Recenze: Tři billboardy kousek za Ebbingem – Další černohumorný poklad z dílny Martina McDonagha?

Čtyři Zlaté glóby za nejlepší drama, nejlepší herečku v dramatu, nejlepšího herce ve vedlejší roli a nejlepší scénář. Plus dvě nominace na režii a hudbu. Natočil Martin McDonagh skutečně takový majstrštyk, jak se proslýchá?


Jistě existuje určitá sorta lidí, pravděpodobně větší než malá, která má se stylem psaní a vyprávění britského dramatika a celou dekádu už i filmaře Martina McDonagha problém. Já k nim nepatřím. V Bruggách patří mezi mé největší filmové srdcovky, Sedm psychopatů zase považuji za jeden z nejlépe napsaných, nejoriginálnějších a nejméně doceněných projektů posledních let. Na Billboardy jsem se proto těšil možná až lehce znepokojivým způsobem. Znáte to, na některé filmy se těšíte tak moc, až zjistíte, že jste svůj horizont očekávání nastavili tak nesmyslně monumentálním způsobem, že je v podstatě nemožné jej naplnit. To se mi naposledy stalo u Blade Runner 2049, což není zase tak dávno. Na nového McDonagha jsem se proto zároveň strašlivě těšil a zároveň se jej moc obával, protože ty nejočekávanější filmy často bývají také ta největší zklamání.
A víte co? Bál jsem se zbytečně!

Dojemná buranská epopej se sprosťárnou v každé větě

McDonaghův styl bývá velmi často přirovnáván buď ke Quentinu Tarantinovi, nebo k bratrům Coenovým. Přičemž Tři billboardy si už obsazením Frances McDormand do hlavní role automaticky vysloužily přezdívku „Fargo 2“. Ne úplně zaslouženě. McDonagh sice podobně jako výše zmínění tvůrci pracuje s estetikou násilí a vulgarit, jeho často lehce buranské (v případě Billboardů spíš TĚŽCE než LEHCE) postavy jsou vláčeny osudem prostřednictvím vykonstruovaných náhod, špatných rozhodnutí a nepředvídatelných zvratů. Jenže zatímco Tarantino a především Coeni si z nich většinou dělají srandu a kruté zacházení s postavami si ospravedlňují tím, že jsou hloupé, případně nepřemýšlí nad důsledky svých činů, McDonagh má své postavy rád. Přistupuje k nim s láskou navzdory jejich chybám, snaží se je vždy někam posouvat, a přestože se jim často dějí nepěkné věci nebo samy postavy dělají takové věci, které jen těžko může někdo schvalovat, vždy je to ku prospěchu dalšího vývoje příběhu. Přitom vztah diváka k výtečně, opravdu s láskou prokresleným postavám se skutečně mění s každou scénou, každá postava si projde nezaměnitelným, nepředvídatelným a na sto procent fungujícím charakterovým obloukem, přičemž promyšlenost jejich vývoje bere dech.

Scénář Tří billboardů totiž nemá jedinou díru. V tomto směru je zkrátka strašně moc znát, že Martin McDonagh je původem dramatik, což je ostatně důvod, proč občas filmové diváky trochu rozděluje do dvou táborů. Tři billboardy kousek za Ebbingem je filmem, který je na jednu stranu evidentně velmi vykonstruovaný, hnaný do absurdna, což někteří diváci dost možná budou jen těžko překusovat. Na druhou stranu je snímek tímto principem perfektně prodchnutý v každé svojí částečce, což jej činí nesmírně soudržným. Přestože je plný skutečně absurdních zvratů, do extrému vyhnaných postav a nepravděpodobných situací, právě ta logika nepravděpodobnosti jej drží pohromadě a v nastoleném fikčním světě každá postava i událost najednou dávají perfektní smysl. Žádná scéna tu není navíc, i když tak může na první pohled působit. Každá postava má svůj jasně stanovený účel, a jakmile jej splní, klidně je možné ji odklidit z cesty, aniž by to bylo potřeba nějak zdůvodňovat. V McDonaghově scénáři do sebe zkrátka zase všechno perfektně zapadá, stejně jako v případě Brugg a (možná občas trochu punkových, ale stále perfektních) Sedmi psychopatů.

