TOP 10: Nejlepší filmy roku 2017

Rok 2017 je definitivně u konce. Kromě klasického silvestrovského loučení se s ním a vítání roku nového to znamená i četné bilancování, které se týká i filmů. Urodilo se jich opět požehnaně, a přestože jsem samozřejmě nestihl všechno (nejvíc trestuhodné resty jsou asi Wind River (recenze), Čtverec či 120 BPM), nebylo lehké z těch téměř devadesáti snímků vybrat deset, které čněly nad ostatní. Přesto jsem se o to opět pokusil a přináším žebříček toho, co mě za uplynulých dvanáct měsíců v kinech nejvíc dostalo.

Bral jsem v potaz pouze premiéry, které šly do české distribuce v roce 2017, takže se v žebříčku objevují i loňské oscarovky, filmy mimo naši distribuci nezohledňuji.

10) Král Artuš: Legenda o meči (r. Guy Ritchie)

Už dlouho mě tolik nemrzelo, že nějaký film v kinech brutálně propadl, jako v případě dravé interpretace artušovské legendy od Guye Ritchieho. Britský režisér si látku přizpůsobil svému audiovizuálně progresivnímu režijnímu stylu, zachoval v ní pro jeho tvorbu typické vypravěčské postupy a navíc rámující fantasy žánr obohatil o prvky gangsterky. Díky tomu vznikl jeden z nejzajímavějších blockbusterů posledních let, který pouze netlumočí trendy posledních let, ale má potenciál sám vytvářet nové. Artušovská mytologie je převrácena naruby, aniž by ztrácela své základní propriety, Ritchie má skvělý cit pro komponování ikonických momentů a práci s monumentálním měřítkem, které navíc funkčně střídá s komornějším a podvratně působícím hlediskem postav z nižších vrstev světa, ve kterém se film odehrává. Legenda o meči je filmem, který si zasloužil být startem epické filmové série, protože na rozdíl od mnohých již vyčerpaných sérií rozhodně má o čem dál vyprávět. Bohužel se nejspíš budeme muset spokojit s jedním filmem, který však má potenciál stát se brzkým kultem.

9) Poslední rodina (r. Jan P. Matuszynski)

Nejoriginálnější „životopisný“ film posledních let vznikl v Polsku a pojednává o velmi specifickém životě a rodině polského malíře Zdzisława Beksińského. Děj je kompletně situován do prostředí sídliště, respektive dvou panelových domů, ve kterých žijí malíř se svou ženou a jeho neurotický syn. Pozoruhodné uzávorkování jejich života nebrání tomu, aby do sebe snímek absorboval velmi rozsáhlé časové období a celou řadu silných témat, která nejdou divákovi naproti, ale ten si s nimi musí sám poradit a podrobit je vlastní interpretaci. S klaustrofobním pocitem, který film navozuje prostřednictvím omezení prostoru, ve kterém se odehrává, ostře kontrastuje živá forma a pohyblivá kamera, Matuszynski chytře staví postavy v mizanscéně a dokáže z na první pohled nezáživné látky skládat nevídaně působivý portrét jedné konkrétní rodiny v jedné konkrétní době (navzdory zdánlivé absenci dobového kontextu). Konceptuálně dost možná nejzajímavější film roku.

8) Logan: Wolverine (r. James Mangold)

Snímek tematizující přežitost konceptu superhrdiny se asi nevyhnutelně stává nejlepším superhrdinským filmem roku. Logan se nekompromisně ohlíží za érou, kterou v prvních X-Menech pomáhal nastartovat, za érou, kdy komiksové filmy vyrostly v jeden ze základních stavebních kamenů hollywoodského systému. A stejně jako slavné revizionistické westerny typu Divoké bandy či Nesmiřitelných se ptá, nakolik jsou určité archetypy postav stále ještě potřeba a jak se k tomu staví. Unavená cesta Wolverinea světem, ve kterém se na hrdiny zapomnělo a žijí už jen na stránkách komiksů, je nejsilnější ve své upřímné přímočarosti, ve které jí pomáhá skvěle padnoucí eRkový rating a především síla vědomí fanoušků, kteří s hlavní postavou strávili téměř dvě dekády a osm filmů. Pryč je uhlazená vysokorozpočtová estetika, pryč je většina mutantů a přehledně strukturovaný svět s jasně definovaným zlem, nastupuje špinavá budoucnost skoro jako z Potomků lidí a deziluzivní pohled na komiksový subžánr. Logan v současnosti jen těžko nastartuje výraznější nový trend, nicméně je ostrůvkem snahy pojímat filmy se superhrdiny jinak, než je zvykem. Díky tomu je cenný. Recenze

