Recenze: Akta Pentagon: Skrytá válka – Komentář k současnosti skrze minulost v podání Stevena Spielberga

Nový film Stevena Spielberga na Oscarech trochu ostrouhal, to však neznamená, že nestojí za pozornost!


Prohlášení, které mám nachystáno hned na úvod této recenze, myslím důkladně oddělí diváky, které Akta Pentagon nechají chladnými, od těch, kteří si je navýsost užijí. Film s originálním názvem The Post se mezi všemi filmy Stevena Spielberga podobá Lincolnovi. Komorní, na Oscary docela evidentně cílená látka podle skutečné události je opět více než cokoliv politicky zatíženou, s velkým kumštem natočenou interiérovou konverzačkou, ve které se ovšem přes veškerou její komorní uměřenost neztrácí Spielbergovo mistrovství v obrazovém vyprávění. Ať vám bude kdokoliv cokoliv tvrdit, Akta Pentagon je film, který patří na plátna kin nejen pro důležitost tématu, které zpracovává, ale i pro filmařskou preciznost, která může plně vyniknout pouze v kinosále.

Všichni prezidentovi muži, made by Spielberg 

Už uplynulo dlouhých 42 let od doby, kdy Alan J. Pakula natočil Bibli všech novinářských dramat, slavné Všechny prezidentovy muže. Pouhé čtyři roky po aféře Watergate tehdy Dustin Hoffman s Robertem Redfordem nezapomenutelně ztvárnili novinářskou dvojici Woodward-Bernstein, jejichž odhalení vedlo až k rezignaci prezidenta Nixona. Akta Pentagon: Skrytá válka se nyní vrací do doby ještě o něco dřívější, doprostřed zuřící vietnamské války. Paralel je tu ovšem mnoho. Opět se díváme (především) do první poloviny 70. let, v centru dění je opět redakce The Washington Post, opět je nám filmovou cestou zprostředkován náhled na jedno z nejzásadnějších novinářských odhalení vůbec. Zatímco však Všichni prezidentovi muži byly prakticky bezprostřední reakcí na tehdejší americké dění, Spielberg spolu se scénáristickou dvojicí Liz Hannah a Josh Singer (ten má mimochodem na kontě i jiný vynikající novinářský film Spotlight) oprašuje nepříjemnou kapitolu moderních amerických dějin ve snaze komentovat současné dění.

Akta Pentagon na první pohled mohou působit jako relikt z 90. let. Za kamerou Spielberg, před kamerou veteráni Tom Hanks a Meryl Streep, hudba Johna Williamse a poctivě odtočené novinářské téma, které je přeci jen zpracováno hodně staromilským způsobem. Témata, která jsou zde akcentována, ovšem filmu dávají ostrý břit, neboť jsou vysoce aktuální a v souladu s dnešními trendy. Snímek se s postupující stopáží rozštěpuje hned na několik dějových linií, které se navzájem ovlivňují a postupně se zase sbíhají dohromady, přičemž Spielberg se opět ukazuje jako mistr vypravěč, o kterém je zezačátku možné pochybovat, on však na konci všechnu naši nejistotu rozpráší pevně vytvarovaným celkem.

Začínáme ve Vietnamu, kde jistý Daniel Ellsberg pomáhá vytvořit podrobnou zprávu o tom, jak to vypadá s válkou a jaké jsou vyhlídky USA na její vítězství. To, co zjistí, není moc povzbudivé, ovšem národní hrdost nedovoluje americkým politickým špičkám ustoupit a navzdory chabým vyhlídkám posílají do Vietnamu další a další vojáky. Ellsberg se proti tomu ale vzepře a rozhodne se vynést z Pentagonu přísně tajné dokumenty, které odhalují celou pravdu. Střih, dostáváme se do roku 1970 a Katherine Graham (Meryl Streep), vydavatelka The Washington Post právě dává svou firmu na burzu. Obchod se blíží a to poslední, co Katherine potřebuje, je nějaký konflikt jejích novin a státu, který by mohl odradit potenciální investory. Když však New York Times přijdou se senzačním článkem postaveným na utajených materiálech a prezident následně Timesům zakáže další podobné věci publikovat, šéfredaktor Ben Bradlee (Tom Hanks) pověří člena redakce Bena Bagdakiana (Bob Odenkirk), aby dál sledoval stopu, která by jej k materiálům mohla dovést. Katherine Grahamová tak může brzy stát mezi osobním zájmem nepopudit investory a vyšším principem, který sahá až k Prvnímu dodatku americké ústavy.

