Analýza: Co dělal Spider-Man, než našel cestu zpět domů k Marvelu?

Tři různé verze Pavoučího muže během patnácti let? To se i ve světle dnešního sequely, rebooty a remaky prosyceného Hollywoodu může zdát hodně. Do kin právě přichází další samostatné Spider-Manovo dobrodružství. Tom Holland se v roli představil už v marvelovské Občanské válce, jak nové pojetí postavy koresponduje se dvěma předešlými a čím se proti nim naopak vymezuje?


Sam Raimi, Marc Webb, Jon Watts. Tři různé režijní přístupy. Tobey Maguire, Andrew Garfield, Tom Holland. Tři různá herecká pojetí jak Spider-Mana, tak především Petera Parkera. Vždy je totiž třeba si uvědomit, že jakkoliv je tahákem a značkou především hrdina v červenomodrém kostýmu, základní hereckou výzvou je vždy ztvárnění lidského hrdiny. Poněvadž právě Parker je postavou, která je určena pro diváckou identifikaci. Navzdory mnoha nářkům o zbytečnosti vyprávění jednoho příběhu stále dokola přišel každý tvůrce, který měl se Spider-Manem co dočinění, s trochu jiným přístupem k hlavní postavě i ke způsobu, jakým je její základní příběh vyprávěn. Jelikož Wattsova a Hollandova spider-manovská anabáze je teprve v zárodku, budu soustředit srovnání primárně na Raimiho a Webbovy filmy.

Filmové počátky komiksové ikony

Za jednu z prvních seriózních a úspěšných (kriticky i divácky) komiksovou adaptaci je obecně považován Batman Tima Burtona ze sklonku 80. let. (Superman z roku 1978 byl vyloženě ojedinělou záležitostí). Devadesátky nicméně ještě nebyly dekádou, která by byla na velký nástup komiksových filmů připravena. Dočkali jsme se sice tří dalších Batmanů, ten poslední (nechvalně proslulý Schumacherův Batman a Robin) nicméně zanechal hořkou pachuť v ústech každého fanouška a zrelativizoval celý potenciál filmů podle kreslených sešitů. Dílčí kvalitativní úspěchy (Vrána, první Blade) nedokázaly zaznamenat skutečný průlom, snahy oživit slavné marvelovské značky (Captain America, The Fantastic Four) skončily naprostou katastrofou, filmy jako Spawn a Soudce Dredd měly ambice, ale skončily blíže braku než seriózním filmům. Za trefu po všech stránkách můžeme považovat leda Muže v černém, jejich komiksová předloha má ale daleko k věhlasu nejslavnějších komiksových sešitů.

Byl to až začátek 21. století, který umožnil komiksovým filmům boom v pravém slova smyslu. A vedle vážně pojatých Singerových X-menů za ním stojí právě Spider-Man, který na to šel úplně opačně než jeho mutantí marvelovští kolegové. Místo řešení závažných společenských otázek a snahy vztáhnout superhrdiny k reálnému světu si podržel jistou bezelstnou naivitu, která je komiksům vlastní. Sam Raimi, do té doby proslulý především hororovo-komediální sérií Evil Dead a hvězdně obsazenou mysteriózní detektivkou Téměř dokonalý zločin, dokázal natočit všem diváckým skupinám bez problémů přístupný letní blockbuster, i když do té doby neměl zkušenosti s opravdu velkými filmy. Fungoval v něm humor, proti typu obsazený a jinak naprosto nehrdinský Tobey Maguire, kouzelně naivní řešení velkých životních otázek i šlapající akční scény, které se přizpůsobovaly hrdinovým schopnostem a inovativně je využívaly ve střihu i choreografii.

Úspěch filmu byl ohromující. S otvírákem téměř 115 milionů zbořil Spider-Man rekord úvodního víkendu v amerických kinech a celosvětově si došel pro více než 820 milionů dolarů. Cesta byla otevřena jak dalším komiksovým adaptacím, tak pro pokračování osudů Petera Parkera alias Spider-Mana. To přišlo dva roky po prvním díle a Raimi dokázal něco zdánlivě nemožného – nejenže téměř zopakoval finanční úspěch jedničky (784 milionů celosvětově), ale kvalitativně ji vyšponoval ještě o kousek výš. Dvojka Spider-Mana je dodnes mnohými považována za jeden z vrcholů komiksových filmů (pro mě je nicméně dávno překonána), film opět přinesl vyváženou kombinaci naivní osudovosti, humoru a trikových atrakcí, které doplnil o skvělého antagonistu a mnohem propracovanější práci s ústředními hrdiny (Harry Osbourne!). Filmový Spider-Man se stal definitivně pojmem uznávaným jak diváky, tak kritiky a všichni se těšili na to, jak Raimi zužitkuje dobře vystavěný půdorys příběhu v epickém završení trilogie.

