Recenze: Hra o trůny 7. série – Populární fantasy seriál míří do cílové rovinky, jak se povedla předposlední řada?

Jen těžko bych dokázal jmenovat seriál, který by za poslední roky představoval větší fenomén, než jakým je Hra o trůny. Kvalitní knižní předloha, propracovaný fantasy svět, schopnost neustále šokovat a vysoké produkční hodnoty, které poskytlo HBO, to jsou základní předpoklady úspěchu tohoto projektu. Drží si svůj vysoký standard i po letech a bez předlohy v zádech?


Recenzovat seriál je vždy nesmírně složité. Je třeba zohledňovat u toho nejen potřeby klasického vyprávění, ale zohledňovat především specifika seriálového narativu, který operuje na ploše mnoha dílů, navazuje na mnoho dílů, které mu předcházely a musí připravit půdu pro mnoho dílů, které po něm budou následovat. Ke Hře o trůny mám navíc ještě velmi silný, fanouškovské vztah. Mám přečtené všechny knížky a zejména první čtyři řady seriálu považuji za jeden z vrcholů současné televizní tvorby. Logicky je tak těžké zachovat si při sledování nejnovější série alespoň náznak objektivity. Což je ovšem dvojsečný faktor, který může seriálu jak pomoct, tak výrazně uškodit.

Loni to bez Martina šlo, letos to drhne…

Rekapitulovat děj asi nemá moc smysl, pochybuji, že by si tuto recenzi četl někdo, kdo nemá seriál nasledovaný a neví, co se v něm aktuálně děje. Během této série se určitě nejvíce diskutovalo nad scénáristickým vedením seriálu, které má momentálně na starosti dvojice Benioff-Weiss. Bez toho, aby jim záda kryl samotný autor předlohy George R. R. Martin. Což byl do velké míry případ i série šesté, ve které se maximálně dojížděly některé linie, které se odehrávají i v knihách, ale z devadesáti procent už šlo o nový děj, který neznají ani čtenáři. A fungovalo to velmi dobře. Seriál sice ztratil něco ze své nepředvídatelnosti, což jsem však připisoval na vrub především tomu, že už se opravdu pomalu, ale jistě míří do finiše a je potřeba dějové linie nějakým způsobem slučovat a dát jim jednotné směřování. Dostalo se nám epické bitvy bastardů, dozvěděli jsme se o Hodorově tragickém osudu, Cersei se krutým způsobem vypořádala se svými nepřáteli. To vše byly nezapomenutelné momenty, které nechaly daleko za sebou dění v páté sérii a v ničem si nezadaly s vrcholnými scénami celého seriálu.

To samé jsem pak logicky očekával i v sérii sedmé. Podcenil jsem ale jeden faktor – snížení počtu dílů. Prvních šest řad vždy mělo po deseti dílech, sedmá má najednou jen sedm. Osmá má mít dokonce jen šest. A tenhle kvapík, na kterém je hodně vidět, že HBO si bez knižních předloh není vůbec jistá v kramflecích a snaží se svoji dojnou krávu raději co nejrychleji dovést do jakž takž uspokojivého konce, už najednou nemá nic moc společného s precizně promyšleným vývojem předchozích řad. Hojně se propíralo nesmyslně rychlé cestování (které dojde svého extrému v šestém díle), hojně se propíraly logické lapsy a hloupé scénáristické zkratky (které dojdou svého extrému v šestém díle), hojně se propíralo násilné vedení linií a neuctivé zacházení s postavami v úplně jiném smyslu než v Martinových knihách. To vše ústí v nevyhnutelné – atmosféra prvních sérií je v čudu. Pamatujete na promyšlené posuny armád, na rozvážné vedení dialogů, na postavy čelící nevyhnutelným důsledkům svých rozhodnutí? Robb Stark postupoval se svou armádou na jih tři série, dostal se maximálně do půlky cesty, aby jej pak zabili Freyové za jediné iracionální rozhodnutí. Tady mnohé postavy stihnout dvakrát přejít půlku kontinentu během jediného dílu a to ani nemusí mít draka.

