Recenze: Blade Runner 2049: Dostali jsme jedno z nejlepších sci-fi všech dob?

Denis Villenneuve, jeden z nejuznávanějších režisérů současnosti, se vrací do světa kultovního filmu, který před třiceti pěti lety natočil Ridley Scott. Kritici jásají, diváci se ale do kin nehrnou. Stojí Blade Runner 2049 za vidění? Pozor - drobné spoilery, snažím se jim ale vyhnout tak, abyste o zásadní překvapení nepřišli.

Pokud by tahle recenze měla být stručná (jako že nebude:-), pak by odpověď byla – ano, stojí. Jestliže jste filmový fanoušek a nikoliv jen konzument, běžte na něj, je to filmová událost, jaká se (vzhledem ke komerčnímu neúspěchu) možná nebude jen tak opakovat. A to, že Blade Runner 2049 není takový hit, jak producenti doufali, o něm neříká vůbec nic - spíš o tom, jaké chyby udělali marketingoví specialisté v jeho reklamní kampani.

Denis Villeneuve patří k současné režisérské elitě a v Blade Runnerovi našel látku, kde to naplno potvrzuje. Je to film audiovizuálně ohromující – od prvního do posledního záběru si tu hlavní kameraman Roger Deakins jasně říká prací se světlem, barvami a úhly o Oscara. Hans Zimmer brilantně rozvíjí Vangelisovu hudební poetiku z původního filmu a když si k tomu přidáte skvělou práci se zvuky, funguje Blade Runner jako dokonalý časostroj, který vás přenese současně zpátky do temně hučícího, blikajícího, pípajícího a cvakajícího světa roku 2049. Pocitově je Blade Runner 2049 propojen se Scottovým původním filmem z roku 1982 dokonale. Plynule na něj navazuje po všech stránkách, v mnoha detailech na něj dokonce rafinovaně odkazuje, zároveň ho ale nikdy jen tupě nekopíruje. Posouvá téma dál, klade nové otázky, ukazuje další části fascinujícího světa. Učebnicový příklad toho, jak by se měly točit sequely.

Hlavním hrdinou je tentokrát Blade Runner ,,K“ (Ryan Gosling), který v tomhle odcizeném, chladném světě odkazuje svým jménem nejspíš na stejnojmenného Kafkova hrdinu z románu ,,Zámek“. ,,K“ při jednom zdánlivě rutinním zátahu na skrývajícího se androida (Dave Bautista) ale narazí na tajemství, které mu nedá spát a které – jak se brzy ukáže – by mohlo zásadně zamíchat kartami ve vztahu lidí a androidů. ,,K“ má přitom zásadní osobní motiv odhalit o celé věci pravdu a tak přestává fungovat jako kolečko v systému a vydává se na cestu, která ho neodvratně vede až do opuštěného postapokalyptického Las Vegas, kde se skrývá muž, který drží klíč k celému tajemství. Bývalý Blade Runner Rick Deckard (Harrison Ford).

Villeneuve od začátku nastavuje výrazně pomalejší tempo, než na jaké jsme dnes zvyklí, příběh má ale dostatečně velké tajemství a klade tolik otázek, že vás udrží v pozornosti i tu hodinu a půl, než se objeví Harrison Ford. Závěr pak sice nabírá na obrátkách a přichází něco jako akční finále, jenže právě tady začne Blade Runner 2049 drhnout. Samozřejmě, pořád se bavíme o vynikajícím snímku, jehož vizuální a zvuková stránka je ohromující a má uměleckou hodnotu. Přesto v něm ale nacházím i důvody, proč nedokážu sdílet absolutní nadšení amerických kolegů a navrhoval bych šetřit se slovy jako ,,master piece" a ,,groundbreaking".

Kde jsou slabiny?

Jakkoli film vzhledem ke své stopáži docela dobře ubíhá, Villeneuve to s jeho délkou přece jen hrotí  – a to nejen v náladotvorných dlouhých záběrech, ale i dějově. Celá linka s podzemním odbojem je zbytečná a jediné, na co jsem u ní myslel bylo ,,Sakra, to z toho teď udělají Matrix?" Neodbytně se vtírá pocit, že tohle je motiv, který tu byl hlavně kvůli případným pokračováním, v rámci samotného filmu by se ale dal vyškrtnout a obejít. Stopáž by se zkrátila a tato nakousnutá, ale nedokončená linka by ho nekazila.

Druhý, zásadnější problém, mám s tím, že Blade Runner je ve srovnání se Scottovým originálem přece jen chladnější film (ale pozor - jsou lidé, kteří tvrdí, že to vnímají přesně naopak). Není tu téměř žádná scéna, která by z něj vystupovala, vpisovala se do paměti a dala se citovat - snad kromě milostného aktu se dvěma ženami a jedním tělem. Celek je ohromující jako obraz, před který si stoupnete v muzeu, ale chybí v něm dílčí vrcholy. ,,K" postrádá silného protivníka – někoho, s kým by nejen změřil síly ve vizuálně výjimečné scéně, ale kdo by mu podobně jako Hauerův android byl i názorovým oponentem. Na straně protivníků je sice několik postav, ty ale tvoří  klasický příklad takzvané roztříštěné opozice. Androidka zabiják, která se nijak neliší od poskoků z jiných filmů, mocný muž v pozadí a šéfová, co nadržuje hlavnímu hrdinovi.