7) Zabití posvátného jelena (r. Yorgos Lanthimos)

Nový film řeckého génia/šílence Yorgose Lanthimose je od jeho předchozí tvorby v lecčems odlišný, aniž by se ale vzdával jeho nejsilnějších trademarků. Opět zde máme jasně ohraničenou extrémní situaci, ve které se nacházejí jeho přesně typizované postavy, opět tu máme bizarní, s ničím nesrovnatelný černý humor, u kterého člověk neví, zda se mu může smát, aniž by nebyl pokládán za zrůdu, opět je tu až chirurgický chlad a odtažitost, se kterou vystupují postavy na plátně. Zároveň je ale Zabití posvátného jelena temnější a ještě vyhrocenější nejen v rámci scénáře, ale také stylu, ve kterém je realizován. Zlověstná kamera i hudba v divákovi vyvolávají neklid i ve chvíli, kdy se ještě (zdánlivě) nic neděje a postavy ani my nevíme, na čem vlastně jsme. V tom nejlepším slova smyslu zničující a maximálně zneklidňující podívaná plná interpretační nejistoty, moderní antická tragédie, stoprocentně jistě uchopená režijní vize. Recenze

6) Star Wars: Poslední z Jediů (r. Rian Johnson)

Někdo by to možná označil za rouhání, ale Poslední z Jediů je pro mě skutečně suverénně nejlepší epizodou Star Wars od Impérium vrací úder. Nade vší pochybnost jde o epizodu nejodvážnější co se vedení příběhu, konstrukce postav a práce se stanovenou mytologií a nevyhnutelnými archetypy týče. Rian Johnson ale především dokázal to, co se tak úplně nepovedlo Abramsovu pietnímu navázání – postavil novou trilogii na vlastní nohy a vtisknul do nového dílu přesně ty nezapomenutelné a ikonické momenty, které charakterizovaly každou epizodu jak staré, tak nové trilogie, a které tak bolestně chyběly v Síla se probouzí. Možná nejde o dokonalý film (stopáž chvílemi bolí, heist linie opravdu vede do ztracena…), ale dostal jsem v něm takové Star Wars, jaké jsem si po ohlášení nové trilogie přál. Recenze

5) Dobrý časy (r. Benny Safdie, Josh Safdie)

Americká nezávislá filmová scéna ukazuje svou sílu. Dobrý časy jsou až „mannovsky“ vyhroceným městským thrillerem, který dokáže divákovi s maximální funkčností zprostředkovat špínu ulic, ve kterých se pohybují hrdinové z řad současné velkoměstské spodiny, grázlíci a kriminálníci, mezi které se řadí i hlavní protagonista v podání Roberta Pattinsona. Pokud se tomuto herci nepodařilo vymanit se ze škatulky upíra Edwarda ze Stmívání ve filmech Davida Cronenberga či v postapokalyptickém australském snímku The Rover, tady se mu to v roli grázla, který vám přiroste k srdci, bezezbytku daří. Bratrské režijní duo Josh a Benny Safdiovi ve svém doposud nejvýraznějším filmu až překvapivě funkčně kombinují vyhrocenost stále beznadějnější situace hlavního hrdiny a bizarní humor, kterým jeho marné počínání prokládají. Přesně ten typ filmu, který člověku na filmovém festivalu udělá ohromnou radost.

4) Místo u moře (r. Kenneth Lonergan)

Snímek, jehož upřímná síla nevyprchala ani téměř rok od zhlédnutí. Na Místu u moře si nejvíc cením toho, že vzdor silně dojímavému tématu se nejedná o prvoplánovou oscarovou depku. Emoce filmu bublají hluboko pod jeho povrchem, což je ještě zdůrazněno tím, že ze začátku jako diváci vůbec netušíme, na čem jsme, tápáme po tom, proč se postavy chovají tak, jak se chovají. Nezvyklá volba vložit těžiště filmu, jeho základní narativní spouštěč (a vzhledem ke struktuře vyprávění vlastně i pointu) do středu filmu, byl nesmírně moudrý tah, díky kterému je film emocionálně zničující, aniž by působil samoúčelně. Kenneth Lonergan napsal vynikající scénář, který zároveň perfektně zrežíroval. No a pak je tu ten zaslouženě oscarový Casey, jehož úsporný, ale přitom neskonale působivý herecký výkon film posouvá ještě o stupínek výš. Dojemná všednost, která nevyprchává. Recenze

