Recenze: Válka o planetu opic – Závěr opičí trilogie je tady, dostál kvalitám svých předchůdců?

Zrození bylo originem opičího hrdiny Caesara v lidském světě a překvapilo filmový svět jako svěží dobrodružný příběh plný emocí. Úsvit pokročil dál až do postapokalyptické budoucnosti, nebál se dát více prostoru opičím hrdinům a upozadit oslabené a vymírající lidi. Teď je tu Válka, kterou provází nadšené zámořské reakce. Dostává se do kin závěr završující nejlepší trilogii poslední dekády?


Pokud jsem se na některý ze záplavy letošních letních sequelů vyloženě těšil, byla to právě Válka o planetu opic. Už Zrození, na první pohled zbytečný prequel legendární sci-fi, překvapil chytře vystavěným příběhem, opice si mě definitivně získaly Úsvitem, který považuji za jeden z nejlepších a nejodvážnějších blockbusterů poslední pětiletky. Jediné, čeho jsem se obával, byl „syndrom Temný rytíř povstal“. (pro vysvětlení – můj osobní pojem pro vytvoření nesplnitelných očekávání na základě předchozích dílů, při kterých se výsledné zklamání umocňuje přehnanou snahou režiséra/studia je naplnit). Bohužel trochu oprávněně, ale to bych předbíhal. Válka o planetu opic je na každý pád velký, ambiciózní, v mnoha směrech velmi zajímavý a v mnoha zase ne úplně zvládnutý projekt. Především se odvíjí úplně jinými směry, než by si asi kdokoliv dovolil čekat.

Válka bez války 

Především – té války z názvu v podobě, kterou si asi každý představoval (velký střet opic a lidí), se dočkáme jen ve fantasticky natočené úvodní sekvenci. Lidé najdou opičí „základnu“ v lese, zaútočí na ni, dostanou na prdel a divák pak jen sleduje opičí idylku, kochá se fantastickými triky a čeká, kdy přijde další lidský úder. Což se stane dřív, než bychom čekali, a hlavně v mnohem drastičtější a komornější podobě. Po něm pak následuje film dvou žánrů, dvou kvalitativně poměrně rozkolísaných polovin. Na onen úder, který opicím zasadil plukovník, vůdce lidí hraný Woody Harrelsonem, reaguje Caesar spolu se třemi nejvěrnějšími druhy tím, že se jej vydá pronásledovat. Následuje nefalšovaný opičí western ponejvíce připomínající legendární Stopaře Johna Forda. (Původně) Čtyři hrdinové na koních projíždějí opuštěnou krajinou po stopách nepřítele, Michael Giacchino jim k tomu vyhrává svůj další mistrovský soundtrack a pomalé tempo vyprávění je prošpikováno patřičně stylovými (opice vyrážející dveře s brokovnicí v ruce!), intimními (dívka, opičák a rozkvetlý strom) i dynamickými (koňská honička ve sněhu) momenty.

Epické vyvrcholení trilogie tedy rozhodně ve své první polovině není rozehráno tak, jak by člověk čekal. A tvůrci s překvapeními a žánrovými veletoči nekončí ani ve druhé půlce. V té se po podařené westernové variaci dočkáme filmu o útěku z vězení. Tady už si ale Reeves a spol. ukousli příliš velké sousto. Rozhodně mi nevadí rozvážné filmy s pomalým tempem, pokud jsou dobře vystavěné a zajímavým směrem vedené. Válka o planetu opic taková do velké míry je, ovšem ve druhé části, kdy by se mělo někam gradovat, si divák uvědomí, že v tom filmu prostě všechno trvá stráááášně dlouho. A úplně zbytečně. Tuhle kritiku ale nesměřuji na tempo vyprávění, spíš na styl, protože snímek trpí příšerným nadužíváním zpomalených záběrů. Takže musíme desítky sekund prodlévat na Caesarovi plačícím, běžícím, do dáli hledícím, a tak dále, a tak dále. Do toho samozřejmě duní hudba a režisér se snaží, aby vše bylo patřičně osudové a potvrzovalo status epického završení trilogie. Přitom ale sledujeme v podstatě dvě velmi komorní žánrovky, přičemž tento rozpor mezi snahou o epickou osudovost a rozvážně utlumenou podstatou mnohem lépe snese úvodní western. Útěkářské drama je vystavěno na několika konfliktech (Caesar vs. plukovník; Caesar vs. tzv. „pičák“, tedy lidem pomáhající opice; obligátní lidé vs. opice; ale i lidé vs. lidé), z nichž je ovšem skutečně propracovaný pouze první zmíněný, ostatní jsou buď příliš upozaděné na to, aby stihly pořádně zapůsobit, nebo přijde deus ex machina, kterýmžto prostředkem si tady tvůrci pomáhají až příliš často. Přísně vážně pojatý blockbuster?