Svoboda slova, ženská síla, režijní mistrovství 

Spielbergovi musí i jeho odpůrci přiznat minimálně jednu věc – ať už si vezmete jeho filmy z kterékoliv dekády, ve které točil (70., 80., 90. léta, první dvě desetiletí 21. století), vždy dokázal být neuvěřitelným způsobem „up to date“. Paradoxně jen na málo jeho filmech je to vidět tolik jako na látkách z minulosti. V případě Lincolna dokázal natočit nesmírně rezonující film o zrušení otroctví, který byl jednak silným pomníkem samotnému prezidentovi, ale především politicky relevantním způsobem tematizoval rasovou otázku. V Aktech Pentagon přichází po Třináctém dodatku na přetřes ten první, týkající se svobody slova a tisku. Tohle téma je zosobněno v klasicky bravurním výkonu Toma Hankse, který Bradleeho pojal jako neústupného a tvrdého novináře, který vede tvrdý konkurenční boj s jinými americkými novinami, ovšem především brojí právě za svobodu vyjadřování. Po zákazu Timesům se jeho snaha dostat na veřejnost celý příběh stane posedlostí, která s sebou strhává celou redakci. Druhé téma, ženská rovnoprávnost, reprezentuje Meryl Streep. Jakkoliv už si mnozí dělají z její nominace na Oscara legraci, v tomto případě to zdaleka není žádná nominace za zásluhy. Meryl je zde fantastická, protože dokázala bravurně vykreslit ambivalentní postavení Grahamové ve společnosti a především její nejistotu a vnitřní boj. Žena, která ve vysokém společenském postavení, zároveň vede noviny a musí čelit nedůvěře své rady a posměškům, že jako žena v takovém postavení nemá co dělat. V některých momentech je zdravě sebevědomá, jindy naprosto ztratí řeč, někdy si dokáže dupnout, jindy tu odvahu nenajde. Přitom právě na ní nakonec závisí osud celého příběhu.

Letošní Oscary hodně akcentují „women-power“, ze všech těch silných ženských hrdinek mi ale ve výsledku skutečná osoba ztělesněná Meryl Streepovou přišla nejkomplexněji a nejživěji zachycená. Spielberg má občas tendenci to přehánět s patosem, i zde jsou scény, které jsou možná lehce za hranou, ale v klíčových okamžicích prokázal neuvěřitelný cit pro postavy, které mu byly svěřeny. Skrze ně a jeden fascinující skutečný příběh nám na ploše necelých dvou hodin dokáže nevídaně plasticky představit dobu a společenské uspořádání, ve kterém se příběh odehrává. Elegantní způsob, jakým se zde daří splétat dohromady jednotlivé linie příběhu, mu umožňuje vyprávět velmi ekonomicky, režisérská legenda se ovšem nespokojuje pouze s tím, že nám vyloží, jak to tedy bylo s těmi „Pentagon Papers“.

Žádný skutečný příběh není kompletní bez svého kontextu, který nám tento film prezentuje jednak skrze chování a interakci postav, ale také brilantní hrou s mizanscénou a vypiplanou formální stránkou. Spielberg téměř vždy pracuje s několika plány dění, na plátně se toho často odehrává tolik a na tolika různých úrovních, že je občas těžké všechno chytit včas. Kamera chytře pracuje s podhledy, nadhledy, rozplánováním osob v záběru, občas nám dává nahlédnout více věcí, než zdánlivě potřebujeme, občas zase něco skryje. Výsledek vytváří nevídaně plastický obraz Ameriky počátku 70. let. Akta Pentagon jsou i díky tomu krásným a patřičně rezonujícím filmem, který na první pohled není nijak rozmáchlý a zezačátku může působit lehce roztěkaně, s postupem stopáže ale doslova rozkvétá před očima.

Verdikt 

Zbožňuju filmy s novinářskou tematikou, a proto mám nesmírnou radost z toho, že dva roky po vynikajícím Spotlight je tady další vynikající zástupce tohoto subžánru. Od samotného mistra Stevena Spielberga, který opět dokazuje, že nestárne, stále si dovede vybírat správná témata a velkorysým způsobem je zpracovávat. Snímek, který strhává i přes zdánlivě skromný a staromódní zevnějšek. Hodnocení: 9/10