Blockbusterové léto 2017: Co se povedlo a co nikoliv?

Zatímco do loňské srpnové kinonabídky se vměstnaly i očekávané velkoprodukce typu Sebevražedný oddíl či Star Trek: Do neznáma, letos se v českých kinech podobně velké premiéry na plátnech kin nedočkáme. Dorazí množství hollywoodských filmů střední svítivosti se zajímavými tvůrci před i za kamerou (Temná věž, Barry Seal: Nebeský gauner…), nabídka pravých blockbusterů se ale letos stihla představit mezi květnem a červencem. I ohlédnutí za letní sezónou píšu o něco dříve, protože se v něm soustředím primárně na filmy s rozpočtem alespoň 100 milionů dolarů (nebo limitně se mu blížícím). Což je také důvod, proč se v tomto výčtu nedočkáte například Baby Drivera nebo Atomic Blonde.

Očekávané vysokorozpočtové trháky jsem letos viděl všechny a seřadil jsem je podle svých osobních preferencí od letošního letního vrcholu až po jeho největší fail. S povděkem musím konstatovat, že nadpoloviční většinu filmů bych neváhal označit za nadprůměrné produkty, skutečné kvalitativní propady bych napočítal jen tři. Na druhou stranu, za skutečné pecky, které stojí za opakovaná zhlédnutí a výrazně se vymykají ze standardní hollywoodské produkce, považuji jen filmy na prvních dvou místech. Ale konec řečí, tady je jedenáct filmů, které letos v létě symbolizovaly hollywoodské dolarové žně, plus můj názor na ně.

1) Dunkerk

Jasně, je to klišé, ale dát na první místo cokoliv jiného než Nolanův Dunkerk by byla prachsprostá přetvářka. Nolanovo mistrné zachycení válečného „tady a teď“ je fascinujícím splynutím těch nejvyšších produkčních hodnot, umění vyprávět příběh jinak a nekompromisní autorské vize, která došla ultimátního naplnění. Narativní struktura i její výsledná realizace jednoduše berou dech. Bezesporu válečný film dekády, jehož komerční i kritický úspěch utvrzuje Nolanovu jedinečnou pozici mezi současnými filmaři. A také jediný snímek, který jsem si letos v létě dal na plátně hned dvakrát. Protože Dunkerk je filmem pro velká plátna, jaký tady už dlouho nebyl.

2) Král Artuš: Legenda o meči

Největší kasovní propadák (nejen) tohoto léta je paradoxně jedním z jeho kvalitativních vrcholů. A přiznám se, že jsem to vůbec nečekal. Warneři totiž pohříchu nedokázali osobitou vizi Guye Ritchieho adekvátně prodat a Artušova marketingová kampaň „lákala“ na matnou a generickou fantasy, která moc nemá čím zaujmout. O to víc mě pak v kině překvapila nadupaná heroic fantasy gangsterka s hyperaktivním ritchieovským vyprávěním, která budoucího krále Artuše stylizuje do role pouličního grázlíka a nebojí se ani maximálně stylizovaných a zatraceně cool tripových sekvencí doprovázených dravou hudbou. Ten film má všechno, co drahý letní blockbuster potřebuje, a ještě spoustu věcí navíc. O to víc mě mrzí jeho obrovské kasovní selhání, protože sledovat tuhle sympaticky ambivalentní partu, jak se v dalším dílu vydává pátrat po Svatém grálu, případně jak se Hunnamův nařvaný Artuš popasuje s Lancelotem, by byla jednoduše pochoutka…

3) Wonder Woman

A bronzovou medaili opět získávají Warner Bros.! Studio, které po konci svých výnosných frančíz (Harry Potter, Hobit, Nolanův Batman) trochu tápalo, si minimálně po stránce kvality jednoznačně podmanilo letošní letní sezónu a Wonder Woman je po čtyři roky starém Muži z oceli prvním filmem z jejich ambiciózního DC univerza, který mě skutečně potěšil. Možná za to může fakt, že s výjimkou počátečního a koncového rámování v něm jakékoliv jiné odkazy na širší filmový vesmír absentují a film tak dokáže bez problémů stát sám za sebe. Ve výsledku tak jde o nesmírně pestré a uvědomělé komiksové dobrodružství, které díky neustálému střídání žánrů a stylů dokáže držet divákovu pozornost po celou svou dlouhou stopáž (140 minut!). Navíc v sobě nese zajímavou a v kontextu dnešních komiksových filmů značně podvratnou myšlenku, kterou bohužel v nevyhnutelně přepáleném finále popře, ale právě díky ní film nevyšumí z hlavy pár minut po zhlédnutí a dokáže v rozsáhlé konkurenci vyčnívat. Netuším, jak budou fungovat její další dobrodružství, origin této DC superhrdinky se ale rozhodně povedl.

