Základem změna perspektivy
Nejprve nutno poznamenat, že režisérka kultovních filmů Smrt panen nebo Ztraceno v překladu si při znovuuchopování látky počínala poměrně sofistikovaně. Příběh zůstal stejný, stále sledujeme, jak zraněného vojáka Unie Johna McBurneyho (Colin Farrell přebírá štafetu po Clintu Eastwoodovi) najde mladá dívka z nedaleké jižanské dívčí školy. Tamní ředitelka slečna Martha (Nicole Kidman), že se o něj navzdory jeho statusu nepřítele postarají, dokud nebude schopen odejít. McBurney během své rekonvalescence stihne okouzlit většinu školního osazenstva, žárlivost a žádostivost jednotlivých dam a dívek spolu s vojákovým silně ambivalentním charakterem však vedou k peripetiím, ze kterých nebude lehké se vymotat se zdravou kůži a psychikou. Zatímco však Siegelova verze příběhu byla vyprávěna skrze Eastwoodovu postavu, Coppola převrací perspektivu a divák tak film vnímá skrze jeho ženské hrdinky. Čímž silně relativizuje samotný titul filmu a ptá se: ‚Kdo je tu vlastně onen Oklamaný?‘
Už na začátku uzavírá postavy do klece jakéhosi dějinného bezčasí dívčí internátní školy, čímž se zbavuje většiny historických souvislostí, které by bylo možné tematizovat. Soustřeďuje se na problematiku vpádu vetřelce do určité uzavřené komunity, na to, jakým způsobem tento vpád ovlivňuje její fungování a jak se pod vlivem těchto okolností otevírají či mění charaktery jednotlivých ženských postav. McBurneyho vždy navštěvujeme jen ve společnosti jedné z nich a jeho postava najednou působí mnohem problematičtěji než v původním filmu. Jeho jednání a rozhodování způsobuje klíčové zvraty ve filmu, charakter postavy však zůstává spíše tajemstvím, které se nám jako divákům nikdy nepodaří rozklíčovat, neboť jej stále vidíme pouze očima ostatních postav.
Tento režisérčin bezesporu zajímavý tah jí umožnil hlouběji rozpracovat psychologickou rovinu ženských postav a zároveň podvratně (a leckdy velmi vtipně) podrývat veskrze patriarchální ideologii, kterou nese původní film. S tím souvisí i eliminování historických válečných souvislostí, které představují pouhý rámec filmu a půdorys, na kterém se odehrává. Relativizace nepřátelských stran a téma určité zbabělosti hrdiny jsou přítomny pouze v implicitní rovině. Zprostředkování ženského pohledu a distribuce informací o jejich rozhodnutích divákovi ovšem zároveň narušuje podstatnou část dramatizace viděných událostí. Jinak řečeno – v novém Oklamaném do velké míry absentuje působivě paranoidní atmosféra a napětí, kterou oplýval ten původní.
Obrazová krása nahrazuje moment překvapení
Vyvstává tak otázka, jakým způsobem si lze film užít. Pro diváky, kteří viděli Siegelův snímek, bude jistě změna perspektivy zajímavá, protože si budou moci zvolit, jaký přístup jim vyhovuje lépe, zároveň jim ale prohození pohledů postav nemusí připadat jako pádný důvod pro točení nové verze. Divákům příběhem doposud nepolíbeným, obávám se, bude Oklamaný připadat divně. Změny nálad, které se ve filmu dějí, jsou založeny na temperamentu mužského hrdiny, jen těžko ale mohou nahradit plnohodnotné napětí, protože je vždy očekáváme s předstihem. Zvraty, které by měly ono napětí vyvolávat, totiž díky ženské perspektivě známe a tak pouze očekáváme, zda opravdu budou naplněny a jestli ano, tak jakým způsobem. Takto vyprávěný film tak může u mnoha diváků vyvolávat do značné míry oprávněnou diváckou frustraci, která může pramenit z nepochopení konceptu nebo z neznalosti pozadí vzniku filmu a historie adaptované látky.
Film bych nicméně nepokládal za zbytečný, jak tvrdí mnohé ohlasy, už kvůli filmařské grácii, se kterou je natočený. Poetická kamera a chytře nasvícená mizanscéna od začátku dokáží nastavit onu atmosféru zvláštního bezčasí, ve které se příběh odehrává, dodávají mu patinu jakéhosi lehce zvráceného romantismu, který je vytvořen kontrastem mezi bezproblémovým, čistým stylem a podvratným vyzněním, který Oklamaný, rok 2017 ve výsledku má. Nejednoznačnost, se kterou přistupuje ke svým postavám, ještě více ztěžuje divákovi možnost identifikace s kteroukoliv postavou, na konci nepodává žádnou katarzi a zůstává po něm určitá interpretační pachuť, která je zároveň příjemně dráždivá i nepříjemně frustrující. V letní filmové nabídce přesycené trikově bohatými, ovšem myšlenkově lehce retardovanými blockbustery, jde o v mnoha směrech problematické, ale ve výsledku příjemné osvěžení.
Verdikt
Oklamaný je film, který divák navštěvuje na vlastní nebezpečí. Hodně u něj záleží nejen na tom, zda je obeznámen s předchozím zpracováním látky, ale především na tom, jakým způsobem je otevřený způsobu, kterým k němu tentokrát přistoupila Sofia Coppola. Je dráždivý, frustrující, na konci vlastně neuspokojující ve většině myslitelných ohledů, ale zároveň vybízí k přemýšlení a z hlavy jen tak nevymizí. Rozhodně stojí za vidění, ale jak říkám, na vlastní nebezpečí.
Příspěvky
0 komentářů:
Okomentovat
Děkujeme za Váš názor.