TOP 5 sci-fi snímků Stevena Spielberga

Steven Spielberg je bez jakékoliv nadsázky možná nejslavnějším a kasovně nejúspěšnějším režisérem všech dob, za jehož jedinou adekvátní konkurenci by se dal považovat James Cameron. Tento hitmaker navíc v produktivitě své tvorby rozhodně nezpomaluje, ba naopak. Je přitom schopen servírovat nám v krátké době po sobě jak novinářské drama Akta Pentagon, tak sci-fi Ready Player One.



Žánr science fiction přitom ve Spielbergově kariéře tvoří nepřehlédnutelný leitmotiv, režisér se k němu rád vrací a některé z jeho sci-fi filmů se mohou právem zařadit k jeho tvůrčím vrcholům. V tomto článku v chronologickém pořadí proberu jeho příspěvky k tomuto žánru, ke kterému se letos v Ready Player One vrací po proluce, která trvala více než jednu dekádu. Jen pro pořádek ještě zmíním, že mezi sci-fi neřadím dva díly Jurského parku, které považuji spíše za dobrodružné filmy, stejně jako z brakové science fiction estetiky bohatě těžící čtvrtý díl Indiana Jonese.

1977 – Blízká setkání třetího druhu

Jedna z nejslavnějších science fiction podívaných všech dob možná byla v době vzniku, minimálně po stránce kasovního ohlasu, trochu zastíněna Lucasovými Star Wars, během let nicméně po zásluze vyrostla v kultovní a hojně citovaný film, jeden ze základních stavebních kamenů celé Spielbergovy tvorby. Po stránce vizuálních efektů přelomový snímek ladně kombinuje mikro-rovinu globálně zásadní situace kontaktu s jinou civilizací, zosobněnou v brilantně paranoidní postavě obyčejného Američana Roye Nearyho (Richard Dreyfuss), s vědeckou makro-rovinou, aniž by film ztrácel tematickou a narativní soudržnost.

Památný herecký výkon velikána francouzského filmu Françoise Truffauta, legendární hudba Johna Williamse vycházející ze slavné pětitónové melodie, až hitchcockovský motiv obyčejného člověka vtaženého do neobyčejných událostí, to vše dává dohromady památný divácký zážitek, který dva roky po Čelistech definitivně etabloval Spielberga jakožto jednoho z nejvýraznějších a nejúspěšnějších režisérů Nového Hollywoodu. A jednoho z otců nového filmového formátu, který se později ustálil pod názvem hollywoodský blockbuster. Přestože se Blízká setkání v době vzniku skutečně nedokázala vyrovnat ohromujícímu úspěchu Star Wars, film zaznamenal nezanedbatelný úspěch. Při dvacetimilionovém rozpočtu vydělal po celém světě přes 300 milionů dolarů, získal Oscara za kameru a k tomu dalších sedm nominací. Zároveň započal Spielbergovu tendenci propagovat „meziplanetární přátelství“, na kterou měl režisér ještě velkolepějším způsobem navázat o pět let později…

1982 – E.T. – Mimozemšťan

Největší kasovní hit 80. let, popkulturní fenomén, z jehož estetiky dodnes těží nejeden filmař (viz Super 8, seriál Stranger Things…), filmový důkaz, že rodinný film může oplývat nevídaným režijním kumštem a být milován jak masovým publikem, tak filmovými kritiky. E.T. – Mimozemšťan si rozhodně nezaslouží být nijak škatulkován na základě toho, že v centru dění je parta dětí a roztomilý návštěvník z jiné planety, protože i pětatřicet let po svém vzniku jde o divácky mimořádně vděčný snímek plný nápadů, který dokáže fascinovat propracovanou formou, chytře vystavěným scénářem a zároveň dojímat diváky všech generací. Témata generačního rozkolu, dětského přátelství a soudržnosti, nedůvěry ke zlotřilým korporacím a mírumilovného mimozemšťana rozehrál Spielberg do nadčasového příběhu, u kterého vůbec nezáleží na tom, v kolika letech jej vidíte, nebo kolik času již uplynulo od jeho vzniku.