Úsvit planety opic mě velmi potěšil i svým bez jakýchkoliv kompromisů vážným pojetím bez jakýchkoliv humorných berliček tak typických pro většinu hollywoodských velkofilmů poslední doby. Což je počin o to úctyhodnější, když si člověk uvědomí, jak složité musí být takto vážně pojatý film natočit zároveň při snaze dostat do většiny ústředních rolí opičí hrdiny. Jejich trhané vyjadřování, dlouhé pohledy do kamery, rostoucí romantické vztahy byly ve druhém dílu podané nikoliv jako zdroj humoru, ale s láskyplnou snahou jaksi „porozumět cizí kultuře“. Trojka působí ze začátku velmi podobným dojmem, ovšem exkurz do opičí pospolitosti jsme již dostali minule, takže tady není potřeba zbytečně dlouhé expozice do tohoto aspektu snímku. Zmíněný westernový úvod však opět velmi dobře funguje na čistě vážné rovině. Tentokrát se ovšem na konci této části filmu komické úlitby divákům dočkáme. Postava „Ošklivé opice“ měla potenciál a) rozšířit svět filmu, za b) být spíše dojemnou figurou, která jak Caesara, tak nás diváky blíže seznámí s fungováním poslední lidské bašty. Tyto dvě roviny však zůstanou jen na povrchu a ustupují komickým vložkám, které do filmu postava vnáší, a které jsou tím nepřípadnější, čím více se opakují a čím více se blíží konec filmu a situace se vyhrocuje. Přijde mi trochu škoda, že se tvůrcům nepodařilo opět zachovat kompletně vážnou tvář, která sice mohla mnoha divákům připadat sama o sobě směšná, ale z mého pohledu činila film v dnešní době do značné míry výlučným.

Stejně tak mě mrzí již lehce zmíněná nevyužitá šance ještě blíže představit postapokalyptický svět, v čemž třetí díl opět zaostává za dvojkou. Částečně sice z logických důvodů (přeci jen, jde o finiš Caesarovy trilogie), ve filmu je ale rozeseto tolik zajímavých náznaků, že člověka milujícího sci-fi přeci jen zamrzí, když se s tak výživně vypadajícím světem nepracuje více. Nápisy na stěnách, několik lidských frakcí, různý vývoj opic v různých koutek země… Je toho tu spousta, vše ale ustupuje do pozadí jednak vývoji Caesarova příběhu, jednak návaznosti na původní film, na základě které budou pravděpodobně vznikat další filmy. A která se povedla, což je třeba přiznat. Film zajímavým způsobem odpovídá na mezery, které si diváci stihli v hlavě vytvořit mezi původní Planetou opic a dvěma prequely, tahle zpětná návaznost klíčová pro podobné projekty se povedla i tentokrát na výbornou.

Triková dokonalost je samozřejmostí 

A není jediná. Válka o planetu opic se pyšní mnoha přednostmi, a pokud je z předchozích odstavců cítit zklamání, opět zde zmíním ten můj „syndrom Temný rytíř povstal“. Stejně jako Nolanovo monumentální završení batmanovské série je i Válka o planetu opic kvalitní ukázkou toho nejvyššího hollywoodského řemesla, které má i jiné než jen komerční ambice, ovšem zároveň trpí přebujelými ambicemi a vysokou mírou diváckého očekávání, které je na film kladeno. Náklonnost k předchozím filmům vede fanouška k tomu víc se v očekávaném snímku rýpat a být k němu kritičtější, zároveň ale nepřehlížím nespočet kladů, které tento film má a mezi něž se samozřejmě opět řadí famózní triková stránka. Nevím, jestli ještě je kam tu snahu o fotorealističnost posouvat, protože nejen mimika, ale celkové pojetí opic tady už podle mě s pomyslnou dokonalostí hraničí. V trikově nasycených scenériích, kdy je celá mizanscéna zaplněna opičími hrdiny, z nichž každý se nějak hýbe, něco odlišného dělá, je divák nucen se kochat a přelétávat svou pozorností z jednoho rohu plátna do druhého, při detailech vidíme každý chloupek, každou oční žilku a po chvíli zapomeneme, že jde o triky a že kamera nebyla namířena na skutečnou opici. Fascinující. Stejně jako každý další trik, který se ve filmu objeví. Je těžké srovnávat Válku s ostatními blockbustery, které jsou většinou velmi stylizované, ale jako příklad naprosto účelné a disciplinované práce s vizuálními efekty by se měla opičí série uvádět snad i na vysokých školách.

Jak jsem už několikrát zmínil, je vlastně moc fajn, že se třetí díl prequelů Planety opic ubírá úplně jinými cestami, než jak divák očekává, nebo než jak se prezentoval v ukázkách. Jen na těchto cestách občas klopýtne. Nesedělo mi hned několik dramaturgických řešení, stylově je film hodně repetetivní a chybí mu emocionální, vizuálně nápaditý vrchol, který si divák v předchozích dvou filmech neměl problém najít. Přes všechny chyby ale jde o zajímavý film, který je škoda jen ocejchovat značkou nejslabšího dílu trilogie a zahodit. Naopak, myslím si, že právě v kontextu předchozích dvou snímků funguje Válka o planetu opic nejlépe, jako samostatná filmová jednotka je rozháraná a neučesaná, technicky precizní podívaná, kterou bezpochyby stojí za to vidět na velkém plátně, neúměrným diváckým očekáváním však nemá šanci dostát. Do jaké míry je to chyba filmu, marketingové kampaně nebo samotných diváků, to je otázka na delší diskusi.

Verdikt 

V rámci hollywoodských velkoprodukcí jde stále o výlučný a zajímavý počin, v rámci série můžeme Válku o planetu opic označit za důstojný finiš, který ovšem v mnoha ohledech drhne a svým dvěma předchůdcům se bohužel úplně vyrovnat nedokáže. Minimálně co do sevřenosti a způsobu vytěžení zvoleného konceptu. Vždy je zvláštní pocit být zklamaný z dobrého filmu, ale to už je úděl očekávaných bijáků.

Hodnocení: 7/10