Hra o trůny doslova uhání do finále, o tom není pochyb. Tvůrci zařadili na začátku této série vyšší rychlostní stupeň a to má celou řadu pozitivních, ale také negativních projevů.
Bez filmu Blade Runner, adaptace knihy Phillipa K. Dicka od Ridleyho Scotta, se neobejde žádný žebříček nejlepších filmových science fiction všech dob. Po 25 letech se replikanti vracejí v pokračování, na které Scott už dohlížel pouze produkčně (po novém Vetřelci to beru s povděkem) a režie se ujala jedna z nejzajímavějších režijních osobností současnosti, Denis Villeneuve. Jak se mu podařilo na postmoderní klenot osmdesátých let navázat?
Villeneuve utržený ze řetězu
Když jsem se poprvé doslechl o tom, že Blade Runner dostává na starosti právě Villeneuve, byl jsem v sedmém nebi. Nejen kvůli tomu, že jeho poslední dva počiny (Sicario, Příchozí) považuji za jedny z nejlepších filmů posledních let, ale především pro jeho specifický styl, který jako by byl pro až ambientně vyprávěnou látku jako stvořený. Navíc jde o režiséra s neskutečným citem pro audiovizuální podobu svých filmů, takže pro Blade Runnera snad ani nemohla existovat lepší tvůrčí varianta. Najednou jsem se přestal obávat nějakého zlobotomizování látky a snahy udělat z pomalého, myšlenkově bohatého sci-fi akční blockbuster. A nutno podotknout, že Villeneuve pojal tuhle výzvu opravdu důkladně. Možná až moc…
Když se člověk pokouší sesumírovat příběh nového Blade Runnera, zjistí, že toho tam vlastně moc k převyprávění není. Což je v podstatě případ i původního filmu. V tomto srovnání nicméně nacházím jedno poměrně zásadní ALE. Scottův film takto plynul na stopáži kolem dvou hodin, zatímco Villeneuve si na nás připravil kolos o 163 minutách! Nemůžu si pomoci, ale vidím v tom menší autorské selhání, protože zatímco původní snímek dokázal podmanivou ambientní atmosféru svého světa tvořit naprosto přirozeně a nenásilně (ano, hodně pomáhal Vangelis, ale ten film byl prostě nesmírně chytře natočený komplet), Blade Runner 2049 toho dosahuje poněkud nešťastným protahováním scén a nedokáže atmosféru svého předchůdce reprodukovat na únosné stopáži. Snad úplně každá scéna filmu je o nezanedbatelný kus delší nejen, než je potřeba pro vyprávění, ale i pro nastolení potřebné nálady. Nejcitelněji tím trpí prostřední část, ve které by mělo docházet k určitým zásadním odhalením. Ta ovšem není těžké odhadnout a ve chvíli, kdy už divák (zdánlivě) ví, na čem je, je skoro až směšné sledovat nekonečně protahované scény, kdy hlavní hrdina zjišťuje/ověřuje/vyrovnává se s tím, na co přišel. Karty jsou rozdané, příběh jasný, atmosféra nastolená, ale Villeneuve stále přešlapuje na místě, jakoby měl strach, že snad jeho film není dostatečně pomalý.
Audiovizuální skvost stvořený pro velká plátna
Z každého políčka filmu je přitom vidět, že všichni zúčastnění hrozně chtěli vytvořit další novodobou klasiku. Přitom ale zapomněli na to, že by film, který točí, měl fungovat jako samostatné dílo. Nový Blade Runner je podivně rozkročený mezi úpornou snahou navazovat na milovanou klasiku a nešetrně zakrývaným úmyslem studia vytvořit z Blade Runnera novou frančízu. V prvním případě je skoro až nedůstojné, jak moc postava Ricka Deckarda (Harrison Ford) zastiňuje zbytek osazenstva, aniž by byla skutečně do důsledku využita. V tom druhém zase film trpí nepřehlédnutou vypravěčskou rozpadnutostí, protože otevírá velké množství motivů, které nejenže nejsou zužitkované (ani v původním filmu nebylo vše bezešvě propojeno), ale divák kvůli jejich přítomnosti najednou vyžaduje dovysvětlení. Ztělesněním tohoto neduhu je postava Wallace, kterou hraje Jared Leto. Je dráždivě fascinující, mohl by plnit úlohu hlavního záporáka, ale divák se musí spokojit primárně s jeho robotím sidekickem a ve výsledku se nic moc nedozví o jeho motivacích a jeho roli ve fikčním světě, protože (i navzdory dlouhé stopáži) zkrátka nemá dostatečný prostor. Možná v dalším díle. Já jsem ale očekával, že soběstačný film dostanu už teď.
Blade Runner 2049 je film, který se na jedné straně příjemně vymezuje vůči hollywoodské tradici soustředit vše primárně na příběh, ale na straně druhé to dle mého názoru dělá způsobem, který filmu samotnému škodí. Sám jsem zvědavý nejen na to, jak budou film přijímat současní diváci, ale i jak bude vnímán za nějaký čas. Už teď se ozývají hlasy, že filmu je souzen stejný osud jako jeho předchůdci – současníci jej úplně nepřijmou, ale postupem času z něj vyroste klasika. Nemyslím si, že to tak bude, protože oproti původnímu snímku trpí elementárními problémy, které jsou nepřehlédnutelné a čas je nezahladí. Každopádně na to ale jděte do kina. Jinde nemá smysl film vidět, protože jeho největší působivost tkví v kouzlech velkého plátna.
Verdikt
Očekávání jsou zrádná věc a ve chvíli, kdy jdete do kina na film, který jste si už před časem vysnili jako nejlepší kinozážitek roku, zklamání je až nebezpečně reálné. Denis Villeneuve zrealizoval pokračování Blade Runnera vlastně přesně tak, jak se dalo očekávat, ale právě styl a vliv předchozího filmu mu svázaly ruce natolik, že se až příliš snažil vytvořit jeho důstojné pokračování. Nemůžu si pomoct, ale v kontextu jeho tvorby, předchozího dílu a horizontu očekávání, který jsem si vytvořil, jde o zklamání, které v mnoha ohledech selhává po vypravěčské stránce. Audiovizuálně a (do určité míry) myšlenkově jde ovšem o pozoruhodný počin, který je nutné vidět v kině. Opatrné doporučení je tedy na místě, game-changer současné filmové produkce se nicméně nekoná.
Příspěvky
Výstižné. Výborný článek.
OdpovědětVymazatTo je moc přísné hodnocení.
OdpovědětVymazat