O univerzálně nadšeném přijetí E.T.ho nejlépe vypovídá konsensus ohromujících tržeb a kritických ocenění, který ještě dalece předčil pozitivní rozruch okolo Blízkých setkání třetího druhu. Film celosvětovými tržbami 793 milionů dolarů tehdy vystřídal Novou naději na pozici nejúspěšnějšího filmu všech dob, při zohlednění inflace jde dodnes o čtvrtý nejúspěšnější film na americké půdě. Třešničkou na dortu pak byl zisk tří Oscarů (hudba, střih zvuku, vizuální efekty) z devíti nominací. Pravděpodobně největší filmový fenomén 80. let byl na světě, Steven Spielberg ale samozřejmě neusnul na vavřínech a prostřednictvím pokračování Indiana Jonese a fenomenálně úspěšného Jurského parku nadále zásoboval diváky tou nejkvalitnější filmovou zábavou. Od žánru sci-fi si nicméně po filmu E.T. – Mimozemšťan dal téměř dvě dekády trvající pauzu, aby pak v první pětiletce 21. století naservíroval divákům hned tři velmi odlišné science fiction podívané.

2001 – A.I. Umělá inteligence

Toužebně očekávaným návratem Spielberga ke sci-fi žánru se roku 2001 stal film A.I. Umělá inteligence. Spielberg byl na počátku nového tisíciletí na vrcholu sil, na poličce se mu čerstvě skvěl už druhý režijní Oscar za válečný epos Zachraňte vojína Ryana, a když se po světě rozneslo, že za svůj další film si zvolil A.I. Umělá inteligence, látku, na které měl původně pracovat sám Stanley Kubrick, obrovská očekávání na sebe nenechala dlouho čekat. Když se ale film dostal do kin, nastaly všeobecné rozpaky. Spielbergův návrat ke sci-fi byl bezesporu viditelně prodchnut režisérovým jedinečným tvůrčím kumštem, se kterým je vytvořen vizuálně působivý svět budoucnosti. Film ale selhává u velké části publika kvůli svému podivnému emočnímu rozkročení mezi slzičky ždímajícím rodinným (melo)dramatem a chladně napsanými postavami, ke kterým je v podstatě nemožné přilnout. A.I. tak selhává jako hollywoodský doják i jako případná snaha o společenskou satiru.
Právě pro svou podivnost se však film časem dočkal u řady diváku pozdějšího docenění, protože se do velké míry vymyká obvykle bezproblémově a univerzálně přijímaným Spielbergovým filmům. Osobně A.I. rád nemám, jednak z důvodů, které jsem zmínil výše, dále mi film přijde přetažený a jeho konec (povídku jsem nečetl, takže nevím, do jaké míry je jejím dědictvím) považuji za to největší možné sci-fi klišé všech dob. To a mnohé další důvody ostatně s velkou pravděpodobností způsobily, že film v kinech neuspěl. Stomilionový rozpočet se v USA nepovedlo ani dorovnat a celkové tržby ve výši 236 milionů nebyly hodny hitmakera Spielbergova formátu. Jak jsem ale zmínil, s postupem času si film své diváky našel. Kdoví, třeba jej po čase zkusím znovu i já.

2002 – Minority Report

Rozporuplné kritické i finanční přijetí A.I. Umělá inteligence napravil Steven Spielberg hned v roce následujícím. Produktivní režisérská hvězda jednak zabodovala špičkovou retro podívanou Chyť mě, když to dokážeš, v rámci zde propíraného žánru se pak vytasila se sci-fi noirovou detektivkou Minority Report. Do adaptace povídky Philipa K. Dicka o systému, který dovede předvídat vraždy ještě před tím, než se opravdu stanou, obsadil hvězdného Toma Cruise, tehdy ještě nepříliš známého Colina Farrella a hereckou legendu Maxe von Sydowa a spolu s touto elitní hereckou sestavou provedl diváky vizuálně vypiplanou futuristickou jízdou s nosným myšlenkovým podhoubím. Stejně jako v případě A.I. je Minority Report konceptem ambiciózní, štědrou stopáží obdařená podívaná, která ovšem spoléhá na tradičnější žánrové a narativní uchopení, přičemž je vstřícnější k publiku, které baží po velké letní filmové podívané.

