Poločas: Český film roku 2017? Zatím bída s nouzí…

Zatímco první polovina loňského roku dávala naději, že česká kinematografie se probouzí a do kin přišlo hned několik filmů, které se nebály vydávat po v našich končinách zatím nevyšlapaných cestách, letošní pololetí moc světlých chvil pro domácí produkci nenabídlo. Ani z hlediska kvalitativního, ani po stránce diváckého úspěchu.

Filmoví fajnšmekři mohli loni v krátkém sledu jásat hned několikrát, že český film díky mladým a dravým tvůrcům chytá nový dech. Příznivých kritických ohlasů, případně alespoň uznání za snahu točit jinak a žánrověji, než je u nás zvykem, se dočkal Rodinný film, Polednice nebo Já, Olga Hepnarová, Petr Václav překvapil filmem Nikdy nejsme sami a Michal Kollár v rámci společnosti Viktora Tauše Fog’n’Desire potěšil stylově výraznou krimi Rudý kapitán. Z hlediska diváckého úspěchu pak mohl slavit comeback Jiřího Bartošky Teorie tygra, který přilákal do kin více než 300 tisíc diváků.

Na co Češi slyší?

Pokud bychom se soustředili právě na návštěvnost českých filmů, nejlépe si z „letošních“ filmů vede Českými lvy ověnčený Masaryk Julia Ševčíka, kterého bychom ovšem kvůli specifické distribuční strategii měli řadit mezi filmy loňského roku. Celkem do kin příběh Jana Masaryka přilákal přes 290 tisíc diváků, otázkou je, nakolik v tomto případě zafungovala právě kontroverze okolo udílení nejprestižnějších českých filmových cen. Způsob, jakým Masaryk České lvy ovládl, byl už vzhledem ke způsobu jeho nasazení do kin a kvalitativně silné konkurenci (fandil jsem Rodinnému filmu a počítal jsem, že vyhraje Olga Hepnarová) do velké míry skutečně fascinující, filmově zatím nepříliš probádané historické téma ale celkové návštěvnosti také jistě pomohlo.

Přes čtvrt milionu diváků do kin přilákaly ještě dvě opravdu letošní české premiéry. Česko-slovensko-polská koprodukce Všechno nebo nic v režii Marty Ferencové sice podle kritických ohlasů kvalitativně pokulhává, podobně jako režisérčina loňská Řachanda si nicméně své diváky našla. O tom svědčí přes 270 tisíc diváků, kteří na film do kina přišli. Podobnou návštěvností, která pravděpodobně v příštích týdnech ještě o něco vzroste, se může pochlubit i rodinná komedie Jiřího Chlumského Špunti na vodě. Přesné zacílení filmu, který v kampani budil dojem, že se snaží navázat na tradici úspěšných rodinných komedií Marie Poledňákové, v kombinaci s obsazením populární sestavy tuzemských hereckých hvězd (Langmajer, Liška, Čermák…) vyneslo Chlumského filmu postavení divácky nejúspěšnějšího českého filmu první poloviny roku 2017.

Pokud ale jen na dva (s pochybným Masarykem tři) české filmy první půlky roku přišlo více než 100 tisíc lidí, není to úplně příznivé skóre. Bohdan Sláma nikdy nebyl režisér, jehož filmy by se pyšnily obrovskou návštěvností, takže 57 tisíc diváků pro jeho spíše klubovou Bábu z ledu se ještě dá považovat za slušný výsledek.

Návštěvnost komediálních pokusů Miloslava Šmídmajera Miluji tě modře (20 000 diváků) či navrátivšího se Dušana Rapoše Muzzikanti (15 000) je však nad jakoukoliv pochybnost bídná, úplně pak vyhořela fraška kdysi tak úspěšného Karla Janáka Cuky Luky Film (pouhé 4 tisíce odvážlivců). Co je však nejpřekvapivější zjištění z hlediska návštěvnosti – diváci tak úplně neslyší na populární tandem Hřebejk-Jarchovský, a to ani když je jejich nový projekt tak mohutně propagován a napojen na jejich dosud nejpopulárnější film.

První díl plánované trilogie Zahradnictví s podtitulem Rodinný přítel měl být bezesporu největší českou filmovou událostí první poloviny roku 2017. Díky podchycené marketingové kampani jsem opravdu najisto počítal s tím, že lidi se budou do kina hrnout v davech. Výsledek? Ani Zahradnictví nepokořilo metu 100 tisíc diváků, elementární laťku pro úspěch v kinech. Momentálně přepočítává kolem 92 tisíc a nechtěl bych být v kůži producenta Viktora Tauše, který teď musí řešit, co s dalšími dvěma natočenými filmy.

Kvalita též nijak valná

Přiznám se, že z letošní české produkce jsem měl tu čest zhlédnout pouze tři hrané filmy a jeden dokument a vycházím tak primárně z kritických ohlasů jednotlivých filmů, zatím se každopádně v našich luzích a hájích letos nic zásadního pravděpodobně neurodilo. Špunti na vodě a Všechno nebo nic vytěžili sucho v tuzemské nabídce a populárního hereckého obsazení k nalákání slušného množství diváků. Nejen od kritiků, ale i od diváků to pak schytávají i zmíněné filmy pánů Šmídmajera, Janáka a klasického průšviháře Rapoše.