Kdo by pak čekal, že právě Spider-Man 3 bude prvním momentem, ve kterém se cesta Pavoučího muže na stříbrném plátně zadrhne? Třetí díl se ve své době „pyšnil“ titulem nejdražšího filmového projektu všech dob, lákaly na něj skvěle vypadající trailery, všichni se těšili na temného Spider-Mana v černém kostýmu, přerod Harryho Osbournea v Green Goblina Vol. 2 či písečného záporáka Sandmana. Přehnané ambice, Raimiho snaha překonat sám sebe a volná ruka, kterou mu poskytlo studio Sony s důvěrou, že do sebe v závěru trilogie vše zapadne, ale vedly k jednomu velkému komiksovému failu, který je dodnes jen velmi obtížně pochopitelný. Tři záporáci, dvě osudové ženy, množství akčních scén, tematická neujasněnost, to vše na ploše necelých 140 minut, přičemž vyprávění je tu na tři hodiny. Pak už nepomůžou ani do velké míry revoluční vizuální efekty a osudová závěrečná bitva jako vystřižená z komiksových sešitů, protože ten film jako celek zkrátka nefunguje. Místo epického završení trilogie tak přišel jen uspěchaný nedodělek, který rozhodně není důstojným kolegou svých dvou starších bratříčků.

Tržbám to ale nijak moc neublížilo. Třetí Spidey napodobil jedničku a stanovil znovu tehdejší rekord prvního víkendu v amerických kinech, když na pokladnách vydělal 151 milionů jen za tři dny promítání. Poklesy ovšem byly enormní, takže domácí tržby trojky se nakonec zastavily na nejnižším čísle z celé trilogie. 336 milionů je ale pořád krásné číslo, navíc svět dotlačil tržby až skoro k číslu 891, což je naopak zatím vůbec nejlepší pavoučí výsledek. Raimi si každopádně svou spider-manovskou kapitolu odbyl. Po komerční stránce nelze pochybovat o obřím úspěchu, z hlediska vlivu na komiksové adaptace je jeho trilogie nenahraditelná a dodnes má spoustu fanoušků. Přestože jsou však první dva filmy dodnes v pohodě kovatelné a hezky odvyprávěné superhrdinské příběhy, celkově se čas na trilogii poměrně výrazně podepsal. Její naivita a triková stránka stárne mnohem, ale mnohem rychleji, než třeba první dva díly Singerových X-menů, které se stále řadí k nejužší špičce komiksových filmů. Mnoho lidí by mi jistě oponovalo, ovšem Raimiho Spider-Many už bych na čelo peletonu rozhodně nezařadil. Dodnes mají své kouzlo, ale to funguje hlavně na bázi nostalgie, ne skutečných nadčasových kvalit.

Pět let pauza a restart

Možná proto, že jsem nikdy neměl k původním Spider-Manům tak devótní vztah, jako jiní (aneb jsou fajn, ale už asi nemám potřebu se na ně dívat), mi myšlenka kompletního restartu po pěti letech od třetího dílu nepřišla vůbec od věci. Jasně, jedna věc je dívat se na Amazing Spider-Mana jako na ždímačku peněz, která se po deseti letech snaží divákům v novém obalu prodat ten samý příběh. Vyčítat ovšem něco takového hollywoodské kinematografii, která na variování totožných žánrových vzorců a šablon stojí prakticky od svých počátků, mi přijde malinko úsměvné. Ano, Amazing Spider-Man je remake prvního Spider-Mana, jen s jiným záporákem. Zároveň jde ale o moderní trendy sledující komiksovou podívanou, která dle mého názoru šlape ze spider-manovských filmů suverénně nejlépe, zajímavěji pracuje s jistou naivní pulpovostí, která je Spideymu vlastní, a ústřední hrdina je mnohem blíže svému komiksovému předobrazu než v Raimiho verzi. Režisér Marc Webb, autor romantiky 500 dní se Summer, navíc vytěžil na maximum svou nejsilnější stránku a romantická linie mezi Parkerem a Gwen Stacy je suverénně nejsilnější stránkou filmu. V době natáčení téměř třicetiletý Andrew Garfield díky svému klukovskému vzezření a drzému vystupování překvapivě suverénně uhrál středoškoláka a chemie mezi ním a sladkou Emmou Stone funguje na sto procent.

Přes všechny dle mého nesporné klady se film nejspíš právě kvůli neustálému srovnávání s Raimiho filmy (které podle mě ve většině ohledů překonává) dočkal spíše průměrného kritického ohlasu. Problém byl také v konkurenci. Rok 2012 totiž naprosto ovládly dvě mohutnější a očekávanější komiksovky, marvelovští Avengers a završení Nolanovy batmanovské trilogie Temný rytíř povstal. Nemyslím si, že by za těmito dvěma filmy Webbův Spider-Man až tak výrazně kvalitativně zaostával (je střízlivější a nemá tolik atrakcí, ale možná právě proto je divácky přívětivější), nedokázal však kolem sebe utvořit ani zdaleka takový hype. Výsledkem tak byly tržby nižší než u kteréhokoliv Raimiho filmu, síla značky byla ale pořád znát. Amerika přinesla do kasy přes čtvrt miliardy, celosvětově pak film utržil 758 milionů, což jsou i přes vysoký rozpočet pádné argumenty pro pokračování, které stejně muselo nevyhnutelně přijít. A Sony mělo s frančízou velké plány. Možná až příliš…

