Recenze: Nit z přízraků – film o módním návrháři jako zvrácená love story

Paul Thomas Anderson se pyšní pověstí exkluzivního filmařského génia, který točí filmy s velkými časovými prodlevami. Každá jeho novinka se proto těší velké pozornosti, vzbuzuje očekávání a zpravidla si nárokuje pozici favorita na nejrůznější ocenění. Nit z přízraků není výjimkou. Anderson s ní přichází tři roky po problematicky přijaté subverzivní krimi Skrytá vada a po lehkých rozpacích s relativního přehlédnutí filmu Zlatými Glóby si snímek vysloužil úctyhodných šest nominací na Oscara a nemalé kritické ovace. Zaslouženě?

Základní synopse filmu o dokonalostí posedlém módním návrháři Reynoldsi Woodcockovi (Daniel Day-Lewis), který při cestě na venkov objeví svou novou múzu (Vicky Krieps), kterou vtáhne do svého rutinami zatíženého, obsesivně kontrolovaného života, aniž by tušil, že si na prsou dost možná hřeje hada, na první pohled nenabízí mnoho prostoru k rozletu pro inovativního filmového tvůrce. Ale ruku na srdce – prakticky u žádného Andersonova filmu si člověk na první dobrou neřekne, že to musí okamžitě vidět. Epický rozmach, hypnotickou filmovou formu a hutné myšlenkové podhoubí dává filmům o rozjíždění amerického ropného průmyslu (Až na krev) či zakládání scientologické církve (Mistr) právě až osoba samotného režiséra. S Nití z přízraků je tomu zrovna tak.

Fascinující provedení, unikavý obsah 

Nutno říci, že zařadit, pojmout a vysvětlit nový Andersonův film po prvním zhlédnutí je prakticky nemožné. Nit z přízraků totiž neustále klame tělem, střídá úhly pohledu i vyprávěcí techniky a prakticky až do poloviny filmu před divákem umně ukrývá svá hlavní témata. S tím souvisí i pestré žánrové spektrum filmu, které ladně proplouvá mezi melodramatem, zvrácenou romancí a černočernou komedií bez jakékoliv ztráty tempa nebo soudržnosti. Anderson divákovi dovoluje žasnout nad promyšlenými záběrovými kompozicemi (kameru si kvůli zaneprázdněnosti svého dvorního kameramana Roberta Elswita vedl Anderson sám!), provedenými v krásně sytých barvách, smát se bizarním situacím a podvratným sdělením, které jsou do snímku mezi řádky vetkány, zároveň ale neustále akcentuje zvrácenost ústředního vztahu, který v pozvolné a nenásilné gradaci mísí grotesknost s regulérní tragédií. Móda zde zdaleka není v centru pozornosti, ba naopak, Nit z přízraků mnohem více akcentuje prodlevy mezi Woodcockovými zakázkami, důsledky jeho práce na jeho osobnost, než jeho práci samotnou. Anderson je navíc v kontrastu s módním průmyslem posedlý odhalujícím detailem, soustředí se na nedokonalé a nesnaží se svícením vyhlazovat obraz, naopak jej nechává přirozený.

Svou pravou povahu a silně podvratný potenciál přitom film obnažuje naplno až ve své druhé polovině, ve které na základě pečlivě scénáristicky podložených rozhodnutích klíčových postav neustále razantně posouvá od začátku podivně nastavený vztah ústředního páru až ke zvráceně zacyklené smyčce. Tu sledujeme jednak zevnitř, prostřednictvím Woodcocka a jeho partnerky Almy, ale občas dostáváme možnost náhledu zvenčí prostřednictvím jeho sestry/manažerky Cyril (Lesley Manville). Vztah od začátku postavený na špatných základech (ovládání, posedlost, submisivita, odosobnění…) je vystavěn do extrému a představuje zdvižený prostředníček rádoby subverzivní podívaným ve stylu Padesáti odstínů temnoty, a to jak v razantnosti výpovědi a dopadu na diváka, tak (především) v preciznosti vedení příběhu a bez výjimky fantastických herců. Tam, kde momentálně vrcholící popkulturní fenomén tvářící se jako kontroverzní text nabízí jen vyprázdněný reklamní obraz snobské společnosti, je Nit z přízraků neustále znepokojující a silně rezonující výpovědí o odvrácené podobě lásky, o touze vlastnit svůj protějšek, která může nabývat mnoha forem.

Jde o podivně zvrácený, přitom ale v jádru nádherný film, který je přes jeho komornost (převažují interiéry, spektrum postav je velmi omezené, dialogy jsou úsporné) neustále velká zábava sledovat už pro jeho vypulírovanou formu a o život hrající herce. Obraz v kombinaci s téměř neustále znějící a neskutečně pestrou hudbou vytváří audiovizuální symfonii, do které vstupuje Pan Herec Daniel Day-Lewis se svou komplexní dikcí a mimikou, kdy každá nepatrná změna v jeho tváři nese význam a rafinovaná hra s úhly pohledů dělá z každého dialogu – ať už je jeho partnerkou Lesley Manville nebo Vicky Krieps – strhující souboj nevypočitatelných osobností s neustále se měnící převahou jednotlivých stran. Udělat z filmu v jádru tak minimalistického podobně nevšední a jedinečným způsobem zábavný zážitek je opravdu hodno všech kritických ovací, které Nit z přízraků sklízí.

Verdikt 

Velmi specifický divácký zážitek, který je v první polovině dráždivě, skoro až divácky nepříjemně neprůhledný, aby v půlce druhé diváka neustále překvapoval svými žánrovými skoky a nekonvenčními režijními i scenáristickými kroky. Nit z přízraků jistě nebude pro každého, což ale u Paula Thomase Andersona nepřekvapí. Stejně jako fakt, že se režisérovi opět podařilo ze zdánlivě nepříliš lákavého tématu vyždímat další fascinující mistrovské dílo, které je znovu úplně jiné nejen v kontextu ostatní hollywoodské produkce, ale i v rámci režisérovy filmografie jako takové.

Hodnocení: 9/10