Z devadesáti procent se také ztrácí prvek překvapení. Všimněte si, že od té doby, co se nejede podle Martinovy předlohy, nezemřela v seriálu ani jedna z hlavních postav. Nevím, do jaké míry scénáristé jedou podle nějaké osnovy autora knih, ale mám pocit, jakoby se stávajícím ansámblem chtěli dojet až do konce. S některými postavami si moc nevědí, co počít (Varys, Bran), u některých jen opakují zažité stereotypy (Jon, Ohař), skutečně jen pár charakterů mě v této sérii opravdu bavilo (Jaime, Euron, Samwell!). Samozřejmě nevím, jak (pokud vůbec nějak) to Martin plánuje dál ve svých knihách, ale rozhodně si dovolím tvrdit, že to bude překvapivější, propracovanější a rozsáhlejší. Ta překvapivost totiž není jen o šokujících úmrtích, ale i o zajímavém směru vedení děje, což se samozřejmě ke konci dělá hůř a hůř, ale i kvůli extrémní rychlosti tady bylo těch berliček a očekávaných stereotypů zkrátka nahuštěno až příliš.

…ale pořád je to Hra o trůny!

Divákova trpělivost je zkrátka během těch sedmi dílů zkoušena tímto způsobem až nepříjemně často. Přitom by podle mě stačilo, kdyby sedmá řada měla stejně jako všechny předchozí deset epizod. Příliš nahuštěný děj by se rozvolnil, byl by čas na lepší načasování a logičtější přípravu klíčových dějových momentů a vrcholné scény by na větším prostoru mohly skutečně fungovat tak, jak je tvůrci zamýšleli. Protože ten nosný materiál tam stále je, o tom žádná! Pořád mě baví sledovat, kam se v jednotlivých dílech posouvají oblíbené postavy, odhadovat, kam by příběh mohl směřovat a neustále zjišťovat, že někde jsem se trefil, ale jinde zase vůbec. Feeling epického fantasy dobrodružství ve světě, který mě stále baví poznávat, Hra o trůny stále má a v tomto ohledu momentálně nemá na televizních obrazovkách ani v kinech rovnocennou konkurenci.

K tomu si člověk musí připočíst ještě jeden důležitý faktor – seriál je epičtější a vypadá lépe než kdykoliv dříve. Alespoň v tomto ohledu lze spatřovat výhodu snížení počtu dílů, protože na průměrný rozpočet na epizodu evidentně vzrostl. Díky tomu se už ve druhém díle dočkáme povedené lodní potyčky, ve čtvrtém se poprvé dočkáme draka v pořádné akci během bitvy, která si nezadá s bitvou bastardů, v šestém se pak zase řežou živí s mrtvými v logickými dírami nepěkně proseté, ale co se vizuální podoby týče rozhodně velkorysé výpravě za Zeď. Téměř hodinu a půl dlouhé finále je naopak komornější, dialogy přehuštěné, ale vnitřním napětím a precizním scénáristickým vedením pro mě strká do kapsy tradičně nejočekávanější předposlední díl.

Sedmá série Hry o trůny zkrátka – minimálně pro velkého fanouška, za kterého se stále považuji – stále skýtá spoustu potěšení, které je však tentokrát nepříjemně vykoupeno zlobotomizováním a zjednodušením původně pečlivě promyšlené, intrikami, dialogy a plánováním protkané epické fantasy na „pouhou“ epickou fantasy, která se snaží plnit sny fanoušků snad až příliš okatě a na úkor logického vedení děje.

Na jednu stranu mi to přijde jako ohromná škoda a velmi doufám, že Martinovy knihy tím samým problémem trpět nebudou. Když ovšem zohledníme fakt, že HBO se jednoduše rozhodlo namířit do cíle velmi přímočarou cestou a konečně trochu spálit mosty za předchozím děním, aby mohlo konečně nabízet divákům pořádná příběhová zadostiučinění, je sedmá řada nevyhnutelným východiskem, které mě z velké části stále velmi bavilo sledovat. Momentky s Jaimem jedoucím napříč ohořelým bitevním polem proti Daenerys a jejímu drakovi, „sebevražedným oddílem“ odpadlíků mířícím na velmi nejistou výpravu za Zeď či Aryou měřící si své zabijácké schopnosti s Brienne musí v pravověrných fanoušcích vyvolat příjemně povědomé mrazení, které zažívali i při nejlepších scénách předchozích sérií. Ta sedmá si to sice v mých očích rozdá s pětkou o pozici nejslabší řady, ale s růžovými brýlemi fanouškovství na očích stále zvedám palec nahoru. A s vědomím blížícího se konce zahájím čekačku na šestidílný závěr, který snad to naplňování snů svých příznivců zaobalí do logičtější narativní kontinuity.

Hodnocení: 7/10