To už je ale záležitost letošní sezóny. I nominace na Ceny české filmové kritiky naznačují, že to nebyla žádná sláva. V podstatě všechno si pro sebe uzurpovaly tři filmy, Slámova Bába z ledu, artový Křižáček a Špína, u které je ovšem dost sporné, zda se jedná o film český, nebo slovenský. Ale dost už negativity, v tomto článku se pokusím vypíchnout pět snímků, které mě letos v rámci české kinematografie potěšily. Jakkoliv se zdá, že po překvapivě silném roce 2016 to letos bylo vskutku příšerné, něco pozitivního se přeci jen vysledovat dá. Zmíněných pět filmů bych pak dokázal bez uzardění doporučit v podstatě komukoliv.
5) Po strništi bos (r. Jan Svěrák)
Jakkoliv má Svěrákův návrat k Obecné škole řadu problémů (je archaický, epizodický narativ po sobě zanechává nejednu díru, především ale samotná návaznost na klasiku není podaná nejlépe a je zbytečná), odmítám se stavět k té záplavě kritického běsu, který se po premiéře snesl na hlavu naší největší režisérské stálice. Především pokud Po strništi bos postavíme do kontextu současné české kinematografie, stále jde bezkonkurenčně o nejlépe technicky zvládnutý film loňského roku, který dokládá Svěrákův režijní um. Oproti Hřebejkovi, který se Zahradnictvím po všech stránkách krutě narazil, je prequel Obecné školy pro mě dokonce precizní vypravěčskou prací, protože se alespoň pevně drží zásad, které si stanovil na začátku. Fungující dětská perspektiva a kořeny v českém poetickém filmu zasazují Po strništi bos do kontextu věcí jako Bylo nás pět nebo Páni kluci a pro mě osobně Svěrák na tuto tradici naší kinematografie důstojně, byť ne dokonale, navázal.
4) Přání k mání (r. Vít Karas)
Rozhodně jedno z nejpříjemnějších překvapení roku, a to nejen v rámci české kinematografie. Autor pohádky Micimutr Vít Karas natočil moderní pohádkovou fantasy, která má na české poměry nevídaně propracovanou stylizaci. Ta posouvá Přání k mání až někam ke Grinchovi, Karlíkovi a továrně na čokoládu či filmům Wese Andersona a vytváří perfektně funkční pohádkové bezčasí, na jehož půdorysu vyrostl velmi dobře fungující vánoční rodinný film. Občas člověk vypozoruje, že šlo původně o televizní projekt, který ovšem na plátnech kin České televizi vůbec nedělá ostudu a věřím, že časem z něj klidně může vyrůst nová česká vánoční klasika. O to víc mě mrzí, že dost možná nejlepší český film roku 2017 určený pro širší spektrum publika si v kinech našlo tak málo diváků. Je pravda, že ukázky moc nevábily, já jsem filmu před zhlédnutím taky vůbec nevěřil, ale doufal jsem, že se rozpoutá pozitivní šeptanda a na film se bude chodit. Bohužel, nestalo se. Snad se k němu lidi dostanou časem.
3) Červená (r. Olga Sommerová)
Po Věře Čáslavské a Martě Kubišové se legenda české dokumentární tvorby Olga Sommerová zaměřila na operní pěvkyni Soňu Červenou a jakkoliv nevznikl žádný inovativní dokumentární monument, opět se mi potvrdilo, že pokud se česká kinematografie v současnosti může něčím chlubit, jsou to dokumenty. Červená logicky těží hrozně moc ze samotné uchvacující osobnosti své protagonistky. Na Soňu Červenou a její fascinující dikci, mimiku a řeč těla by se člověk zvládl hodinu dívat, i kdyby ve filmu nic dalšího nebylo. Sommerová ale dokázala perfektně naplnit svůj záměr jdoucí až k orální historii, kdy na ploše jednoho životního osudu dokázala funkčním a především nesmírně dojemným způsobem odvyprávět celé novodobé dějiny českého národa. Tím je Červená zajímavá, tím je pro mě cenná, přestože jde jinak o velmi tradiční portrét.
2) Všechno bude fajn (r. Robin Kvapil)
Velmi vtipná a dobře vystavěná dokumentární fikce, která především má něco, co v posledních letech české filmy obecně zoufale postrádají – chytře napsaný scénář. Samozřejmě, ve finále je to především jednorázová hříčka. Spojuje v sobě ovšem přehršel dobrých nápadů, tvůrčí kreativity a především v našich poměrech tak málo viděnou angažovanost, což je kombinace, za kterou je třeba Robina Kvapila významně poplácat po zádech. Všechno bude fajn je zatraceně fajn, protože to není jen laciný hejt na Brno, ale spíš metaforický hejt na všechno, který ve výsledku nic moc neřeší, ale po celou svou rozumně zvolenou stopáž výborně baví.
1) Křižáček (r. Václav Kadrnka)
Pro řadu lidí jistě problematický, pro mě nicméně nesmírně očišťující, asketicky čistý film, který v loňském roce neměl v českém kontextu konkurenci. Pomalé tempo vyprávění (pokud v případě Křižáčka lze o vyprávění jako takovém vůbec mluvit) nemá za cíl zprostředkovat nám silný příběh, prokreslovat postavy, představit středověký svět. Kadrnka natočil působivou úvahu o rodičovství, která je sice často přirovnávána k Františku Vláčilovi, na rozdíl od jeho historických fresek ale Křižáček není tolik zatížený neprostupným symbolismem. Naopak, jak jsem už zmínil, jde o průzračný film, kterému je ale třeba být otevřený a nechat se jím unášet. Nenabízí totiž klasický narativní zážitek, nepřinese divákovi jednoznačnou satisfakci za pozornost, kterou do něj vložil, přesto na mě působí jako nejcelistvější český film za minulý rok a nejzajímavěji zpracovanou filmařskou vizi za let několik.
P.S.: Čára (r. Peter Bebjak) + Nina (r. Juraj Lehotský)
Na šest Cen české filmové kritiky nominovanou Špínu Terezy Nvotové jsem neviděl, nicméně slovenská kinematografie mě dokázala dvěma jinými filmy přesvědčit, že rok 2017 měla o poznání silnější než česká. Kriminální thriller Čára je v mnoha ohledech nedotaženou, ale technicky precizní a zajímavou žánrovou podívanou, která nemá daleko do zdařilého Rudého kapitána a Peter Bebjak se ukázal jako velmi zdařilý realizátor. Nina je naproti tomu komorní psychologické drama dvanáctileté dívky, jejíž rodiče se rozvádějí a ona se s tím musí vypořádat. Festivalový, nepříliš originální námět je zpracován suverénním způsobem, který divákovi zůstane trčet v hlavě a pokud bych tento žebříček skládal i ze slovenských filmů, Nina by pravděpodobně silně konkurovala Křižáčkovi v boji o první místo. Každopádně posílám na Slovensko gratulace, podobně zdařilý rok už naši sousedi dlouho neměli!
Jaké české filmy se letos líbily Vám?
Příspěvky
0 komentářů:
Okomentovat
Děkujeme za Váš názor.