Přitom jde ale stále o navýsost inteligentní podívanou plnou nápadů a překvapivých zvratů, ke které se dodnes lze pravidelně vracet. Za více než patnáct let od vzniku totiž prakticky nezestárla. Přes strhující tempo totiž nestojí na monumentální akci, ale na dobře vedeném a vypointovaném příběhu a ústřední myšlence, která je poctivě rozpracována do znepokojivých důsledků. Podobně jako A.I. se snímek nedočkal výrazné pozornosti Akademie (pouhá jedna nominace za střih zvuku), diváckého úspěchu se ale Spielberg tentokrát dočkal. Pro svůj méně family-friendly koncept se samozřejmě nejednalo o hit z ranku E.T.ho , ovšem rozpočet ve výši 102 milionů dolarů se při celosvětových tržbách 358 milionů více než ztrojnásobil a film tak bez problémů doplul do výrazného zisku. Spielbergovo sci-fi kombo ze začátku tisíciletí se tak při zpětném pohledu povedlo. Režisér vytvořil dva žánrové filmy, které jsou výrazně odlišné nejen od sebe navzájem, ale i od jeho dvou předchozích science fiction výtvorů.

2005 – Válka světů

Touto dvojicí filmů však příspěvek Stevena Spielberga ke sci-fi tvorbě prvního desetiletí 21. století neskončil. Po již zmíněném Chyť mě, když to dokážeš a komorní letištní one-man show Toma Hankse Terminál si živoucí režisérská legenda vzala do parády slavný román H.G. Wellse Válka světů. Dosavadní propagátor meziplanetárního přátelství najednou otočil o 180 stupňů a představil odvrácenou tvář mimozemské návštěvy u nás. Tenkrát ještě mocné studio Paramount film obdařilo štědrým rozpočtem 132 milionů dolarů a Spielberg tak mohl v ohromujícím měřítku zachytit zkázu (nejen) amerického předměstí, které je konfrontováno s technologicky mnohem vyspělejší civilizací s evidentně kolonizátorskými úmysly. Síla Války světů oproti jiným podobným filmům typu Dne nezávislosti tkví ve zvolení mikro-perspektivy jedné rodiny, která se snaží uniknout šířící se zkáze. První polovina filmu je díky fascinujícímu zprostředkování paniky a beznaděje, rozumné práci s vizuálními efekty a chytrému zakrývání ohnisek zkázy v podstatě dokonalá.

Půle druhá se bohužel rozpadá do samostatně výborně fungujících, v kontextu celého filmu bohužel tempo povážlivě brzdících epizodek. Spielberg prostřednictvím ne úplně hladce fungujících elips dovádí film do konce, který sice možná koresponduje s předlohou, z hlediska dosud viděného je však ona finální oslava rodinných hodnot skoro až divácky neuspokojivá. Jako celek tak Válka světů působí jako dramaturgicky nepříliš ladně pospojovaný sled filmařsky geniálních scén, jehož druhá polovina působila lehce zastarale už v době vzniku filmu. Stále však jde o mimořádně působivý velkofilm, který po zásluze zaznamenal velký divácký úspěch, a s tržbami mířícími k hranici 600 milionů dolarů šlo o jeden z největších hitů roku 2005.

2018 – Ready Player One: Hra začíná

Na přelomu 70. a 80. let Steven Spielberg natočil dvě sci-fi, aby si dal téměř dvě dekády trvající pauzu. K žánru se vrátil na začátku 21. století a během čtyř let fanoušky science fiction potěšil hned třemi dalšími filmy tohoto žánru. Načež se opět odmlčel, tentokrát na třináct dlouhých let. Během nich nás pravidelně zásobil, natočil hned osm filmů, komerčních (čtvrtý Indiana Jones, Tintinova dobrodružství) i oscarových (Lincoln, Most špiónů). Až Ready Player One ale představuje režisérův návrat do vod, kde jej mnoho diváků (přiznávám, včetně mě) vidí vůbec nejraději. V zádech má prý vynikající knižní předlohu, trailery ukazují, že se tvůrce vyřádil jak na vizuálním pojetí filmu, tak na spoustě geekovských radostí, které mu námět nabízí. 29. března se dozvíme, zda bude Ready Player One tím epickým návratem Stevena Spielberga ke sci-fi, ve který všichni doufají. Potenciál na památný film i velký komerční úspěch tady je značný a já věřím, že dojde naplnění.

Kterou z pětice Spielbergových sci-fi máte nejraději Vy?