Je asi logické, že britské filmové ceny jsou Nejtemnější hodině výrazně nakloněny, neboť jde o britský snímek britského režiséra s britskou hereckou legendou v hlavní roli, který staví devótní pomník jedné z největších britských osobností 20. století. Největším problémem filmu je ale paradoxně bezproblémovost, se kterou se k historickým událostem staví, bez jakékoliv snahy o jejich kritické, nedej bože sebereflexivní, vyhodnocování a interpretaci. Může podobný film svým divákům přesto něco přinést?
Oldmanovo herecké sólo, Wrightův domácí reparát
Mnohým jistě ano, Nejtemnější hodina má v sobě obsaženou nejednu neoddiskutovatelnou kvalitu. Film by se dal zjednodušeně popsat jako „Dunkerk z druhé strany kanálu“, protože vypráví v podstatě o stejném (zde nepatrně širším) úseku britských dějin. Zde ovšem nesledujeme beznadějnou situaci britských vojenských jednotek, ale politickou situaci v Británii právě ve chvíli, kdy se válka zdála být beznadějně ztracenou ve prospěch Hitlera. Do čela britské vlády se dostává Winston Churchill a stojí před zdánlivě nesplnitelným úkolem – zvrátit průběh války. Musí se přitom potýkat s nedůvěrou krále, členů své vlastní strany a vlastními pochybami. Opravdu je válka jedinou cestou, nebo by měl uvažovat o mírových jednáních s německým tyranem?
Obvykle se jen velmi nerad pouštím do rozboru hereckých výkonů, neboť jde o disciplínu natolik komplexní, že v recenzi lze jen stěží postihnout všechny nuance hereckého ztvárňování. Nicméně v tomto případě jde o natolik výraznou hereckou one-man show Garyho Oldmana, že to nelze přejít pár slovy. Obligátní kompliment, že během sledování filmu úplně zapomenete, že sledujete Garyho Oldmana, zde platí bezezbytku. Nejde jen o brilantní práci maskérů, kteří herce změnili k nepoznání, bez brilantního nastudování Churchillova chování by Oldmanův výkon jen těžko působil natolik přesvědčivě, aby divák přijal iluzi a po chvíli skutečně uvěřil, že sleduje Winstona Churchilla. Mrtvolná a nucená Natalie Portman z loňské Jackie by si měla u Nejtemnější hodiny pečlivě psát poznámky o tom, jak historické osobnosti vdechnout život a přivést ji v té nejkomplexnější možné podobě na filmové plátno.
Oldmanovo sólo logicky táhne film kupředu a vrhá stín nejen na ostatní herce, ale i na samotné vyprávění. Což vlastně není úplně na škodu, protože režisér Joe Wright nikdy nebyl žádný velký vypravěč. Takové tvrzení se může zdát trochu paradoxní vzhledem k tomu, že má na kontě adaptace ohromných literárních klasik jako Pýcha a předsudek nebo Anna Karenina, ovšem (s čestnou výjimkou Pokání, i když i to k tomu občas sklouzává) Wright komplexnost slavných předloh většinou silně zredukoval ve prospěch formálních hrátek a kamerových experimentů. Nejtemnější hodina je jeho reparátem za katastrofální pokus o průnik na pole hollywoodských experimentů jménem Pan. Ten se nejen hrubě nepovedl, ale navíc ještě prodělal obrovské peníze. Malá domů v podobě klasického historického dramatu tedy v tomto případě dává velký smysl, Wright si jednoduše potřeboval napravit reputaci. Daří se mu to ale jen do určité míry. Režisér filmu dokázal vtisknout (alespoň v první polovině) slušné tempo a udržel si formálně působivý (byť lehce vynucený) styl, zároveň mu ale opět dělá problémy vytvořit po vypravěčské stránce ucelené dílo.
Redukce historie a ztráta tempa
Wright si od začátku omotává diváka kolem prstu vizuálními kudrlinkami, ale nějak si nevšímá, že scénář tak nějak postrádá pravé ohnisko vyprávění. Už během prvních několika scén tak stihneme dění pozorovat hned z několika úhlů pohledu, aniž by se některý z nich po čase stal skutečně dominantním. Přitom sledovat dění očima Churchillovy sekretářky (nesmírně půvabná Lily James) mohlo být podobně zajímavé jak náhled na Hitlera v Pádu Třetí říše. To se bohužel neděje, stejně tak se člověk nedočká ani toho, že by se film Churchillovi pokoušel nějak zarýt pod kůži. Přitom vyhrocené okolnosti, které jsou zde zobrazeny, a Oldmanův vynikající herecký výkon po tom přímo žadoní. Bohužel, Nejtemnější hodina neproblematizuje, ale redukuje. Podává poměrně stereotypní a jasně nalajnovaný obraz historie jako série neomylných rozhodnutí velkých mužů, přičemž glorifikuje Churchilla jako vynikajícího řečníka a muže pevného charakteru, který se nenechal zlomit ani lítostí, ani pochybovači, kteří mu odporovali. Přitom je tu mnoho střípků, které mohly při důslednějším rozvedení vytvořit mnohem komplexnější obraz tohoto úseku britské historie. Jsou to ale skutečně pouhé střípky rozházené nesystematicky po celé stopáži, které nikam nevedou, trčí z filmu ven a opět poukazují na Wrightovu necitlivost při zpracovávání evidentně ne úplně vyladěného scénáře.
A tak místo toho, aby film přes všechny ty politické peripetie a válečné manévry gradoval k očekávanému finále, kdy Churchill plamenným projevem strhne celý národ, ve druhé polovině spíše neobratně kodrcá do finiše. Zatímco začátek ještě dokázal strhnout nejen Oldmanem, ale i slušným tempem, několika dobře vypointovanými scénami a vkusně vloženým humorem, od zahájení (opět z Dunkerku profláklé) Operace Dynamo snímek z nepochopitelných důvodů úplně odumře. Přitom právě ve chvíli největší krize a hledání nouzových řešení měl šlápnout na plyn, pořádně se do Churchilla i do diváka opřít a dát pocítit tíhu celé situace. To se bohužel neděje a jakkoliv závěrečný projev dokáže (vzhledem ke známým důsledkům) vehnat slzy do očí, potřebnou katarzi jsem si zkrátka u Nolanova válečného majstrštyku prožil daleko víc.
Verdikt
Gary Oldman si Oscara zaslouží a pravděpodobně si pro něj i dojde. Joe Wright plus mínus naplnil stanovenou zakázku a po fiasku s Panem si napravil reputaci. Nejtemnější hodina ale ve výsledku nedokáže nabídnout o moc víc než předvídatelně vystavěný monument Winstona Churchilla, který trpí poměrně vážnými nedostatky v oblasti vyprávění a ve druhé polovině mu dojdou veškeré zbraně, kterými do té doby dokázal držet diváckou pozornost. Solidní film, ale s výjimkou Oldmana žádný oscarový materiál.
Příspěvky
0 komentářů:
Okomentovat
Děkujeme za Váš názor.