivní podobu filmu odklepl jako vyhovující. A vlastně se zvráceným způsobem těším, co přijde v téhle sérii dál. Všechny filmy vždycky končí stejně, čím dál víc popírají samy sebe a odmítají se poučit z chyb svých předchůdců. Nevím, do jaké míry je to masochismus, ale pokud příští rok opravdu přijde do kin spin-off Bumblebeeho, zase u toho budu. A možná o vývoji této série sepíšu nějakou obsáhlejší analýzu. Jak jsem totiž říkat – je to více než cokoliv jiného především fascinující.
Verdikt
Pátým Transformers asi nejde přiřknout nějaké smysluplné číselné hodnocení. Samy totiž jakýkoliv smysl postrádají. Je nicméně těžké se nad nimi z recese bavit, protože jsou tak dlouzí, je těžké se jim smát, protože mám stále moc rád jedničku, je těžké nad nimi plakat, protože z lidí stále dokážou tahat peníze (i když už zdaleka ne tak úspěšně jako kdysi). Ten film mi po žádné stránce snad ani nemůže být sympatický, proto ve výsledku dávám tolik, kolik dávám, ovšem zároveň doporučuji jej vidět, protože jde o film, který nemá obdoby.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za Váš názor.