4) Válka o planetu opic

Mnou toužebně očekávaný závěr opičí trilogie paradoxně obnažil limity látky a místo nejlepšího blockbusteru sezóny (jako v případě dvojky) přišla „jen“ trikově do posledního detailu vymazlená, ale dramaturgicky maličko rozpadlá podívaná. Ta v sobě tu osudovou epiku má, navíc je na hollywoodský velkofilm příjemně rozvážná a nebojí se v sobě kloubit prvky žánrů, které by zde člověk úplně nečekal (western, vězeňské drama), ale na rozdíl od svých předchůdců malinko selhává v gradaci a Reevesovo nadužívání zpomalovaček a polopatické podávání psychologických pochodů postav činí už tak pomalé tempo filmu skoro až retardovaným. Abychom si rozuměli – pořád jde o velkoryse podané a poctivé velkofilmové řemeslo, které smysluplně uzavírá novou opičí trilogii. Jen mi přijde, že půdorys, který pro něj připravily předchozí díly, v sobě obsahoval větší potenciál, než se nakonec podařilo naplnit.

5) Spider-Man: Homecoming

Trailery působily maximálně tuctově a člověk má z principu určitý odtažitý odstup k látce, která se má restartovat podruhé za pětiletku. Přesto mě nový Spider-Man v mnoha ohledech příjemně překvapil a co mu musím uznat jednoznačně k dobru je fakt, že nepůsobí zbytečně. V Michaelu Keatonovi totiž našel velmi příjemně civilního padoucha, který jakoby odrážel ducha celého filmu. Ten je mnohem uměřenější, než u ostatních filmů z marvelovského univerza, od kterého se na jednu stranu snaží lehce distancovat, zároveň je s ním však propojen takovým množstvím odkazů, narážek a postav, že se i Doctor Strange zdá být samostatnějším projektem. Právě ono zaměření na menší úsek, ne tak megalomanské měřítko a snaha podat Parkera/Spider-Mana jako ještě ne-tak-úplně-superhrdinu, který svým konáním způsobuje spíše škodu než užitek, mi přišlo velmi sympatické. Stejně jako stylizace do středoškolské komedie, která je díky věku hlavního představitele konečně bez problémů uvěřitelná. Sice to ve svém podkopávání pravidel komiksových filmů nikdy nezajde moc daleko, takže občas působí jako takový bojácný Deadpool, přesto je nový Spider-Man ideálním letním filmem, který dává Sony do rukou konečně fungujícího slavného hrdinu s potenciálem na spoustu budoucích dobrodružství.

6) Valerian a město tisíce planet

Nový Pátý element se letos v červenci nekonal. A je to obrovská škoda, protože minimálně první půl hodinu, možná i hodinu Valeriana bych se nebál označit za fantastickou. Jednotlivé sekvence (úvodní setkávání a vznik Alfy za doprovodu Space Oddity, avatarovské představení planety Perel, nesmírně chytře vymyšlená akční scéna na veletrhu…) mohou působit nahodile, nicméně vždy mají nějaké pevné pojítko, které se vztahuje k ústřednímu ději a nějakým způsobem jej rozvíjí. Druhá půlka filmu se ale bohužel začne nepříjemně drolit na více či méně povedené epizodky a atrakce, zapojené zjevně jen za účelem nahnat do filmu více akce a známých ksichtů (Rihanna?!). Osekat tuhle explozivní vatu a stlačit stopáž filmu pod dvě hodiny, z Valeriana by se vyklubala nesmírně svěží space opera. Takhle zůstal Bessonův pokus vrátit se do blockbusterové nejvyšší ligy někde na půli cesty.

7) Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta

Pátí Piráti z Karibiku jsou rozhodně velkolepou přehlídkou Disneyho produkčních možností a do velké míry i návratem ke svým kořenům jako velkolepé letní pouťové atrakce v přítmí kinosálu. Bohužel se na nich ale více než kdy předtím projevuje i vypravěčská vyčerpanost látky, kterou více než co jiného symbolizuje unavený a standardizovaný herecký výkon Johnnyho Deppa. Na filmu je vidět obrovské množství do něj vložených finančních prostředků, jednotlivé atrakce jsou pospojovány funkčním příběhem typickým pro vyprávění dobrodružných filmů, ale tvůrčí nadšení, vtip a grácie, pro které mám stále moc rád především první díl, jsou už bohužel pryč. Salazarova pomsta je stále ještě fajn filmem, který je pro fanoušky i příjemně nostalgický tím, že vrací do hry spoustu motivů z předchozích dílů a hezky uzavírá některé linie v nich rozkročené. Další díly by nicméně už nejspíš opravdu byly jen zbytečným vařením z vody, tak doufám, že – i vzhledem k poklesu tržeb oproti čtyřce – pětka zůstane poslední.

