Suburbicon sice byl nominován na Zlatého lva za nejlepší film na filmovém festivalu v Benátkách, ale po premiéře v USA se na něj sesypala vlna kritiky, na Rotten Tomatoes má katastrofických 26% pozitivních recenzí (rating 4,8) a snímek propadl i u diváků (momentálně přepočítává 5,4 milionů dolarů!). Tvořit si za takové kritické schizofrenie nějaký rozumný horizont očekávání je náročné, zvlášť když je recipient ovlivněn náklonností ke Clooneymu (režie), bratrům Coenovým (scénář), případně Mattu Damonovi a Oscaru Isaacovi (herci). Po zhlédnutí Suburbiconu už rozpačité reakce chápu, protože jde o film, který mohl být zajímavý (což do určité míry i je), ale v realizaci svého záměru značně pokulhává.
Dvě narativní linie, které se nepodařilo propojit
Clooneyho novinka je totiž až fascinujícím způsobem vypravěčsky rozpadlá. Při ladnějším prolnutí a kauzálním propojení jejích dvou dějových linek přitom mohlo jít o fascinující projekt. Snímek začíná ukázkově „coenovským“ představením městečka idylického městečka Suburbicon, které volně přejde k prvnímu narativnímu odrazovému můstku – do Suburbiconu se přistěhovala první černošská rodina. To se ovšem vůbec nebydlí zbytku zdejšího osazenstva, které představuje typický ideologický obrázek Ameriky 50. let – bílé, heterosexuální manželské páry s dětmi. Jednou takovou jsou i Lodgeovi (Matt Damon, Julianne Moore), manželský pár s malým synem Nickym. Jediná trochu zvláštní věc na jinak typicky středostavovské americké rodince je, že s ní žije i manželčino dvojče. Ve chvíli, kdy se Nicky skamarádí se synem afroamerického páru, zdánlivě dochází k logickému spojení dvou ustanovených linií a může se rozjet příběh.
Ovšem není tomu tak, jak se v průběhu filmu dozvíme. Na Suburbiconu je fajn minimálně to, jakým způsobem nutí své diváky neustále přehodnocovat hypotézy, které se vztahují k jeho dalšímu vývoji. Pokusím se to ilustrovat na tom, jak jsem postupně film vnímal já – zezačátku jsem si vytvořil hypotézu o tom, že se film bude ubírat cestou Stepfordských paniček, poté jsem ji revidoval s tím, že se snímek postupně vyvine v rasově zabarvenou variaci na Peckinpahovy Strašáky, až jsem se musel smířit s tím, že půjde o další zamotanou „coenovku“, která je ovšem doplněna určitým společensky angažovaným podobenstvím.
Z toho je jasně patrné, že Suburbicon je poměrně rozháraný a fakt, že se poměrně záhy ukáže, že krom místa děje a občasného setkání postav se dvě stanovené narativní linie nijak neprotínají, mě nefrustroval ani tak proto, že bych hlasitě volal po přímých spojitostech. Spíš bych si dokázal představit alegorii na rasismus, která by buď byla méně explicitní, nebo by s nastaveným konceptem pracovala sofistikovaněji. V této podobě je segmentace vyprávění skutečně do očí bijící, linie s afroamerickou rodinou z filmu trčí špatným způsobem.
Coenům nefunguje černý humor!
Zvolená forma vyprávění, jakkoliv problematicky využitá, nicméně nepostrádá zajímavost a asi bych ji vzal na milost spíš, kdyby linie, která nese dějovou funkci (rodina Lodgeových), byla taková, jaká pravděpodobně chtěla být – tedy typicky černohumornou „coenovskou“ podívanou o zpackaném zločinu, který paletu hloupých/zákeřných/chamtivých hrdinů dostává do čím dál vyhrocenějších situací, které eskalují do brutálního závěru. Netroufám si tvrdit, že je nefunkčnost Suburbiconu (oproti Fargu, Nesnesitelné krutosti nebo i Po přečtení spalte) způsobena Clooneyho režií, i když George zkrátka nemá cit pro timing jednotlivých scén tak vytříbený jako bratrské duo. Samotný scénář mi totiž přišel spíš jako snaživé, skoro až generické napodobování Coenovic stylu, které ale zoufale nefunguje. A ve výsledku není skoro vůbec vtipná, pokud tedy vtipná – na rovině humoru černého – vůbec být měla (tipuji, že ano).
Podobně nedůsledný jako v případě vyprávění a žánrového zařazení je film i ve výběru perspektivy, ze které bychom měli film sledovat. Zezačátku je příjemně ozvláštňující, že události do velké míry sledujeme z dětské perspektivy Nickyho. Kdyby se jí film důsledněji držel, bylo by to rozhodně produktivnější a výsledek by byl zajímavější, než když se pak úhly pohledu začnou nekoncepčně měnit tak, aby bylo pro diváka ve druhé polovině snazší si dát dohromady kompletní zápletku, všechny příčiny a následky. Jak to na začátku vypadá, že Clooney a Coenovi mají velkou důvěru v diváka, tak mě mrzí, že si nedovolili natočit „coenovku“ z dětské perspektivy, která by mě rozhodně zajímala. Takhle je Suburbicon skutečně do velké míry fascinující, ale stále především mišmaš, ve kterém se zajímavé nápady až nepěkně často střídají s nefunkčními tvůrčími rozhodnutími. Moje teorie, proč tomu tak je, je následující – zkrátka se nesešla klasická Clooneyho snaha být angažovaný s žánrovými tendencemi bratří Coenových. Možná se pletu a všichni zmínění si ve vzájemné spolupráci nesmírně libovali. Suburbicon ale představuje dva filmy v jednom a ani jeden z nich není dotažený tak, jak by bylo třeba.
Verdikt
Další bizarní „coenovka“ se setkala s esejí na téma „rasismus včera i dnes“ a místo brilantní syntézy obou přístupů jsme se dočkali frustrujícího patvaru, který je v první zmíněné poloze jen odvarem z majstrštyků známého bratrského dua, v druhém příliš očividným a na hlavní příběh nefunkčně navěšeným argumentem. Po celou dobu sledování jsem cítil, že někde vzadu, mezi řádky, se skrývá výborný film. Navzdory mnoha šikovným lidem v tvůrčím týmu se jej ale ze Suburbiconu nepodařilo vykutat.
Příspěvky
0 komentářů:
Okomentovat
Děkujeme za Váš názor.