Recenze: matka! – Darren Aronofsky, opět komorní. Opět geniální?

Nový film Darrena Aronofskyho matka! vzbuzuje všude kolem sebe vášnivé reakce a spory. Po zhlédnutí už docela chápu proč.


Darren Aronofsky je jedním z těch režisérských zázraků, které se zjevily na sklonku tisíciletí z vod nezávislého filmu, aby se velmi brzy vyšvihly mezi tu nejužší filmařskou elitu. Vše začal jeho destruktivní matematický debut Pí, aby se stal zbožňovaným, až kultovním, tvůrcem pro určitou sortu diváků díky geniální dvojici filmů Requiem za sen a Fontána. Následně bral útokem oscarový ceremoniál Wrestlerem a Černou labutí, kde umožnil herecké exhibice později zlatou soškou odměněnému Mickey Rourkovi, respektive Natalie Portmanové. A pak se pokusil natočit svůj první velkofilm, z čeho vzešel polorozpadlý Noe. Po třech letech se Aronofsky vrací se zdánlivě pokornějším a uměřenějším filmem matka!. I když…

Blockbuster významů na ploše jednoho domu

Nastínění zápletky v tomto případě nemá moc smysl, jelikož to podstatné (což se bude pravděpodobně lišit u každého diváka zvlášť) se děje v podprahové rovině filmu, v té interpretační. Považuji ale za svou recenzentskou povinnost trochu uvést na pravou míru nejspíš záměrně klamavou marketingovou kampaň snímku, protože matka! není horor, jak by se z ukázek mohlo zdát. Maximálně používá hororové postupy, jako jsou lekačky, občas je docela brutální a podobně jako Černá labuť v některých momentech dokáže připomenout psychologické terory, které na přelomu 60. a 70. let točil Roman Polanski. Trailer představoval bizarní zápletku s jednou postupně gradující situací – zdánlivě idylické soužití manželského páru (Jennifer Lawrence, Javier Bardem) v rozlehlém domě naruší nezvaný host (Ed Harris), který nezůstane tím posledním. Hostů postupně přibývá, manžel je vítá a manželčina psychika podléhá stále většímu nátlaku, který hrozí nebezpečným výbuchem.

Tento divákův horizont očekáváním je nicméně vystaven potřebě přehodnocení již během úvodní scény filmu, která jasně naznačuje, že Aronofsky natočil něco úplně jiného. Žádnou přímočarou žánrovku ozvláštněnou jeho naléhavým a kontaktním režijním stylem, ale pečlivě vystavené podobenství, které na komornější ploše a s větší tvůrčí svobodou navazuje na Noema, ale zároveň se po formální stránce vrací k režisérovým tvůrčím začátkům. Aronofsky vystavuje nejen své postavy, ale především diváka neustálému psychologickému vypětí, které se odvíjí od drobných nepříjemných detailů a postupně graduje do apokalyptického pekla, které většina diváků evidentně nevydýchala (matka! je propadák), přičemž kritici film buď adorují, nebo mu nemůžou přijít na jméno (takže na Oscary se Aronofsky pravděpodobně tentokrát nepodívá).

Špatný přístup kritického publika?

Asi by nebylo dobré zjednodušit tohle přijetí na prostou dichotomii ve stylu – buď je něco špatně s filmem, nebo s jeho publikem. Chybný je dle mého názoru spíše přístup mnohých diváků, za který si možná do určité míry může Aronofsky sám. Osobně jsem sice viděl trailer, ale na základě výše napsaného vám asi dojde, že to mi ve výsledku o filmu jako takovém nic moc neřeklo. A jinak jsem na film šel jako nepopsaná deska, protože jsem se na něj velmi těšil. Z množství recenzí, kritik, diváckých ohlasů jsem vyčetl, že režisér v rozhovorech dává návod, jak film číst. Což mi přijde na jednu stranu jako škoda, protože hra významů a symbolů, kterou v matce! rozjíždí, mi přišla natolik naplňující pravděpodobně i proto, že divák se nemusí upínat na jedno předepsané čtení, ale může si jich najít více. Zároveň proto považuji za nebetyčnou hloupost často znějící výtku, že jakmile odhalíte ten primární význam filmu, zbytek už odzíváte jako doslovnou a banální krátkometrážní hříčku nataženou na celovečerní stopáž. Už z podstaty výstavby filmu – Aronofsky po vzoru Guillerma del Tora „začíná koncem“, dovolím si tedy tvrdit, že si je autorsky velmi jistý v kramflecích a kouzlo svého filmu nestaví na úmyslném matení diváků. Naopak, pravděpodobně počítá s jejich brzkým prozřením, aby následně znovu ustanovoval výchozí body vyprávění a své zpodobnění věčného příběhu opětovně předkládal v zase trochu jinak a silněji gradované podobě.

Přičemž režisér diváka v kině při vší té interpretační úzkosti, kterou v něm vzbuzuje, navíc ještě vystavuje své klasicky propracované agresivní formě. Zvuk, kamera, střih, pohyb postav v mizanscéně, to vše se slévá do velmi kompaktního celku, kvůli kterému bych navzdory zdánlivé komornosti konceptu silně doporučoval vidět matku! na velkém plátně. Aronofsky dokáže být obsahový megaloman i se třicetimilionovým rozpočtem a na ploše jednoho domu, což pravděpodobně povzbuzuje ty kritické řeči o přebujelosti projektu a honěním režisérova ega. To by pak ale člověk, který takto kritizuje matku!, nenávidět všechny režisérovy filmy (až na Wrestlera), jinak mi takto vedená kritika nedává moc smysl. matka! asi mohla být uměřenější, nepřijde mi ale ani mechanická, ani sebeparodická, naopak velmi důsledně fungující v tom, co považuji za její nejsilnější stránky. Kontroverze tedy pochopitelná, nicméně pravděpodobně pramenící z pro mě ne úplně logických argumentů a také v některých případech podivného přístupu k filmu.

Verdikt

Pro někoho přebujelá autorská onanie, pro jiného famózní Aronofskyho návrat do první ligy. Hlasuji pro druhou možnost. Byť mě matka! nenaplňuje tak jako Requiem za sen nebo Fontána, stále v ní vidím sebejistý a funkčně sevřený projekt, který dokáže v kině uhranout jako za poslední dobu máloco. Bizarní, symbolické, divácky ne vždy naplňující, ale v důsledku fascinující.

Hodnocení: 9/10