Zatímco Tarantinovy a Coenovic postmoderní hříčky často končí právě na úrovni hříček a málokdy z diváka dokážou vydolovat skutečné emoce, Tři billboardy jsou navzdory extrémní vulgaritě a občasným výbuchům brutálního násilí ve své podstatě velmi křehkým a dojemným filmem, který o citlivých společenských otázkách (rasismus), citově zatížených tématech (rakovina) a komunálních záležitostech (vztahy na maloměstě) dokáže vyprávět velmi neprvoplánovou formou, která je zároveň zábavná, mrazivá a nepostrádá podstatnou výpovědní hodnotu. Zatímco v Sedmi psychopatech se McDonagh nejvíce přiblížil oné postmoderní hříčce filmařů, ke kterým bývá často přirovnáván, Tři billboardy jsou v mnoha směrech dospělejším návratem do belgických Brugg. Bez smutných očí Colina Farrella, zato se zarputilým výrazem Frances McDormand.

Perfektní scénář pro perfektní obsazení

Zatímco tu pěju ódy, dochází mi, že jsem ještě nenapsal ani slovo o ději. Stručně a jasně – spouštěčem vyprávění jsou ony tři billboardy z názvu filmu, na které Mildred Haynes (Frances McDormand), matka unesené, znásilněné, zavražděné a spálené dívky, nechá nalepit nevybíravý vzkaz pro místního šerifa Willoughbyho (Woody Harrelson). Vzhledem k určitým okolnostem to vztahy v maloměstském Ebbingu pořádně vyhrotí a následné události se krutým způsobem začnou vymykat z rukou všem zúčastněným. McDonagh ve svém na první pohled detektivním námětu udělal značný úkrok stranou. Na nějaké detektivní pátrání zcela rezignuje a soustředí se právě na způsob, jakým jeden kontroverzní čin může ovlivnit atmosféru a vztahy mezi obyvateli malého města. Tři billboardy jsou žánrově zatraceně těžko zařaditelná záležitost, jako ostatně byly i předchozí McDonaghovy filmy. V jedné scéně se smějete, aby vám úsměv během té následující nepříjemně ztuhnul na rtech, v jednu chvíli to vypadá, že příběh spěje k uspokojivému klimaxu, ale zanedlouho se ukáže, že šlo o falešnou stopu, udičku na diváka i na postavy. A vše je úplně jinak.

Silné herecké obsazení McDonaghovi v tomto matení diváka pomáhá, neboť herci své postavy uchopily přesně tak nečitelně, jak scénář žádá. U žádné z nich nikdy úplně nevíte, co udělá v příští scéně. Zda řekne nějakou hlášku, pošle někoho do hajzlu nebo někomu strašným způsobem ublíží. Každou z postav dění ve filmu významným způsobem změní, stejně jako je divák s postupující stopáží výrazně revidovat své smýšlení o nich. Woody Harrelson coby šerif hraje fantasticky asi nejvíce lidskou postavu své kariéry, Sam Rockwell se po x letech zase dostal k výživné roli rasistického buranského policajta Dixona a je naprosto fantastický. Film samozřejmě táhne dopředu hlavně zarputilá McDormandová, ovšem i ty nejmenší role jsou zalidněné brilantními herci, kteří soutěží mezi sebou o to, kdo si ukradne více scén. Kdyby se uděloval kolektivní Oscar za nejlepší herecký ansámbl, Tři billboardy by byly s největší pravděpodobností jasnou volbou.

Stejně jako jsou pro mě suverénně jedním z nejlepších filmů posledních měsíců. Letos se nám na prestižním oscarovém ceremoniálu pravděpodobně sejde hodně silná skupina favoritů (už se nemůžu dočkat na nového del Tora a Nit z přízraků, přičemž toho bude mnohem, mnohem víc), ale upřímně si myslím, že Tři billboardy kousek za Ebbingem pravděpodobně v mých očích nic nepřeskočí. Předpojatost? Nemyslím si. Především upřímné nadšení z filmu, který je dokonale napsaný a zahraný, na někoho možná až příliš přehrocený, ale pro mě vlastně… dokonalý.

Verdikt

Jak Martinu McDonaghovi velí jeho divadelní kořeny – precizně vystavěný snímek s perfektně vedenými herci, ve kterém během 115 minut stopáže všechno zapadne přesně na to místo, na jaké má. Pro někoho konstrukt, pro mě vynikající zážitek, který je stejnou měrou vtipný, mrazivý i dojemný. Podobná kombinace není často k vidění, proto tentokrát s tou ultimátní známkou vlastně ani nemusím moc váhat.

Hodnocení: 10/10