Glosa: Nakolik je Ready Player One skutečně boží?

Enormní nadšení z intertextuálního zlatého dolu Ready Player One: Hra začíná mi v tuto chvíli brání sepsat jakoukoliv koherentní recenzi. Tady je alespoň neuspořádaná směsice dojmů, které mi den po zhlédnutí stále ještě hrozí výbuchem v hlavě.

Více než cokoliv jiného mi na filmové adaptaci velebené knihy Ernesta Clinea imponuje fakt, že na režijní stoličce seděl více než sedmdesátiletý Steven Spielberg. Zatímco takový Ridley Scott sice své filmy stále dokáže obdařit skvělým vizuálem a precizně zvládnutými produkčními hodnotami, ale po stránce vyprávění už je z nich cítit náznak senility, Spielberg během jednoho měsíce pustil do českých kin dva filmy, z nichž každý je skvostný úplně jiným způsobem. Legenda filmového plátna a zasloužilý „filmový spratek“, který točí megahity a diváky i kritiky milované filmy od 70. let minulého století, si stále drží vypravěčskou suverenitu. Akta Pentagon: Skrytá válka a Ready Player One: Hra začíná (ty podtituly jsou mor!) budiž důkazem.

Druhý jmenovaný snímek, který jsem si osobně překřtil na intertextuální simulakrum, není pouhou smrští aluzí a citací z popkultury posledních padesáti let. Fantastická expozice s pomocí dlouhé kamerové jízdy je nejen informačně neuvěřitelně ekonomická a nahustí obrovské množství informací do funkční zkratky, ale především nastolí tendenci celého filmu ladně se pohybovat mezi virtuální realitou a dystopickou budoucností. Ke konci už si nejde nevzpomenout na Matrix, Počátek a další filmy, které sice měly mnohem komplikovanější strukturu, ale Ready Player One i ze dvou rovin dokáže vytěžit fantastické scény a precizně budovat napětí mezi dvěma světy. Paradoxně tomu pomáhá i mnohými po trailerech kritizovaná podoba OASIS, která rozhodně nepůsobí jako nějaký digitální bordel.

Dostáváme zde totiž tolik fanboyovských radostí a parádních tvůrčích řešení, až z toho běhá mráz po zádech. Vypjatější a lépe natočenou závodní sekvenci jsme tu neměli od Speed Racera. I sebemenší příběhový detail v souladu s vypravěčskými postupy 80s‘ movies je dříve či později zužitkován. Soundtrack je nejen našlapaný skvělými songy, ale samozřejmě se na mnoha rovinách vztahuje k citovaným vzorům. Mizanscéna je pokaždé tak napraná odkazy, že by bylo nutné jet skutečně frame-by-frame, aby divák všechno zaznamenal. Herci jsou vybraní všichni naprosto precizně, ovšem dvojice Mark Rylance-Simon Pegg i na malém prostoru všechny zahanbuje.

Bylo by možné takhle pokračovat ještě hodně dlouho. Znepokojuje mě hlavně fakt, že druhá strana mince, přestože jsem si ji během sledování často uvědomoval, mi ani v nejmenším nevadila.

Oscilování filmu mezi bizarně pro-herním a konvenčně pro-realitním poselstvím, ztráta tempa někdy po polovině stopáže, vyvolávání falešné nostalgie místo snahy o progresivitu… Stejně jsem ale těch 140 minut skoro brečel blahem. Potřebuju druhé zhlédnutí, už jen kvůli tomu, abych si mohl případně obhájit to desítkové hodnocení, které bych filmu v tuto chvíli zcela s čistým svědomím napálil. Je to jen prvotní fanboyovské euforie, nebo film skutečně přetrvá a Spielberg se bude moci chlubit další klasikou do portfolia?