Velká část z nich jsou ženské postavy. A říká se, že pokud ve filmu nemáte dobře napsané ženské postavy (samozřejmě v případě, že tam ženy vystupují), máte problém. Blade Runner 2049 má sice vynikající obsazení, ale neprošel podle dostupných informací ani Bechdelovým testem, který analyzuje aktivní roli žen v příběhu a to, zda se baví o něčem jiném, než o mužích.

V Blade Runnerovi 2049 najdeme i pokus o milostnou linii – ta ale v zásadě hlavně ilustruje odcizenost a samotu hlavní postavy. A ve scéně, kdy by s vámi měl jeden ze zvratů v ději v souvislosti s touto linii pohnout – to s vámi dost pravděpodobně neudělá nic.

Problém je tu i s akčními scénami. Závěrečná bitka je čirá rutina, dokonce i vizuálně tady Villeneuve klesá pod úroveň, kterou nastavil v celém filmu – jako by došly peníze. Rvačka Deckarda s Káčkem v dřívější části filmu je sice podařená, přesto svojí intenzitou zdaleka nedosahuje toho, co se dělo ve finále Scottova filmu – zkrátka proto, že Deckard a K nemají žádnou zásadní motivaci, žádnou osobní historii – perou se proto, že Deckard Káčko považuje za hrozbu. Emociální dopad této scény je tak v podstatě slabý a funguje teprve její závěr, kdy se K přestane bránit.

Zkrátka a dobře, chybí mi scény, ze kterých bych šel do kolen a které by se v budoucnosti daly citovat. Je tu pár silnějších okamžiků, které jinak ze vzácně vyrovnaného filmu maličko vystupují (úvodní nervní scéna za zvuků bublající vroucí vody, okamžik, kdy K zjistí v dětském domově jednu zcela zásadní věc týkající se jeho vzpomínek a zmíněná milostná scéna), ale na tak dlouhý film je to málo. Dokonce i poslední Goslingova scéna na schodišti pro mne nemá zdaleka takovou působivost (vizuální ani emoční), jakou asi mít měla a jakou má závěr střetnutí mezi Deckardem a Batty v originálu.

Blade Runner 2049 je filmem, ze kterého mám klasické smíšené pocity. Jeho svět je stvořen tak dokonale a působivě, že pokud máte rádi sci-fi a originál, budete spokojeně zírat - málokterý film v kině využívá velikost filmového plátna tak, jako tento. V tom je Blade Runner 2049 výjimečný, pohlcující a monumentální.  Kamera, hudba, zvukové efekty a svým způsobem vlastně i režie mají oscarové parametry. Jako sequel je navíc skvělou ukázkou toho, jak na filmovou klasiku navazovat a posouvat ji dál. Zápletka je propracovaná, má dostatek otázek, přinese odpovědi, zásadní věci ale nechává vkusně otevřené a nezodpovězené. Po technické stránce tak brilantní, že to naštěstí zastíní chyby ve scénáři, který už je pouze ,,dobrý" a má slabiny v rozvíjení zápletky i v postavách. Jsou tu některé zbytečné a neoriginální vedlejší motivy a generické akční finále. A tak, přestože Blade Runnere 2049 je film, který stojí za vidění a v mnoha ohledech je mimořádný, po jeho skončení jsem si z kina neodnášel ten vzácný pocit, který mám na filmech nejraději – že chci znovu a víc a dál, že něco ve mně se pohnulo, že byla filmovou poezií zasažena ta neviditelná struna, jejíž jemné chvění ve vás doznívá dlouho a jsou dokonce dny, kdy máte pocit, že by vás mohlo roztrhnout. Tak moc, že byste i přes všechny ty úžasné věci, které už jste v kině viděli, mohli ucítit v koutku oka slzu, která se možná ztratí v dešti – ale zůstane nezapomenuta.

Verdikt

Jak moc je to mistrovské dílo nakonec nezodpoví nikdo z nás recenzentů, ale jen a jen čas. Sám jsem zvědavý, jak budeme Blade Runnera 2049 za deset, dvacet let vnímat. Každopádně - navzdory hromadě mých připomínek se nenechte odradit a nepropásněte příležitost vidět ho na velkém plátně -   a udělat si na něj vlastní názor.

Hodnocení: 9/10

P. S. Málem bych zapomněl - pokud jste neviděli první díl, nemáte šanci si Blade Runnera 2049 dostatečně užít, protože spoustu věcí prostě nepochopíte (nebo spíš většinu). A doporučuji současně i těm, co Scottův film viděli, pustit si také tři krátké filmy, jejichž znalost vám usnadní ponoření se do Villeneuvovi vize. Zkrátka je to přesný opak těch filmů, u kterých recenzenti stále častěji používají ono oblíbené slovní spojení ,,když necháte mozek doma, budete se bavit“. To by se vám v tomto případě nemuselo vyplatit😊