V rámci výtvarného umění jsem docela analfabet, takže jsem během sledování snímku S láskou Vincent přišel o potěchu, kterou při něm budou zažívat znalci van Goghova díla – tedy o potěchu poznávat na plátně rozpohybované malířovy obrazy, které tvůrci poskládali do konkrétního filmového příběhu. Potěcha z úchvatné vizuální stránky nicméně zůstává i tak, neboť kombinace hraného filmu a olejomaleb působí skvěle. Kresby jsou na plátně neustále v pohybu, protože jakákoliv změna světla a sebemenší hra mimiky u postav je v této podobě samozřejmě mnohem výraznější a pro oko diváka patrnější než u klasického filmu, ať už hraného nebo animovaného. Přitom se celý film hýbe naprosto fantasticky, dialogy, interakce postav a dokonce i pěstní souboje nepůsobí staticky a divák zvolenou stylizaci velmi rychle dokáže přijmout za svou.
Tím bych se s vizuální stránkou filmu vypořádal, protože o té se toho v případě S láskou Vincent již napsalo až až. Palčivější otázka, která mě trápila před návštěvou kina, byla, zda film nebude na svou proklamovanou formu hřešit a dokáže nabídnout zajímavý filmový zážitek nad rámec krásných obrazů.
Pátrání po van Goghovi
Příběh filmu se odvíjí od nedoručeného dopisu, který Vincent van Gogh napsal svému bratrovi Theovi. Rok po malířově smrti se syn Vincentova pošťáka Armand Roulin vydává dopis doručit. Přitom dopis zde plní roli jakéhosi MacGuffina, který spouští do běhu pátrání po okolnostech Vincentovy smrti, ale především jeho tajemstvím obestřeného života. Armand se postupně setkává s lidmi, kteří Vincenta buď dobře znali, nebo se s ním alespoň za určitých okolností potkávali. Z jejich vzpomínek na něj (ty jsou od zbytku děje odlišeny černobílým laděním) si divák spolu s hlavní postavou dává z jednotlivých střípků dohromady mozaiku umělcova života, smrti a osobnosti. Jaký legendární film vám taková struktura připomíná?
Pokud vaše odpověď zní Občan Kane, přemýšlíme stejně. Sáhnout by šlo i po úplně odlišném formátu a vzpomenout si na dokument Pátrání po Sugar Manovi, nicméně snímek Orsona Wellese, mnohými kritiky dodnes označovaný za nejlepší film všech dob, nám jako příklad poslouží perfektně. I ve S láskou Vincent nám tvůrci poskytují jen velmi letmo nadefinovanou průvodní postavu, která nemá sloužit jako epicentrum dění, nýbrž poskytovat divákovi projekční prostor, do kterého můžeme snadno proniknout, pátrat po Vincentovi a skládat dohromady střípky minulosti. Stejně jako novinář hledající význam Kaneových posledních slov je i Armand vyslán na velmi konkrétní misi (doručit dopis), která je nicméně podružná reálnému cíli filmu – odhalit, kdo vlastně byl onen Vincent van Gogh.
Zvolená struktura vyprávění je chytlavá a divácky vděčná, protože umožňuje tvůrcům na van Gogha nahlédnout z mnoha různých úhlů pohledu a zachytit tak věčnou ambivalentnost lidského života. Nejpozději v polovině filmu ale naráží na jedno úskalí, kterým je příliš krátká stopáž filmu. S láskou Vincent trvá jen necelou hodinu a půl, přičemž i mistr elipsy a vyprávění obrazem Welles potřeboval k vystavění mozaiky Kaneova života dvě hodiny. Filmové „Pátrání po van Goghovi“ se tak brzy nevyhnutelně omezuje na mechanické vyhledávání postav, které malíře znaly, hovory s nimi a flashbacky, které navíc nejsou svébytné a vždy je doprovází voiceover. Důvody tohoto omezení jsou poměrně jasné – jednak tkví v náročné technice, která filmu vdechla život, delší stopáž by vyžadovala další desítky a desítky hodin práce. Příběh snímku se navíc pravděpodobně musel hodně přizpůsobovat van Goghovým malbám. Dvacet minut navíc by ale každopádně pomohlo k rozvolnění tempa a S láskou Vincent by najednou působil méně jako mechanické „sit-and-deliver“ střetávání Armanda s Vincentovými známými a více jako svébytné filmové vyprávění.
Přes mechanickou strukturu se ale filmu především ke konci daří budit v divákovi silné dojetí. Forma zde totiž obsah nezastiňuje, jak jsem se obával, ale aktivně jej vytváří. Sepětí vizuální stránky snímku s jeho ústřední figurou je cítit z každého políčka a jakkoliv je závěrečné citování van Goghových dopisů předvídatelně patetické, u výtečně vyřešených závěrečných titulků divák jen stěží nepocítí pohnutí nad osudem geniálního umělce, jehož portrét je velmi snadno zobecnitelný na širší spektrum géniů, kteří za svého života neokusili docenění svého díla. S láskou Vincent je svého druhu jedinečným projektem, výtvarným uměním převedeným do filmového média, přičemž jeho přizpůsobení filmovým zákonitostem se možná neobešlo bez problémů, ve finále ovšem na plátně funguje velmi dobře.
Verdikt
Snímek, který bude širokou vrstvou veřejnosti jistě považován za snobskou záležitost, přičemž si ovšem podobné označení tak úplně nezaslouží. Kombinace jedinečné vizuální stránky, dobře vymyšleného příběhu a funkčně vystavěné vyprávěcí struktury sice má svá nepřehlédnutelná úskalí, tvůrcům se do ní ale podařilo vtisknout univerzální poselství, které může fungovat prakticky na každého. Proto by byla škoda, kdyby S láskou Vincent zůstal záležitostí pro pár festivalových diváků a fanoušků výtvarného umění.
Příspěvky
0 komentářů:
Okomentovat
Děkujeme za Váš názor.