8) Strážci Galaxie Vol. 2

Já mám tu mimozemskou partu od Marvelu nepokrytě rád a první Strážce Galaxie považuji za doposud nejlepší marvelovku. Dvojka mi ale přišla jednoduše… prázdná. Nikoliv po stránce tematické, Gunn se v pokračování velmi důsledně soustředí na propagaci rodinných hodnot, čímž jde do velké míry o prototyp hollywoodského velkofilmu a americké ideologie. Ani po stránce humoru a atrakcí, kde jsou naopak druzí Strážci přesně tak přepálení, jak jsem se obával, čímž ztrácejí přirozenost jedničky. Vyprázděný je film primárně po stránce příběhu a v rámci dalšího prokreslování postav. Mám totiž pocit, že s výjimkou palčivé otázky po původu Petera Quilla tato marvelovka nikam neposunula ani marvelovský svět, ani samostatnou sérii Strážců Galaxie. Dříve sympatické postavy jsou tady otravné (Rocket), jiné devalvované na pouhé komické vložky s jedním gagem (Groot) a finále je tak přebujelé a nerespektující dosud získané divácké vědomosti o schopnostech postav, až nevyhnutelně přejde do otravnosti. Pořád jde o nadprůměrně zábavný standard, ale vzhledem k předchozímu dílu a očekáváním, která vytvořil, jsou pro mě druzí Strážci Galaxie asi největším zklamáním letní sezóny.

9) Mumie

Mumie rozhodně měla slušný náběh na lehkonohou letní dobrodružnou zábavu. Měla dobré herecké obsazení, mytologické podhoubí i lákavý příslib v podobě startu hororového Dark Universe. V tom ale nakonec paradoxně tkví velký kámen úrazu. Film totiž absolutně nedokázal najít jednotnou tvář. Zatímco populární Mumie od Stephena Sommerse dokázala mezi komedií, dobrodružným filmem a hororem bruslit minimálně v jedničce nesmírně elegantně, nová verze jakoby vůbec netušila, pro koho má být a jaký feeling si z ní má její potenciální divák odnést. Humor se tu nefunkčně střídá s temnotou, snaha o trochu nespolehlivé vyprávění skrze „prokletého“ Cruise vede jen ke střihovým a příběhovým zmatkům a do toho všeho přijde otřesně pojatý doktor Jekyll v podání Russella Crowea a snaží se tomu celému dát širší přesah, díky kterému bychom se měli těšit na další filmy z tohoto nově ustanoveného vesmíru. Což se krutě nedaří. Neříkám, že je nápad propojit slavná universalovská monstra špatný, jen je už na jeho startu vidět určitá bezradnost v tom, jaký směr se má vlastně nastolit. Což je klíčové k tomu, aby série fungovala. Nad Dark Universe hůl definitivně nelámu, přeci jen má velmi zajímavé minimálně tvůrce, kteří by se na něm měli podílet. Start se ale vůbec nepovedl.

10) Vetřelec: Covenant

Miluji prvního Vetřelce, líbil se mi Prometheus, ale Covenant je jednoduše nesmyslná slátanina, která není ani dobrým „předkračováním“ Vetřelce, ani fungujícím sequelem Promethea. Snaží se totiž být obojím, aby ve výsledku nefungoval ani na jedné z těchto úrovní. Prometheus totiž alespoň dokázal fungovat ve chvíli, kdy člověk přistoupil na fakt, že se filozofická sci-fi jednoduše v polovině překlopí v lehce stupidní vyvražďovačku. Covenant na jednu stranu vypadá, že chce stejný princip zopakovat, zároveň se ale po celou dobu neoprostí od velkohubé slupky, kterou se obalí na začátku, celou dobu se bere příšerně vážně a ani toho poctivého slasheru si divák pořádně neužije, protože Scottova režie dává od začátku okatě najevo, „že o to tady přece vůbec nejde v první řadě“. Místo toho si honí ego na dvojici androidů citující Shelleyho a hrající na flétnu, aniž by těmto momentům dokázal dát skutečně hutné příběhové podhoubí. Ridley je stále schopný realizátor, o tom žádná. I nový Vetřelec vypadá na velkém plátně dobře. Ale tohle zbytečné rýpání do klasiky mě už začíná taky pomalu otravovat. Takže prosím, už žádné další Vetřelce. Vždyť tahle série měla skončit už před dvaceti lety Fincherovou trojkou!

11) Transformers: Poslední rytíř

Esencí novodobého blockbusterového zla pro mě byla už před třemi lety čtyřka. Jak pak ale nazvat to, co Michael Bay vytvořil tentokrát? Příběh zpatlaný pravděpodobně z patnácti různých námětů, které se válely někde ve sklepě studia Paramount, je samozřejmě možné hodit za hlavu a kochat se Bayovým mistrným snímáním akce, jenže když se u tohoto filmu jakýkoliv divák byť jen na minutku zamyslí, je zle. Na Posledního rytíře by stálo za to sepsat rozsáhlou analýzu všeho, co v něm z různých důvodů nefunguje, protože mě ani po dvou měsících od zhlédnutí nepřestává fascinovat, že takový slepenec může někdo skutečně odsouhlasit a poslat do kin, jen kvůli tomu, že jde o pokračování úspěšné frančízy. Vidět tento film dvakrát, pravděpodobně zemřu na ohluchnutí, přehlcení atrakcemi a zavaření mozku do očí bijícími nesmysly. Studii o navazování, kontinuitě a mytologii napříč celou filmovou sérií si ale někdy moc rád přečtu!

Co během letošního léta v kinech potěšilo a zklamalo Vás?