Recenze: Po strništi bos – Natočil Jan Svěrák český film roku?

V průběhu posledního půl roku se už druhý úspěšný český režisér snaží uspět v kinech s prequelem svého oblíbeného filmu. Jan Hřebejk s prvním dílem plánované trilogie Zahradnictví selhal, jak dopadl Jan Svěrák s Po strništi bos?

Ono srovnání se Zahradnictvím pro mě při sledování tohoto filmu bylo velmi důležité, nedokázal jsem se od něj oprostit a jakkoliv má Svěrákův nový předchůdce Obecné školy četný počet nedostatků, musím – i v reakci na množství průměrných až negativních kritik z předchozích dnů – konstatovat, že právě ve srovnání s naprosto rozpadlým počinem dvojice Hřebejk-Jarchovský na mě Po strništi bos působilo velmi dobře. Tady samozřejmě vyvstává otázka, nakolik kulhající konkurence ospravedlňuje přehnané vyzdvihování filmu, který funguje lépe, ale sám trpí nepřehlédnutelnými problémy, na což bych rád částečně i sám sobě odpověděl v této recenzi.

Dětská perspektiva, nebo dětinské vzpomínání starých?

Ke srovnávání se Zahradnictvím vybízí nejen produkční okolnosti, ale i dobové zasazení a narativní struktura obou filmů. Zatímco až divadelně inscenované Zahradnictví se ale spíše neúmyslně rozpadá na nefunkční sled epizod a slepých uliček, u kterých lze jen naivně doufat, že se zaplní dalšími dvěma epizodami, Po strništi bos v mých očích takovou epizodičnost důsledně využívá a díky dvěma faktorům drží pohromadě. Především, zmíněná epizodičnost jednotlivých příhod koresponduje se zvolenou perspektivou dítěte Edy Součka, jehož úhel pohledu film v podstatě neopouští a v roztříštěnosti jeho vnímání světa vidím naprosto logický koncept a fungující strukturu. Film se pak nerozpadá i díky tomu, že se Svěrákovi povedlo vtisknout do něj několik více či méně funkčních červených nití, které jednotlivé epizodky propojují a dávají jim zdání uceleného příběhu.

Problém vidím právě v marketingově vděčném „předvazování“ na Obecnou školu. Všeobecně milovaný, na Oscara nominovaný Svěrákův celovečerní debut osobně nemám dokonale v paměti, díky čemuž jsem se vyhnul přímému srovnání a dovolím si tvrdit, že i tady Svěrák Hřebejka překonal ve způsobu, jakým svou novinku se slavným předchůdcem spojuje. Po strništi bos si na sebe ale tímto ušilo zbytečný bič, který představuje právě nevyhnutelné srovnávání s natolik kvalitním a oblíbeným filmem. A to na všechny možné způsoby. Někdo bude Svěráka vinit z vyčerpání a zbytečného těžení poetiky, jiní z doslovnosti a z toho, že film nemá moc čím překvapit. Mnozí budou mít problém s tím, že Tereza Voříšková prostě není Libuše Šafránková a stylizování hereckého projevu Ondřeje Vetchého do Zdeňka Svěráka mnohdy zkrátka nepůsobí dobře. Především je tu ale prostý fakt, že kdyby Jan Svěrák prostě natočil poetický film nazíraný optikou malého kluka bez jakékoliv návaznosti na cokoliv, všechny tyto problémy by odpadly. Divák by si nemusel klást otázky typu proč Svěrák a Tříska hrají v údajně stejném světě jiné postavy, neměl by potřebu neustále srovnávat a mohl by si v klidu užívat snímek, který bez problémů obstojí sám o sobě.

Návrat k českým poetickým kořenům

Přesně tak totiž Po strništi bos mohlo fungovat. A pro mě jako pro někoho, kdo Obecnou školu kdysi viděl, líbila se mu, ale už si ji moc nepamatuje, tak vlastně i funguje. Jako půvabné skloubení tradice českého poetického filmu vydatně využívajícího genius loci venkova a krásně nasnímané tamní krajiny s patinou poctivého klukovského dobrodružství plného magie každodennosti, blbnutí s partou kamarádů a náznaky prvních nevinných milostných vzplanutí. Pevně věřím tomu, že kdybych Po strništi bos viděl jako kluk, působilo by na mě stejným způsobem, jako Bylo nás pět, Páni kluci a jim podobné. I proto je škoda, že tohle kouzelně podané zachycení dětství je rozmělňováno rodinnými peripetiemi, které jim sice dávají ucelený tvar, ale kvůli výše zmíněné provázanosti s Obecnou školou najednou působí tak nějak vynuceně.

Svěrákova poetika mi nicméně stále nepřijde vyčerpaná. Nepřijde mi na škodu, že se drží svých osvědčených postupů, nesnaží se přizpůsobovat trendům současné evropské kinematografie a zatvrzele zůstává tam, kde je mu nejlépe. Protože on nikdy nebyl žádným progresivním inovátorem, od toho tu máme mladší a dravější tvůrce. Svěrák jako vypravěč i zde především svým intimně velkolepým způsobem podává malý výsek velkých dějin, okouzluje pečlivě vymyšlenými obrazovými kompozicemi a na rozdíl od vynuceně hollywoodského Masaryka dokáže patos podávat způsobem, který je divácky příjemný a zvládne decentně dojmout přesně tam, kde je to potřeba. Už za to s velkou pravděpodobností nebude sklízet celosvětové uznání a nominace na Oscara, v kontextu české kinematografie se usídlí v laskavém mainstreamu a na elitní pozice pustí mladší krev. Ve srovnání s jeho generací talentů 90. let ale stále dokazuje svou výjimečnost, protože zatímco Hřebejk ve velmi podobné pozici se Zahradnictvím selhal a Bohdan Sláma s Bábou z ledu jen demonstroval, že se tematicky a stylově příliš zacyklil, on stále dokáže natočit poctivý a hladivý film, na který zároveň přijdou davy lidí, a přitom se stále může řadit mezi to nejlepší, co u nás v posledním roce vzniklo.

Verdikt

I sázka na přílišnou jistotu může v kině imponovat, když má příjemnou autorskou vizi, která se neztrácí ani pod nánosem líbivých úliteb mainstreamovému publiku a několika toporných hereckých výkonů. Po strništi bos není filmem, který by otočil českou kinematografii vzhůru nohama, takovým ale ani být nechtěl. A jakkoliv je možná vzhledem ke konkurenci jednooký mezi slepými, přes veškeré chyby mu přeji úspěch i vřelé divácké přijetí. Už jen proto, že kdyby takto skutečně vypadal hezký český filmový standard, neměli bychom se vůbec za co stydět.

Hodnocení: 7/10