3) matka! (r. Darren Aronofsky)

Nejrozporuplnější film roku krutě propadl po finanční stránce a rozdělil diváky a kritiky na dva nesmiřitelné tábory – jedni v něm vidí samoúčelnou a průhlednou Aronofskyho onanii, druzí geniálně vystavěné hororové podobenství. Asi není těžké uhodnout, na které straně spektra se nacházím já, když označuji nový film do značné míry již kultovního tvůrce za třetí nejlepší počin roku. matka! na mě nevýslovně zapůsobila svou interpretační volností, se kterou divákovi nenutí jedno preferované čtení (byť to je relativně zřejmé), nýbrž mu dává volnost v tom, jak tuto vyhrocenou vizi uchopí. Snímek může do velké míry fungovat jako žánrová podívaná, byť hororové propriety spíš chytře využívá, než aby na nich vyloženě stavěl. Znepokojivost, brilantní gradace a s grácií podchycená filmová forma jsou každopádně natolik silné zbraně, které Aronofsky ovládá tak dokonale, že jsem z kinosálu odcházel rozechvělý na několik hodin dopředu. Ten film bude strašně zrát a dovolím si tvrdit, že nejen v očích jeho nynějších obdivovatelů, ale mezi všemi filmovými fanoušky. Recenze

2) Dunkerk (r. Christopher Nolan)

Na začátku roku jsem za své nejočekávanější filmy považoval Nolanův Dunkerk a Blade Runner 2049 Denise Villeneuvea. Zatímco sequel jednoho z nejkultovnějších sci-fi všech dob přes naprosto dokonalou realizaci mě v některých ohledech zklamal a ve výsledku moc nerezonoval, vstup největší režisérské jistoty současnosti na pole válečného filmu dokázal perfekcionistické technické stránce (sound design, kamera, produkční hodnoty…) nasadit korunu v podobě brilantně vymyšleného narativního systému, díky kterému zraje s každým zhlédnutím. Byť je druhá polovina úkrokem ke klasičtějšímu hollywoodskému filmu a objeví se v ní patos a nevyhnutelná oslava lidského hrdinství, stále jde o perfektně fungující podívanou, která tohle všechno používá funkčně a dokáže ze svého diváka vydolovat přesně ty emoce, které chce. No a první polovina, to je jedna velká ukázka Nolanova mistrovství, existenciální válečný horor, který plní srdce beznadějí a zároveň nutí žasnout nad tím, jak skvěle je vymyšlený. Dost možná nejzásadnější příspěvek do válečného žánru od Malickovy Tenké červené linie. Recenze

1) La La Land (r. Damien Chazelle)

To nejjednodušší kritérium, jak zvolit individuální nejlepší film roku, je to, kolikrát člověk na film byl ochoten jít do kina. Letos jsem si dal dvakrát pouze dva filmy – výše zmíněný Dunkerk a právě La La Land. Ten dokonce pouze s jednodenním odstupem, tak moc mě Chazellova pestrá pocta hned několika dekádám amerických muzikálových trendů nadchla. Uznávám, pro daný žánr mám velkou slabost, La La Land je však cenný nejen tím, že variuje staré trendy, přizpůsobuje je moderní podobě a působí tak na nostalgii fanoušků, nýbrž i tím, že ve způsobu vedení příběhu, přístupu k hudebním sekvencím a ústředním postavám je originální, nepředvídatelný, dokonce bych řekl progresivní. Nemůžu souhlasit s názory některých kritiků, že jde jen o nepříliš inovativní pastiš hrající na jistotu. Chazelle natočil čisté filmové potěšení a snímek, na který bych se mohl dívat věčně. Ještě aby ne, když v něm hrají asi nejkrásnější lidé planety! Recenze

Nevešlo se: Pěkně blbě, O těle a duši, Paterson, Kráska a zvíře, Raw, Spojenci, Uteč

Jaké filmy se v roce 2017 nejvíc líbily Vám? Podělte se v diskuzi o své tipy!