No a ani z toho, co jsem měl tu čest vidět, jsem ve výsledku nebyl nijak odvázaný. Nejlépe z toho nakonec vychází Slámova Bába z ledu. Ta sice velmi přímočaře a předvídatelně vytěžuje klasickou Slámovu sociální tematiku, tentokrát tak alespoň činí v zajímavém prostředí a s jistými herci. Škoda jen, že všechny postavy do jedné jsou přepálené karikatury, které už s reálnými lidmi definitivně nemají nic moc společného.

Ševčíkův Masaryk trestuhodně doplácí na přehnanou snahu být „světový“. Režisérova snaha vyprávět film v maximálně hollywoodském stylu vede k nadužívání jistých vypravěčských technik, které začne být únavné v nejlepším případě v půlce filmu, mě otravovalo ještě podstatně dřív. Navíc film neví, jestli chce být sondou do duše hlavního hrdiny (linka s psychiatrické léčebny), nebo obrazem historických událostí a obě linie se bohužel nikdy nedokážou funkčně spojit.

Vůbec nejproblematičtější je pak už propírané Hřebejkovo Zahradnictví. Populární režisér a jeho scenáristické dvojče Petr Jarchovský se rozhodli vytvořit ambiciózní projekt, jehož jednotlivé díly by měly zasahovat do několika žánrů a dekád. Z prvního dílu, Rodinného přítele, však vylezl dramaturgicky rozbitý pokus o melodrama, který je sice relativně suverénně natočený, jeho struktura, ze které za celých 130(!!!) minut nevyplyne jediný konflikt, však absolutně nefunguje. Ne že by ve filmu nebyly zajímavé motivy, jen jsou v něm nesourodě naházené, nerozpracované a nesoudržné, takže ve výsledku netvoří žádný celek a divák odchází s pocitem, že film, který právě viděl, byl naprosto o ničem. A to nic ještě zabralo přes dvě hodiny času.

Daří se (klasicky) dokumentům, občas i koprodukcím

Jestli některá odnož českého filmu v posledních letech prosperuje, je to dokumentární film. A množství dokumentů, které zatím šlo letos do kin, tomu odpovídá. Počítejte se mnou – Krkonoše, Strnadovi, Koudelka fotografuje svatou zemi, Richard Müller: Nepoznaný, Slepý Gulliver, Díra v hlavě, Nechte zpívat Mišíka… Sedm dokumentárních filmů během šesti měsíců, slušný počin. O portrétu Richarda Müllera můžu díky osobní zkušenosti tvrdit, že se velmi povedl, stálice Třeštíková určitě také stojí za podívání a dokument o Vladimíru Mišíkovi prý také stojí za vidění. Problém s dokumenty, jakkoliv kvalitními, spočívá v tom, že málokteré se vůbec dostanou, natož ještě uspějí v širší distribuci. Ostatně, Třeštíkové Strnadovi, ze zmíněných nejúspěšnější, si v kinech našlo 3 tisíce diváků.

Na několika zajímavých filmech se naše republika podílela i jako koproducent. Dvě slovensko-české premiéry sice neoslovily široké publikum, ale minimálně ze strany kritiků se jim dostalo uznání. Iveta Grófová, která před pěti lety debutovala slušným filmem Až do města Aš, zaujala rodinným dramatem Pátá loď, svůj celovečerní debut Špína natočila mladá česká herečka Tereza Nvotová. Slavná polská režisérka Agnieszka Holland pak natočila a na Berlinale představila svůj nový film Přes kosti mrtvých, který se kromě koprodukční účasti Česka může chlubit i Miroslavem Krobotem v jedné z rolí.

Nejenže ale žádný z těchto filmů neudělal větší díru do světa (ostatně, kolik českých filmů z posledních dekád ano?), ale ani vzdáleně se k tomu nepřiblížil. Což je smutný, ale těžko vyvratitelný fakt a já moc doufám, že druhá polovina roku to alespoň trochu napraví. Výhled na chystané premiéry dává alespoň špetku optimismu. Už během července přijde do kin další český dokumentární zázrak, Svět podle Daliborka od Víta Klusáka. Film provází jednak kontroverzní pověst, ale zároveň naděje na jeden z nejzajímavějších dokumentů posledních let a osobně se na něj moc těším. V srpnu pak přijdou hned dva ambiciózní projekty, které by měly útočit na titul divácky (a snad i kvalitativně) nejúspěšnějšího českého filmu roku. Historický Křižáček Václava Kadrnky (Osmdesát dopisů) podle básně Jaroslava Vrchlického se prezentuje jako historická road-movie, Karel Roden v hlavní roli zajistí pozornost širšího publika a pokud se film povede, jeho atraktivní žánrové zasazení by mohlo do kin nalákat spoustu lidí. Stejné ambice má Po strništi bos Jana Svěráka, můj (a asi nejsem sám) nejočekávanější domácí film letošního roku. Snad se návaznost na Obecnou školu povede lépe než v případě Zahradnictví/Pelíšků a Svěrák opět dokáže, kdo je oficiálním králem českých režisérů. Hřebejk ještě během podzimu pošle zbývající dva díly Zahradnictví a osobně jsem přes rozpačitý začátek stále zvědav, co se z celého projektu v celku vyklube, Miroslav Krobot naváže na svůj režijní debut Díra u Hanušovic komediálním Kvartetem. A my, diváci, můžeme hlavně doufat, že tyto (a další) české filmy nám ve druhé polovině roku 2017 spraví chuť z té rozpačitější první.