Amazing Spider-Man 2 přišel už dva roky po svém předchůdci, přičemž studio už mělo vypracovaný plán nejen na dvě další pokračování, ale i na záhoráckou odnož nazvanou Sinister Six. Ambice vytvořit Spider-Manovi jeho vlastní filmový vesmír ale narazila hned zkraje. Pokračování Amazing Spider-Mana byla totiž (minimálně do příchodu Batman vs Superman) asi ta nejpřebujelejší komiksová podívaná vůbec. Člověk by si řekl, že po kvalitativním nezdaru Raimiho třetího Spider-Mana se studio poučí, ovšem v Sony viděli jen ohromující úspěch Marvelu, který je potřeba urychleně napodobit. Tak vznikl film se tři čtvrtě hodinovou expozicí, třemi záporáky, ambiciózním konceptem, který měl jednak objasňovat záhady Peterovy minulosti, představit na ploše několika scén Harryho Osbournea a rovnou z něj udělat Green Goblina, řešit dilemata z předchozího filmu a ještě vytvářet nová a také být regulérním rozjezdem pro Sinister Six. To vše (opět) ve 140 minutách!

Na to, aby z toho všeho vylezl funkční film, je toho v Amazing Spider-Man 2 zkrátka moc a dodnes mě to mrzí, protože v zárodku tam prostě vidím skvělý film, který jen měl být o poznání skromnější. Při tom všem má fantastické akční scény, je trikově nadupaný a moc dobře se na něj dívá. Paradoxně však selhává tam, kde byl nejsilnější jeho předchůdce, tedy v osobních liniích. Vztah Gwen a Petera je najednou především k smíchu, kamarádství Petera a Harryho nemá vůbec čas být smysluplně vystavěno, primární záporák Electro je generický a zaměnitelný s ostatními spider-manovskými antagonisty a celá záhada okolo Peterova otce takhle z rychlíku vlastně nedává moc smysl.

Důsledky přehnaných a nekočírovaných ambicí na sebe nenechaly dlouho čekat. Oficiální rozpočet studio nezveřejnilo, kolují ale nepěkné zvěsti, že včetně marketingové kampaně film stál přes 400 milionů dolarů. U Sony čekali, že tržby se oproti „jedničce“ skokově navýší a že má film klidně potenciál i na miliardu, to se ovšem hrubě přepočítali. Film byl ve výsledku rád, že v Americe přelezl hranici 200 milionů (Raimi s prvním Spider-Manem vydělal o 12 let dříve dvakrát tolik!), celosvětové tržby 709 milionů pak s jistotou ani zdaleka nepokryly enormní náklady. S podobným výsledkem bylo víceméně jasné, že velkolepé plány studia vezmou za své. A přestože je Amazing Spider-Man 2 ve výsledku nezvládnutý projekt, docela mě to mrzí, protože základní koncept potenciální série mi přišel zajímavý a výsledné filmy vůbec ne špatné.

Konečně návrat domů

Sony se ale své nejlukrativnější značky samozřejmě nechtělo vzdát. Evidentně si s ní však tamní hlavouni vůbec nevěděli rady, takže šli na poradu na nejlogičtější místo – k úspěšnému Marvelu, kde se Spider-Man zrodil. Vyšel z toho kompromis. Marvel si může Spider-Mana půjčovat do svých týmovek výměnou za kreativní pomoc s hrdinovými samostatnými filmy a občasnou výpůjčku slavných marvelovských hrdinů. Dohoda byla otestována a shledána funkční ve filmu Captain America: Občanská válka, kde si Spidey s tváří Toma Hollanda užil svých pět minut slávy a především zamezil nutnosti dalšího originu.


I tak jde o třetího Pavoučího muže během patnácti let, což už i mně připadá docela hodně. Nyní se ale dozvíme, jestli šlo o správný krok, do kin přichází film Spider-Man: Homecoming. Měl by se vydat úplně jinou cestou, zmenšit měřítko, soustředit se především na vývoj a peripetie Petera Parkera a jeho hledání superhrdinské cesty, zároveň jsou slyšet zvěsti, že režisér Jon Watts hledal inspiraci v osmdesátkových komediích Johna Hughese. To vše zní docela lákavě, trailery se ovšem krom účasti Tonyho Starka a nadějného záporáka v podání Michaela Keatona vlastně nevytasily s žádným vyloženým lákadlem. Nicméně nechme se překvapit. O úspěchu tohoto Spider-Mana nemám moc pochyby, tak snad bude zasloužený a na jeho dobrodružství se člověk bude moci vyloženě těšit.